Mimina

Hezký dokument, který primárně ukazuje na to, jaké jsou rozdíly v tom, jak vychováváme svoje děti. Jedno mongolské, jedno japonské, jedno namibijské a jedno americké. Každé je vychováváno jinak a různé způsoby vám přijdou podivné, ale překvapivě to nejsou jen ty z kultur, které jsou nám celkem vzdálené. (22.06.2016)

Po tomto dokumentu jsem schopná připustit, že mimina mohou být docela roztomilá, což je u mě co říct. Dokument ve stylu Megacities, mapující život v několika rozdílných částí světa, je v tomto případě zaměřen na 4 prcky od narození až po jejich první krůčky. Na jedné straně sterilní čistota, přístroje, skupinová sezení, pomůcky, hračky, ... a na druhé straně žádná hygiena, hlína, tráva, písek, absence plen, místo hraček kameny a domácí zvířata. Sledujeme vývoj v diametrálně odlišných podmínkách s úplně jinými přístupy. Přesto mi přijde, že děcka se vyvíjejí v podstatě stejně a jejich chování a různé reakce se od sebe vůbec neliší. Na druhou stranu mi přijde, že přílišná sterilita a úzkostlivý dozor jsou občas docela na škodu, zvlášť, když vidíme, že se někde toto tolik "neřeší" a vývoj dítěte probíhá naprosto normálně. (05.09.2010)

Myslím že cílové publikum budou ženy, což asi napadne každého. Výborný psycholog Jeroným Klimeš říká, že chlap když přijde domu k zobrazované rodině , cítí to jako prudu, protože jediné co může dělat je začít žvatlat s dítětem. Také říká, že obličej dítěte je přitažlivě roztomilý do šesti let a společnost starších dětí vyhledávají už jen ti, které to baví jako vedoucí kroužků, učitelé apod. Řemeslně je dokument zvládnutý dobře i když trochu monotónní. (04.04.2021)

Jednoduché zadání, vysoká míra roztomilosti a poměrná nadčasovost. Zdálo by se, že sledovat nekomentovaný rok života 4 dětí různého kulturního zázemí nemá v sobě dost dokumentární životnosti (ne na téměř osmdesáti minutovou délku), autorovi se ale daří vyhýbat repetitivnosti co to jen jde a navíc celá tato batolecí exhibice uteče velmi rychle. 80% (12.11.2010)

Všechny antropologické studie můžou jít do kopru, pokud banda lidí, jako tvůrce téhle podívané, bude vytvářet představu kulturního nerelativismu. Odkazuji na Dadela, který hovoří o jednotvárnosti. Ano, takhle to skoro působí. Navíc, je otázka, co byl vlastně záměr? Poukázat na velké hlavy malých dětí z Mongolska, na přehršel Japonců, protěžování malých dětí z USA nebo na to, že nemůžou mít děti v Africe chřipku, pač spapají kdejaký šutráček? To asi nebude pointa, že? Přesto si ale myslím, že metráž je adekvátně krátká k tomu, kolik toho museli vlastně natočit, aby tyhle scény vytáhli? Za obličejíčky, střih a snahu je mé hodnocení! Jako film je to každopadně zajímavé i přes mé remcání. (03.11.2010)