月曜日のユカ
Monday Girl
Recenze (3)
DÍVKA NA PONDĚLÍ...Yuka je mladičká a naivní call girl, která je vychována, aby udělala muže šťastnými. Novovlnný film.(70%) ()
Zářivě excelující Mariko Kaga ztvárňuje do extrému dovedený archetyp ženy, jejíž život je definován pocity a na rozum tak nějak nezbývá prostor. Nakahirův debut Crazed Fruit proletěl ve své době japonským filmem jako světelný paprsek a v tomto směru bude asi vždy vnímán jako režisérův nejvýznamnější, já však považuji za zajímavější a silnější právě příběh Yuky, jejíž mentalita je sice zveličena a dohnána poněkud do extrému, ale právě tím dokonale odhaluje místa ženské duše, která mužům zůstanou navždy utajena. Vztah k hlavní postavě je výrazně ambivalentní (zjevný záměr) - od soucitu a sympatií k suverénnímu opovržení. Je zvláštní, že z patriarchálního Japonska pochází tolik režisérů s tak výrazným citem pro ženskou duši (od Mizoguchiho, přes Yoshidu, až po Goshu). ()
Muži vytvořený a muži tradovaný mýtus, který zde opakuje ve svém komentáři stub, že "z patriarchálního Japonska pochází tolik režisérů s tak výrazným citem pro ženskou duši" představuje paradox, který "Only on Mondays" překvapivě výmluvně zrcadlí. Japonská kultura utvářená muži utužovala ideály a hodnoty žen, které se nepřekvapivě měly točit kolem servilního podřízení se mužům. Příznačně většina oněch velkých "ženských" filmů klasických režisérů ukazuje ženy jako bytosti zcela výhradně definované vztahy k mužům, respektive spíš službou jim. V lepším případě to ještě dnes můžeme obhajovat jako adekvátní obraz tehdejší japonské společnosti a tamního úspěšného programování Stepfordských paniček. Do tohoto kontextu přicházejí režisér Kô Nakahira a scenárista (a budoucí novovlnný režisér) Kóiči Saitó se zdánlivě dalším filmem, který se tváří, že rozumí ženám. Bylo by velmi snadné "Only on Mondays" s jeho hrdinkou, která z dnešního pohledu působí až alarmujícím způsobem vypatlaná, smáznout jako předzvěst budoucí linie lascivní exploatace žen od studia Nikkatsu. Jenže při zevrubnějším pohledu se film ukazuje jednak jako méně sentimentální, novovlnná parafráze "Snídaně u Tiffanyho", ale navíc dokonce jako reflexe absurdity genderových rolí hraných ženami pro muže. Ústřední hrdinka, osmnáctiletá call girl Yuka o sobě prohlašuje, že ze všeho nejvíc chce činit muže šťastnými. Tento kodex prostupující celou její bytost se ukazuje jako soustavně vštěpovaný různými postavami v čele s její vlastní matkou, příznačně veteránkou stejné profese. Navíc v průběhu vyprávění Yuka poznává, že naplnit tužby mužů je nemožný úkol. Jednak totiž od ní každý očekává něco jiného, respektive projektuje si do ní jiný ideál, ale navíc ona sama nechápe, že pro každého má hrát pouze určitým způsobem definovanou roli. Tyto role se opakovaně a doslovně zpřítomňují prostřednictvím vzájemných oslovení, která ale svou absurditou odhalují niternou faleš a zdegenerovanost nastavených vztahů. Ve výsledku tak Kó Nakahira vytvořil mnohem víc než jen rozpustilý vehikl pro vycházející hvězdičku Mariko Kaga. Jeho film právoplatně náleží po bok uznávaných děl dobové japonské nové vlny. To nejen díky své expresivní a svěže nespoutané formální stránce, ale také svým rozkladem klasických konzervativních hodnot předávaných napříč generacemi patriarchátu a ještě umocněných v kapitalismu, který vše redukuje na komoditu. ()
Reklama