Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Animovaný
  • Horor

Recenze (1 589)

plakát

Smolný pich aneb Pitomý porno (2021) 

"Smolný pich" je takové intelektuálnější, poťouchlejší a v práci s formou a konceptem anarchističtější "Jak na... s Johnem Wilsonem", kde ale namísto newyorského pábení vystupuje zhůvěřilé dacanství Bukurešti. V kadlubu dokumentaristických, divadelních a narativních postupů jako by Radu Jude zhmotňoval nejen svou corona browsing history sahající od zbytných faktů a zamyšlení přinášících triví přes plevel autistických výkřiků diskusních fór až po to péčko.

plakát

Konformista (1970) 

Vizuálně obžerský portrét člověka-améby, který uniká divákům stejně jako sám sobě v roztříštěné mozaice pokřivených vzpomínek, z nichž se pokouší složit odpověď na to, jak se dostal do své současné situace, kdy se zřejmě poprvé ocitá na morálním rozcestí mezi vlastními tužbami a svým dobrovolným kolaborováním s režimem. "Konformista" svým nelineárním vyprávěním a symbolistními výjevy staví před diváky komplikovaný labyrint, který je ale výmluvným obrazem titulní postavy a jejího vnitřního sváru, kdy se snaží trauma zakrýt absurdní snahou být normální.

plakát

Nikdo (2021) 

V posledních letech jsme si zvykli, že čistokrevnou akční podívanou schopnou vyvolat úžas nám napříč všemi rozpočtovými kategoriemi už soustavně přináší jen hrstka umanutých, ale také bohužel stárnoucích hvězd v čele s Tomem Cruisem, Keanu Reevsem a Scotem Adkinsem. Naštěstí se v jejich eskapádách a hlavně na ně vázaných finančních výsledcích zhlédlo franšízové jádro blockbusterové produkce. To po promlce způsobené okouzlením z možností počítačové animace zase znovu docenilo uměle nereplikovatelný rozměr fyzických atrakcí a začalo zaměstnávat hlavní talenty kaskadérského fochu. Díky tomu parta kaskadérů a choreografů sdružená pod názvem 87Eleven mohla po letech kontraktové práce povýšit na samostatnou produkční společnost 87North Productions, začít realizovat vlastní projekty a současně k sobě stahovat další výrazné tvůrčí talenty. "Nikdo" v režii Ilji Najšullera, který o pět let dříve žánrovým fanouškům vyrazil dech svou celovečerní prvotinou "Hardcore Henry", je první vlaštovkou, která vylítla z jejich hnízda, přičemž v pořadí za ním už se tísní desítka dalších projektů v různých fázích rozpracování. Ačkoli film vychází z řemeslného konceptu 87Eleven, postaveného na tvrdém tréninku herců a dokonalé symbióze choreografie s jejím formálním převedením do filmu, který se stal základem vlajkových lodí skupiny v cizí produkci (série "John Wick" a "Atomic Blonde"), současně ukazuje, že jej dokáže aplikovat na rozličné podoby žánru, nové příběhy i rozličné herecké osobnosti. Jádro premisy, že bývalého zabijáckého experta přivede zpět do akce nějaké narušení jeho spořádaného civilního života, ale také princip postupného worldbuildingu sice korespondují s "Johnem Wickem", ale dostávají zcela originální naplnění díky angažování vynikajícího charakterního herce Boba Odenkirka. Na jeho osobnosti stojí zábavně pojatý kontrast jeho civilní fasády a divoké minulosti, respektive dovedností, které z ní načerpal. Zásadním motivem se stává krize středního, nebo spíš ještě pozdějšího věku, kde muži nejen že jsou vykastrovaní monotónní prací a manželstvím zabředlým do stereotypu, ale hlavně přestávají být pro své ratolesti hrdiny. "Nikdo" tento motiv rozvíjí do jakéhosi mixu méně nadsazených "Pravdivých lží" a ryze fantazijního, tedy nepodvratného i bezpečně usedlého "Klubu rváčů" pro pantáty. V kontextu "Atomic Blonde" i oněch zmíněných "Pravdivých lží" jen zamrzí, že se tvůrci rozhodli striktně držet páprdovskou macho linii místo toho, aby do akce zapojili i hrdinovu manželku (co navíc nezáměrně slibovala jedna dialogová scéna). Nicméně právě vynechání nadsázky a zvolení egocentrické linie vyprávění zase film úspěšně zúročuje ve stylu akce a jeho provázanosti s charakterem hrdiny, který se stává psychoticky požitkářským protipólem vůči distingovanosti Johna Wicka. S tím souvisí také fakt, že tu hraje zásadní roli nejen to jak rány rozdává, ale kolik a jak jich sám schytá. "Nikdo" rozhodně není nejlepším příspěvkem akčnímu žánru, ale rozhodně je bezchybným, a hlavně vyvolává velké naděje vůči jeho budoucnosti.

plakát

Kačeří příběhy: Poklad ze ztracené lampy (1990) 

Bez růžového zákalu nostalgie se poslední dobrodružství klasických "Kačeřích příběhů" ukazuje jako méně zářná podívaná, než ji člověk měl v paměti z dětství. Ačkoli svého času seriál platil co do kvalit animace za špičku v kontextu televizních produkcí a finále mělo dokonce premiéru v kinech, animace má spíše povážlivou úroveň. To je dané kombinací technologie a rozpočtu, protože to svého času byl poslední televizní projekt realizovaný postaru pomocí ultrafánů (cel animation), kde se právě nejvíce projeví omezené prostředky na výrobu. Na svou dobu charakteristická amébovitost postav během pohybu je tak spíše nechtěným vedlejším efektem rychlého kreslení mezifází. Ještě více ale do očí bije dobová disneyovská indoktrinace dětí v rovině genderových stereotypů. Nejde ani tak o to, že Kačka má velkou růžovou mašli, zatímco Kulík, Bubík a Dulík nosí kšiltovky, ale že ona je vyobrazená jako vzorně úslužná a pasivní. Když už se nějak projeví, jako zde konkrétně svými přáními, která jí má splnit džin, tak vyznívá jako naprostá dylina. Naštěstí alespoň v rovině mixu lumpačení a fantastických dobrodružství si "Kačeři" uchovali nějaké kvality, byť ty z podstatné části v tomto konkrétním speciálu značně vycházejí z přiznaných inspirací v eskapádách Indiana Jonese. Inu, je jedině dobře, že se po 37 letech Disney Channel rozhodl "Kačeří příběhy" aktualizovat pro dnešní dobu v novém rebootu.

plakát

Sixteen Candles (1984) 

Johna Hughese díky generační kultovnosti jeho filmů a jejich významu v rámci vývoje filmů o dospívání obchází aura nadčasového klasika, což pak v dnešní době může divákům nemilé překvapení nad problematickými aspekty jeho filmů. Na druhou stranu to zpřítomňuje fakt, že každý film je dílem své doby a nevyhnutelně jej budeme v jiných časech vnímat vlastně vytržený z jeho kontextu a naopak ryze aktuální optikou. Dnes tak mohou zasloužené pozdvižení vyvolávat zapouzdřenost v bělošské suburbii, klišovité motivační prvky hlavních postav a obzvláště pak genderová konzervativnost i krajně povážlivé vystupování mladíků vůči dívkám. Nicméně navzdory občasným diváckým rozpakům si Hughesovy filmy uchovávají svůj šarm, náboj a především empatičnost vůči postavám. Právě díky tomu zůstávají stále zábavné a divácky ohromně vděčné, což rozhodně nemůžeme říct o většině teenagerských filmů, které přišly před, souběžně s i po těch Hughesových. "Sixteen Candles" bylo prvním Hughesovým realizovaným scénářem na téma dospívání a ještě viditelně vychází z dobového trendu teenagerských komedií typu "Porky's". Ty byly postavené na klukovsky puberťácké optice, frathouse fórcích, sexuálních narážkách a fetišizaci ženských těl. Hughesův režijní debut představoval záadní revoluci v žánru, neboť na jedné straně zachoval strukturu epizodních gagů i rámec nezřízeného večírku, ale namísto obvyklých rozjívených a sebejistých borců celé vyprávění vystavěl kolem dospívající dívky a jejího světa tvořeného současně školou i rodinou. Především ale již tento film stojí na základních pilířích veškeré následující Hughesovy tvorby, kterými jsou empatie vůči všem postavám a především odhalování osobností za schematickou fasádou škatulky na třídním sociálním žebříčku. Hierarchie kolektivu a jeho jednotlivé kasty sice v dnešní době už v lepším případě už zanikají, respektive studenti a studentky si více dávají záležet na tom, aby alespoň vnějškově více zapadaly do uniformní masy a veřejně tak méně vyčnívaly, ale v minulých dekádách naopak tato dynamika představovala alfu a omegu dospívání. Na rozdíl od jiných filmů, které škatulky jako asociální geek, hezounský jock, královna plesu či sportovní mužatka utužovaly a podporovaly demarkační linie mezi nimi, Hughes naopak ukazoval nitra postav za jejich povrchní slupkou. "Sixteen Candles" ve směru odhalování lidských charakterů, skrývajícími své pravé emoce, osobnosti, i soukromé životy za brněním přejímaných rolí, sice nezachází tak do hloubky jako jeho nadcházející milník žánru "The Breakfast Club". Ale to ani není možné, protože oproti komornímu minimalismu a sevřenému melodramatickému rámci nadcházejícího snímku, kde si kompletně vystačil se sedmi postavami, ve své autorské prvotině skládá v rámci žánru komedie až altmanovsky komplexní mozaiku takřka dvaceti postav, z nichž většině dopřeje možnost se ukázat v jiném světle, než jak si je zaškatulkujeme na začátku (což je dramaturgický princip, jenž od Hughese převzaly nejlepší moderní filmy o dospívání včetně "Whip It!" či "Booksmart"). To samé platí také o většině oněch problematických elementů filmu a projevů některých postav. --- SPOILER START --- Long Duk Dong sice nejprve působí jako děsivě stereotypní figura, ale v průběhu filmu dostane zásadně větší prostor a širší profilaci než ve většině jiných filmů a stane se dokonce proto-McLovinem. Vývoj večera a rána poté pro Caroline, Farmer Teda a Jakea zase sice chvílemi děsí nakládáním s dívkou jako věcí a jejím zneužíváním, ale současně dostává empatické vyústění v jejich finálním vyříkání si všeho. --- SPOILER KONEC --- Středoškolské filmy sice nevyhnutelně stárnou, ale ty nejlepší z nich ve svém jádru odolávají zubu času a mohou tak být pohádkovým obrazem moderní civilizace, která nikdy nebude bezchybná, ale postupně se učí být lepší. V případě Johna Hughese se pak o to více zpřítomňuje smutný fakt, že i ti nejcitlivější z nás, obzvláště v době kdy se sami ještě hledáme (byť si myslíme, že už jsme ohromně vyzrálí), mohou chvílemi vyvádět neskutečné hovadiny a být velmi necitliví. Bylo by sice hezké je vůbec nedělat, ale tak lidé nefungují, a tak záleží hlavně na tom, jestli se z těch chyb poučíme jako civilizace i jednotlivci. Hughes připravil pole pro aktuálnější a ještě citlivější portréty středoškolského dospívání a sám k "Sixteen Candles" složil reparát ve filmu "Pretty in Pink".

plakát

Kráska v růžovém (1986) 

Poslední titul Hughesovy pomyslné Molly trilogie (neboli třetí spolupráce Johna Hughese a Molly Ringwald), představuje vlastně reparát jejich první spolupráce "Sixteen Candles". Tehdy, ve svém režijním debutu, se ještě Hughes opíral do značné míry o formát dobové teenagerské komedie, byť ho zásadně upgradoval svou charakteristickou empatii vůči dospívajícím postavám a odkrývání jejich osobností a emocí za fasádou škatulek středoškolského sociálního žebříčku. Tentokrát se Hughes více zaměřil na romantickou i melodramatickou linii a více se ponořil do nitra postav tvořících ústřední trojúhelník, ale i jejich blízkých přátel. Ústřední postava byla psána vyloženě pro Molly Ringwald a zrcadlí její osobnost i životní styl a módu. Díky tomu také její postava nevyhnutelně směřuje dále od pomyslného středu středoškolské hierarchie, ale o to více je sebevědomá a osobitá než její figury v "Sixteen Candles" i "The Breakfast Club". Navzdory původně zamýšlenému finále nakonec v zájmu publika převládla tradiční linie teenagerské dívčí pohádky, která ale na druhou stranu k osmdesátkovým filmům, i těm charakterově progresivnějším nevyhnutelně patří, alespoň dokud zůstáváme v ranku hlavního proudu. V jeho mantinelech Hughes vždy zůstával, což ale na druhou stranu nikterak neubírá na sympatičnosti a šarmu jeho filmů a jeho přínosu žánru. Právě široká popularita jeho filmů o dívkách, které primárně usilují o muže svého srdce, připravily pole pro pozdější více introspektivní linii filmů o dívčím dospívání a hledání sama sebe, která vykrystalizovala v novém tisíciletí a jejíž autorky vyzdvihují formativní význam Hughesových filmů na ně samotné.

plakát

Záchranná akce (1988) 

Rozpustilejší a dobrodružnější parafráze na "Rudý úsvit" od scenáristů "Predátora" vzniklá pod hlavičkou Touchstone Pictures, dceřiné společnosti Walt Disney Studios, navíc natáčená v hongkongských studiích Shaw Brothers a úchvatných novozélandských exteriérech, které suplují Severní Koreu - už jen tento popisný výčet předjímá, že "Záchranná akce" představuje poměrně bizarní kuriozitu. Navzdory své za vlasy přitažené premise, kde se děcka členů Seal Team vydávají osvobodit své tatíky ze severokorejského zajetí, je tento mišmaš stylů a žánrů nakonec relativně zábavný, obzvláště pak ve finální třetině, kde se záchranná akce překlápí do přiznaně naivní akční dobrodružky.

plakát

Tex (1982) 

Několik let před tím, než se z empatických portrétů teenagerů stal jeden ze silných trendů osmdesátkové popkultury vznikl tento pozapomenutý obraz emocionální rozervanosti dospívání v produkci Disneyho studia. To tehdy procházelo svou tzv. ponurou érou, kdy se díky progresivnímu vedení Rona W. Millera na chvíli vydalo směrem k vážnějším a dospělejším filmům. Příznačně pro disneyácký moloch je dnes toto období opomíjené a vytlačované z pozornosti, protože nezapadá do korporátní linie iluze nevinnosti a nekonfliktnosti, kterou studio masivně utužilo v devadesátkách. Právě v jejím kontextu překvapí "Tex" svou otevřeností a chápavostí vůči dospívání a jeho mnohoznačným stránkám, které jsou zde ještě umocněny prostředím jižanského venkova. Dost možná se jedná o první a zřejmě i poslední film uvozený logem Walt Disney Studios, kde se bez okolků hovoří o sexu, alkoholu, drogách, ale také emocionálních výkyvech teenagerů a konfliktech s dospělými. (Aby mohly takové filmy nadále pod křídly disneyovských producentů vznikat, prosadil Miller založení dceřiné společnosti Touchstone Pictures.) Oproti pozdějším osmdesátkovým teenagerským filmům "Tex" nejde naproti diváckému přijetí popovými motivy, humorem či žánrovými elementy, ale zůstává spíš v ranku sociálního dramatu, byť si vypomáhá eskalováním hrdinovy situace tím, že mu pod nohy neustále hází nějaké překážky. Režisér a spoluscenárista Tim Hunter se později k tématům dospívání v hnilobné letargii maloměsta a zoufalé snaze se z ní alespoň na chvíli vymanit vrátil v mnohonásobně vyhrocenějším a zneklidňujícím "Na břehu řeky".

plakát

Gunda (2020) 

Film "Gunda" velice dobře vyvolává všemožné superlativy, jakými je vyskládaná oficiální anotace, i žertovné slogany typu "Prasátko Babe ve stylu Bély Tarra" či "behind the scenes k Svatební váze". Vychází to z jeho největší přednosti, která ale nesouvisí tolik s tím, o čem film pojednává, nýbrž s jeho konceptem a zpracováním. To vpravdě v kontextu dnešní kinematografie může působit jako zjevení, neboť paralely najdeme spíše ve formátech YouTube či moderní televize. Ambientní zvuková složka působí jako ASMR videa a dění na plátně zase připomíná slow TV, jen tedy s evidentnějším dramaturgicko-scenáristickým zásahem. Ten sice do popředí vynáší témata ekologie, bio farem a nevyhnutelně i samotného mnohoznačného vztahu civilizace a člověka vůči živočišné výrobě a její etice. Ale současně nechává ohromný prostor pro myšlenky diváků, které zde podobně jako zvířena na plátně dostávají relativně volný výběh. Nerušena hudbou, hektickým střihem a tradičním dojením emocí či významů, ale současně stimulována pohyblivým a skvostně snímaným wallpaperem na plátně si mysl sama začne dosazovat příběhy tam, kde vlastně možná žádné nejsou, a rozbíhat se roztodivnými směry. Několikrát zmíněné plátno je při tom stěžejní, neboť právě jen v přítmí a se zřeknutím se vlády nad filmem, kterou nám skýtají dálkové ovladače či klávesnice, se teprve může dostavit kýžené zklidnění smyslů umožňující nejen kontemplaci, ale také prostě relaxační spuštění otěží mysli.

plakát

Aréna (1989) 

"Aréna" představuje jeden z titulů vzniklých v období kolapsu Empire Pictures, které následně po likvidaci společnosti převzaly a uvedly jiné firmy. Spolu se staršími "Zoone Troopers" představuje zhmotněnou duši brakové továrny Charlese Banda. Zatímco jiné produkční společnosti ze středně- či nízkorozpočtového spektra dobových produkcí cílících na mezinárodní videotrh se obvykle specializovaly na určitý žánr, jako tomu v případě Cannon Films a akčňáků či New Line Cinema a hororů, Bandovy projekty byly rozkročené napříč všemožnými styly a žánry, ale spojovaly je naopak fantastické motivy a především speciální efekty. "Aréna" je prostě boxerský biják s bandovským twistem, což znamená, že se odehrává v papundeklových sci-fi kulisách a hlavní geroj se tu mydlí s gumákovými potvorami. A funguje to náramně, protože právě prostředí a masky (s přimhouřením oka) jak vystřižené ze "Star Treku", které nezapřou velké ambice i limity rozpočtu, dodávají předpisově schematickému vyprávění posazenému na bedra marného hereckého ansámblu nejen potřebné ozvláštnění, ale hlavně roztomile šestákové kouzlo.

Reklama

Reklama