Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Animovaný
  • Horor

Recenze (1 709)

plakát

Top Gun: Maverick (2022) 

Už v "Mission: Impossible - Fallout" bylo několik sekvencí, kdy film překračoval hranici fikce a budoval vznešený pomníček nejen svému hrdinovi, ale také jeho představiteli. "Top Gun: Maverick" pak už komplet celý funguje souběžně na rovinách fikce, adorační reflexe a meta komentáře. Když tedy na repliku "The end is inevitable, Maverick. Your kind is headed for extinction." zazní odpověď “Maybe so, sir. But not today.”, neříká to za sebe jen titulní hrdina či Tom Cruise coby poslední plnokrevná hollywoodská hvězda, ale také osmdesátkový model blockbusteru. Všechny kontrolky tu blikají, že tenhle starý/starosvětský kolos by neměl přece vůči té rychlejší, vymakanější, odladěnější a nejnovějším hadrwarem i softwarem napěchované konkurenci jakkoli obstát. Neustále cítíme, že takhle už se to přece nedělá, že doba je někde jinde, že si všichni žádají něco sofitikovanějšího, pokročilejšího a současnějšího (skvělá JitkaCardova má ve svém komentáři naprostou pravdu). Ale tady se prostě stvrzuje, že nezáleží na mašině, ale na pilotovi. Jistě jsou tam cheesy camp a krypto-queer roviny, ale soudě podle uculování publika to nejsou vady, nýbrž součást slastného diváckého prožitku, kdy film na diváky jen nepomrkává, ale tím svým těžko odolatelným pohledem jim hledí přímo do očí. Také můžeme dokonce po vzoru Žižekovy analýzy hudby a koncertů Rammsteinů ve vztahu k nacismu říct, že nám druhý "Top Gun" dává pasivně zakusit scientologii (byť na rozdíl od Rammsteinů není vůbec karikaturní a rozhodně zrcadlenou ideologii nepodvrací). Toma Cruise lze za řadu věcí odsuzovat i nesnášet, ale na rozdíl od ostatních megalomanů současné doby mu nelze upřít, že v jeho oboru, tedy v rámci filmových spektáklů mu není rovno. Nikoli kvůli tomu, jak má napěchované kapsy či jak sdírá své podřízené, ale naopak že všechny dokáže strhnout pro svou perfekcionistickou vizi, kterou si sám tvrdě odmaká. "Top Gun: Maverick" nám hrdě předvádí svůj banální a dávno přežitý motor, který má patřit do starého železa, ale živoucí generátor úžasu za jeho kniplem nám před očima z té rachotiny vymáčkne takový výkon, jako nikdo před ním. ___ pozn. pod čarou: V hrstce melancholicko zasněných momentů i dějových motivů Cruisova óda na létání evokuje Mijazakiho pochopitelně poetičtější a mnohovrstevnatější pomník stíhacím esům "Porco Rosso".

plakát

Medusa Deluxe (2022) 

Debut Thomase Hardimana má natolik fascinující koncept, až mu chcete odpustit, že kvůli jeho důslednému naplňování nemůže fungovat. Jednozáběrová detektivka bez detektiva zasazená do backstage kadeřnické soutěže vlastně představuje filmový ekvivalent zdejších účesů, které jsou zcela samoúčelné, povrchní, bezobsažné, složitě konstruované a obdivuhodné především mírou práce a zápalu do nich vložených. Paradoxně i příznačně film potvrzuje pravidlo, že o celkovém diváckém dojmu rozhoduje posledních několik minut filmu. Konkrétně tak budete odcházet dobře naladění, byť tedy hlavně díky skvělému tanečnímu číslu, které tvoří závěrečné titulky a bohužel je také tím nejlepším z celého filmu. Nicméně jako první film "Medusa Deluxe" funguje tím, že na svého autora strhává pozornost. Rozhodně bude zajímavé, co dalšího Thomas Hardiman natočí, obzvláště pokud se mu podaří vyjít ze stínu svých přiznaných vzorů. Zatím nabízí slabší odvar z estetiky Gaspara Noého a vyprávění Roberta Altmana. [projekce na filmovém trhu v Cannes]

plakát

Altrimenti ci arrabbiamo (2022) 

Proč vznikl remake v jistých zemích a pro jisté generace kultovního bijáku "Jestli se rozzlobíme, budeme zlí"? Stačí si odpovědět jedním slovem: Netflix. Ano, koproducentem je tento ekvivalent 80s drekařů Cannon Films, který ale na rozdíl od svých předchůdců postrádá nejen elán, a brakovou autenticitu, ale i upřímné filmařské srdce. Online videopůjčovna, jejíž PR maska progresivity a odvážnosti padla a odhalila vypočítavost podloženou algoritmy se po celém světě pídí po značkách, které by mohla levně a rychle vytěžit a skrze vyvolání nostalgie i hněvu motivovat lidi k pořízení předplatného. Stejně jako v případě "Cowboy Bebop" tady nebyl důvod cokoli předělávat. Remake představuje trochu dražší, ale pořád velmi výhodný způsob, jak diváky přimět ke sledování originálu, který bude ve stejnou chvíli také překvapivě k přehrání na totožné platformě. Jinak je zajímavé vidět, jak se mladý videoklipař pokouší popasovat s dědictvím originálu, a to především v rovině stylu. Původní "Jestli se rozzlobíme, budeme zlí" mísily slapstick raných grotesek s estetikou sedmdesátkových populárních komedií. Tentokrát se tvůrci rozhodli přijít se zběsilým mixem trailerové formální zběsilosti (včetně bezdůvodných kresebných vsuvek, asi ve snaze působit víc komiksově) a cirkusácky rozjařilé kašírky maskující všudypřítomnou lacinost produkce. Přiznejme si, že originál není žádný skvost kinematografie a jeho obliba spočívá v tom, že jsme jako děti neměli americké animované grotesky, tak jsme byli vděční za jejich italský hraný ekvivalent. Ale současně v mantinelech přízemní lidové zábavy pořád měli Spencer a Hill svou nepopiratelnou osobitost a šarm v jasně čitelné mimice a rozmáchlých gestech, které remake marně zkouší replikovat a fatálně při tom dostává na hubu. Navíc teda těmi peckovačkami, závody a dalšími fyzickými atrakcemi nový film hodně šetří na úkor žvanění a pitvoření. [projekce na filmovém trhu v Cannes]

plakát

Ach du Scheisse! (2022) 

Sympatický malý high concept biják, jehož český název by s ohledem na dějové peripetie měl znít "To mě poser", se celý (až na pár záběrů) odehrává v prostoru mobilní latríny. Právě tam za bizarních a velmi bolestivých okolností uvízl stavební technik a musí se odtamtud také v daném čase dostat, než ho navždy pohřbí exploze plánované demolice. Debutující Lukas Rinker si s velkou nadsázkou vědomě si pohrává s přiznanými vzory a referencemi a přichází tak s rozvernou a záměrně přepjatou záchodovou parafrázi na "Telefonní budku" i "Trosečníka". Stylově pak jeho absurdní thriller stojí hrdě rozkročený mezi excesivní formálností a intenzivní tělesností bijáků dua Neveldine/Taylor a současně jalovou hovadnostní německé televizní produkce (zde budiž referenčním počinem vědomě pitomá krimi série "Hubert a Staller"). Místy sice film vykazuje obvyklé debutantské neduhy, jako neschopnost zkrátit či opustit těžce pořízené či naopak radostně vzniklé záběry, a také mu občas padá řetěz. Ovšem, když už šlápne do pedálů a pořádně zabere, jako třeba když se může plně vyžívat ve vyhrocené fyzičnosti či vyobrazování špíny a bolesti na hraně naturalistického extrému a splatstickové grotesknosti, je to tuze zábavná podívaná. [projekce na filmovém trhu v Cannes]

plakát

Assholes (2017) 

"Assholes" by mohli být pro generaci Z tím, čím pro mileniály byl "Shortbus". Také přinášejí divoce zhýralou, destruktivně sebezahlděnou a karnevalově přízemní variaci na dobové uhlazené americké indie filmy a také budou některými odsouzeni za prvoplánovost a neadekvátně zaškatulkováni. Stejně jako v případě "Shortbusu" ale až čas ukáže, jestli opravdu dokázali vystihnout svou generaci a to, co definovalo vnitřní nálady jejích příslušníků i jak se skrze ně pozměnila společnost, potažmo její hranice. Je ale stejně tak možné, že "Assholes" prostě zůstanou hodně ujetou vztahovkou, jejíž dramaturgie se řídí mírou našňupanosti poppers a která se nebojí přiznat, že její zvraty jsou doslova vycucané z prdele. Když ale opravdu oba filmy vezmeme jako výpovědi o svých generacích, co nám pak o nich říkají? V základu mají společné, že si všichni chtějí v prvé řadě zapíchat, přičemž do značné míry jejich sny, frustrace a hodnoty utváří dobová audiovize v čele s pornografií. Mileniálové tak toužili po orgasmech, které mohli hledat napříč pohlavími v rozšiřující se sféře sexuálních orientací, respektive preferencí. Mladší generace, definována excesivními reality show a extrémní hyper fyzickou pornografií, se pak proměňuje v hedonistické anály, ze kterých i Mefistofeles končí na gauči u psychoterapeuta. Tedy alespoň tak ji vykresluje Peter Vack ve svém rozverném autorském debutu, který koncipoval jako filmový ekvivalent herpes - iritující, hyzdící, i když současně v jádru také hýřící přísliby a ozvěnami něčeho divokého a nezřízeného.

plakát

My Father's Secrets (2022) 

Další film z marketu v Cannes, jehož závěrečné titulky zastíní vše předchozí. Tentokrát proto, že v případě životopisného filmu o dospívání kreslíře a jeho vztahu s odtažitým otcem, který přežil holocaust, se v titulcích objevují jeho původní karikaturní kresby, které ještě více zahanbují generický vizuál tohoto animáku. Nad to je navíc "My Father's Secrets" smutným dokladem platnosti pravidla, že málo co dokáže odhalit tvůrčí nemohoucnost vyjadřovat se filmovými prostředky jako voice over. Filmové zpracování tak ve finále zůstává jen marně rozpohybovanou, nenápaditou a neoriginální ilustrací předlohy. [projekce s anglickým dabingem na filmovém trhu v Cannes]

plakát

Bůh a ďábel v zemi slunce (1964) 

Rochův radikální lidový moritát dodnes fascinuje svou v nejlepším smyslu slova primitivní formou, která právě díky tomu, že není spoutaná standardizovanými normami, může být obrazoborecky avantgardní. Nepřekvapivě může "Bůh a ďábel v zemi slunce" evokovat novějšího "Krtka" Alejandra Jodorowského, oproti němuž je klasika jen o chlup méně psychedelická a bizarně vychýlená v prvoplánovém excesu.

plakát

Hraje skupina Spinal Tap (1984) 

"It's such a fine line between stupid and clever" aneb úchvatně chytrá komedie, která jen o ten jeden zásadní stupínek navíc směrem ke karikatuře vytáčí atributy rockových kapel a jejich mýtů, čímž ukazuje jejich třeskutou stupiditu a generickou rádoby originalitu.

plakát

Maminka a děvka (1973) 

Esenciální "francouzská žvanírna", která se ale na rozdíl od většiny svých následovníků a epigonů (včetně Wese Andersona) nejen že nebere tak smrtelně vážně, ale navíc se neváhá vydat do vod odzbrojující bezprostřednosti a přízemnosti. Díky tomu mamutí film o křehkém tématu milostných vztahů může být současně romantický a jízlivý i tragický a rozpustilý.

plakát

Triangle of Sadness (2022) 

Östlundova "Farma zvířat", je nádherně kousavým a jízlivým obrazem naší společnosti, která tuze ráda mluví o rovnosti, ale přitom stojí na naprostém opaku. "Triangle of Sadness" stylově balancuje na delikátním průsečíku mezi vycizelovanou důmyslností i komplexností "Parazita" a rozkošně karnevalovou i drze nekorektní přízemností  společenských karikatur od Troma Entertainment jako "Noc drůbežích mrtvol" a "Shakespearovské sravnosti". Díky tomu také zůstává ojediněle univerzálně přístupný a současně natolik mnohovrstevnatý, že si v něm každý divák najde jinou figuru, v níž spatří odraz sama sebe a své pozice ve společnosti, která je navzdory chvilkovým iluzím či domnělému statusu bezvýchodná a zoufale nedůstojná. Östlund se nebojí tnout do absurdity současného světa mladých a uvědomělých i starých a zaopatřených, ale neopomíjí při tom ani ty všechny mezi tím, kteří celý ten civilizačně zpovykaný cirkus udržují v chodu. Za hurónského smíchu nechává diváky vychutnat si vytříbeně servírované jednohubky stimulující naší vnitřní zlobu a škodolibost, aby nás pak v celé té žlučovitosti vyráchal a ukázal nám pravou pokřivenost genderových rolí a sociální hierarchie excesivního kapitalismu. ___ PS: Ve skvělém castingu je třešničkou na dortu nikoli Woody Harrelson, ale Zlatko Buric, který snad od fenomenálního "Dealera 3" neměl takový prostor a tak skvostnou roli. ___ PS2: Velmi doufám, že film nejen v české distribuci nasadí také plexy, protože po jeho zhlédnutí se budete chtít procházet mezi luxusními obchody, kde se na vás z výloh zasmušile tváří modelové propagující nesmyslné statusové propriety.

Ovládací panel
61. nej uživatel Česko
370 bodů

Reklama

Reklama