V rozpuku

Takhle mohl vypadat Mustang, kdyby chtely jeho autorky udelat dobry film. Tradice se srazi s vlastnimi predstavami o stesti nekolika lidi, ktere navic jdou casto proti sobe na pozadi vyhrocene doby kratce po rozpadu SSSR. Mistrne natocene, skvela kamera, vyborne vybrani herci. To vsechno dohromady vytvari zivy a uveritelny obraz. (10.05.2016)

Reálie Gruzie konce minulého století jsou trochu šokující. Skvělé herecké výkony. Na svatební tanec hlavní hrdinky jen tak dlouho nezapomenu, stejně jako na fronty na chleba. Film mě svojí syrovostí hodně oslovil, zároveň je dospívání dvou dívek natočeno vnímavě a citlivě, ovšem nijak kýčovitě. Pro mě drsný, ale příjemný zážitek. (15.06.2014)

Film o dvou dospivajicich holkach v devadesatych letech. Pekna kamera, potesi fotogenicke ulicky Tbilisi a dobre vystihnuta atmosfera nicoty. Dejove me to bohuzel neoslovilo a i pres nekolik silnych scen jsem se pomalu tesil konce. Potesila pisnicka, ktera ve filmu dvakrat zaznela. Ta pri me navsteve Gruzie hrala nekolikrat denne z radia. (21.03.2020)

tohle byla mizérie, slaboučký scénář, spousta nudy, opravdu zajímavých nebo silných scén minimum. Pozoruhodné bylo, že ačkoliv to byl film o dospívajících, ve filmu nebyl zaznamenán ani náznak pokusu o humor, vtip nebo slyšet smích. I přes složitý život je realita určitě zcela jiná. Příběh byl mizerně vystavěný, herecké výkony často připomínaly amatéry. Film sází prvoplánově na specifika života v Gruzii a autoři si zjevně myslí, že to stačí. Ale podle mého je to žalostně málo. Měl jsem problém to vůbec vydržet dokoukat (29.04.2014)

[SFF 2013, Sydney] "Grzeli nateli dgeebi" uspel na viacerých frontách, výberom témy (nelichotivý portrét povojnového rozpoloženia spoločnosti na územi Gruzie a jej pochopiteľne nepripravený vstup do nezávislosti reprodukovaný cez procesy dospievania dvoch "obetí" nastupujúcej generácie), voľbou kameramana (k slovu sa dostala pravá ruka Cristiana Mungiu, obrazový virtuóz Oleg Mutu čo by ďalší hrdý zástupca rumunskej novej vlny a jeho náladotvorná a koncentrovaná optika) i nasadením pregnantného hereckého obsadenia (ústredne role boli zahrané bez chybičky a niekoľko skupinových výstupov vďaka svojmu symbolizmu utkvelo v pamäti aj na dlhšie než len jeden deň). Duo Simon Gross/Nana Ekvtimishvili živelne vykresľuje rozbombardované reálie, vonkajšími vplyvmi ovplyvnené zmyšľanie a takisto drsný kontrapunkt pretrvávajúceho násilia s dúfanlivou nevinnosťou, ale o nejakom dôkladnom účtovaní s minulosťou nemôže byť v tomto prípade reč. Namiesto úpenlivého hľadania koreňov/príčin národnostných stretov - ich následného dopadu na etapu "nových začiatkov", položeniu si kardinálnej otázky prečo (?) a radikálnejšieho uchopenia látky sa matne spomína na ťažké časy, ktorým sa žiaľ nedostalo úplného kritického rozboru, ale práve nepatričného zovšeobecnenia. "Ekvtimishvili and Groß give us the impression that we are travelling to the past and that we are dealing with a past era in Georgia’s history, when really the country is just as much caught up in nationalism as it was when the 1992 war happened. But the film doesn’t speak about nationalism. It speaks about the fact that violence is bad, without trying to inquire why violence in the region is so immanent. The two directors travel to the past, but they don’t bother to take the tools with them necessary to assess this past." 3,4* (09.06.2013)