Dny zatmění

Z tohoto snímku mi asi uniklo docela dost, ale trochu mě mrzelo, že je to prezentováno jako sci-fi, ale naprosto zbytečně, protože tohle je prostě rozjímání, i když s dějem, o tom, co je to lidská existence. Líbí se mi, jaké jsou používány obrazové prvky a technologie, hlavně tedy filtry, ale tohle není film, který by mě dokázal zaujmout a přesvědčit o tom, abych ho sledoval znova. (01.12.2016)

Širokou ruskou duši mám rád, stejně tak Sokurova, hlubším dimenzím bytí bych se snad taky nebránil, leč jako ateista a materialista jsem měl problém strávit fakt, že tento film, jenž je o hledání pevného zakotvení lidské identity, zakotvil ve starém známém křesťanském přístavu. Ta symbolika je do očí bijící, zrekapitulujme si proto některé (spoilery): celý film se odehrává na poušti, lokaci starého i nového zákona, metafory oproštění se od všech pozemských pomíjivých statků - je tu jen pustá zem, člověk a nebe, přesně jako v závěrečném prozření doktorově (s jeho pohledem vzhůru...). Když mrtvý Sněgovoj na pitevním stole vypráví o kruhu, který když překročíme, tak vše ztratíme, ale nové získáme, evokuje to např. toto: "A každý, kdo pro mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život." (Matouš 6, 29). Tento motiv je vlastně manifestován celým doktorovým příběhem, jenž se také postupně všeho zbavuje (zejm. spálí ty nicotné papíry...). Korunu tomu nasadí přítomnost malého ježíška na plátně...Ale takových symbolů i explicitních narážek je mnohem více. I tak je to ovšem velice hluboký film, navíc s krásnou kamerou i celým vizuálem.Navíc, pro milovníky pohádky o totalitarismu bude nepochopitelné, jak mohl komunistický režim povolit film o hledání boha, kde všechna světská moc je ukázána jako pomíjivá (další biblický motiv - ruské/ sovětské impérium jako nástupce toho římského) a kde se marx-leninské symboly doslova rozkládají v prachu. (16.11.2014)

Až neúnosně pomalu natéká nádoba dění – odkapávajícími dialogy a němými záběry na zdánlivě neobyvatelný svět – až přeteče. A přetekla by ještě rychleji, kdyby ústřední hrdina jen mlčel. Jeho jinakost v zaznamenávaném světě mluví dostatečně sama za sebe. Ke zlomu dochází, až v okamžiku, kdy objeví dítě – nebo snad Dítě. Film se totiž rázem promění v hagiografii ne nepodobnou setkání svatého Krištofa s Kristem. I ono dítě, které objeví mladý lékař, má spasitelské rysy; i ono jej upozorňuje, že mu jeho rodiče ublíží právě kvůli němu – hříšníkovi. Metanoia však nepřichází bezprostředně. Nejprve se začne rozkládat zdánlivě uspořádaný svět, a postupně se každý obzor přiblíží a podusí, až se konečně hladina uzavře… (09.03.2019)

Není to sci-fi. Emotivně silné, obrazově silnější. Hodně zaujme výborná práce s kamerou, střihem záběrů, používáním filtrů (které jen umocňují atmosféru), výběr hudby (doporučuji 5.1 zvuk). Nevíte, co je hrané a co autentické. Sledujete několik příběhů, vesměs podobně smutných, divák je však navyklý hlavně na jeden (či více) příběhů hlavních, a ten (ty) tady chybí. Může se vám taky stát, že po několika minutách filmu usnete na dvanáct hodin. (15.12.2010)

Jelikož je námět od Strugackých, tak sem nečekal že to bude žádná klasická sci-fi. Jde spíše o úvahu nad životem osamělého, vnímavého člověka v cizím prostředí. Pro diváka je zážitek mimořádně autentický díky vynikající kameře i hudbě. Nemá to v podstatě žádný příběh, je to pomalé, až nudné. Stejně tak jak byla pomalá a nudná Ruská archa. Ovšem atmosféra Turkmenského městečka vše vynahrazuje. (25.10.2004)