Příběhy 20. století - Normalizace (2017) (série)
Obsahy(1)
Mnozí lidé si dnes předlistopadový režim idealizují, žijí v představách, že tehdy neexistovala tak velká korupce či daňové úniky, že stát lépe pečoval o tzv. obyčejného občana. Přitom je to nesmysl. V plánovaném a centrálně řízeném hospodářství, kde věčně něco nebylo k sehnání, se stala korupce každodenní součástí života. Z nedostatku kvalitního a zejména západního zboží se zrodili „veksláci“. Kolik jich přesně bylo, to nikdo neví, pohybovali se však v každém větším městě, v hotelích, před prodejnami „pro bohaté“ podniku Tuzex. Rekrutovali se z řad taxikářů, číšníků, poslíčků, hotelových portýrů. Žili z nedostatku, do kterého lidi uvrhl státní aparát – a přesto jsou dnes přesvědčeni, že byli průkopníky svobodného podnikání. Na svou veksláckou minulost vzpomínají v tomto díle Příběhů 20. století boxer Stanislav Tišer a bývalý kulturista a výživový poradce Vít Chaloupka. (Česká televize)
(více)Recenze (1)
Podvodníci, zlodějíčci, vychcánkové, hnus. Ale svym způsobem typickej produkt socialismu. "No dobře, no, tak přijde o dvě stě marek. Ale furt má dalších osum set. A jak dlouho my musíme dřít na sto marek?!" / "Problém s policií žádnej nebyl - oni k nám sami chodili, to se všechno vědělo a tolerovalo." / "Pak na to udělali zákon, že je to podvod." Tak takhle ty lidi totiž přemejšlej - do tý doby to pro ně podvod očividně nebyl. / "Byl takovej režim, tak co jsem měl dělat? Kdybych to nedělal já, tak by to dělal někdo jinej." / "Všichni kradli, ne? Ten dělal šroubky, tak rozdával šroubky, ten dělal cement - tak se to dělalo, a všichni měli všechno. Oni vlastně nekradli, oni to přesouvali a tak si vzájemně vypomáhali." - to je přesně ono. Neschopnost převzít osobní zodpovědnost za to, že jak to tady vypadá, můžu i já, i já to spoluvytvářim, i já jsem toho součástí - do omezený míry, ale jsem. Tohle komunisti 40 let lidi odnaučovali tak úspešně, až nás to poškodilo víc, než by se dalo čekat - a tak nám po 30 letech vládne lhář a estébák, podvádí a krade, ohání se přitom pravdou a láskou, a nikomu to vlastně nějak zvlášť nevadí: Dyť je to jedno, všichni kradou, ono to nějak dopadne, dycky to nějak dopadlo, a my se prostě zařídíme - hlavně že je na pivo a párek. ()