Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Harriet Andersson, Kari Sylwan, Ingrid Thulin, Liv Ullmann, Anders Ek, Inga Gill, Erland Josephson, Henning Moritzen, Georg Årlin, Ingmar Bergman (vypravěč) (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Neutěšený, meditativní obraz lidské samoty tváří v tvář smrti. Děj snímku se odehrává koncem 19. století. Dvě zámožné sestry (Ingrid Thulinová a Liv Ullmannová) přijíždějí na rodinný statek, aby se svou smrtelně nemocnou setrou (Harriet Anderssonová) strávili poslední dny jejího života. Zatímco obě ženy, poznamenány manželstvím a egoismem, nejsou vůči umírající schopny vyvinout citový vztah, nesobecká služebná (Kari Sylwanová), která ji ošetřuje, pečuje o každou její potřebu a poskytuje jí čistou, bezmeznou lásku.
Kruté a zároveň utěšující Šepoty a výkřiky odhalují složitou krajinu lidského utrpení, žalu a soucitu, kterou svým neobyčejným výkonem oživují Bergmanovi osvědčení herci.
Film získal mnoho zahraničních poct, nejvyšší ocenění Švédského filmového ústavu za rok 1973, dále Oscara za kameru (S. Nykvist) a Cenu Nejvyšší technické komise na MFF v Cannes 1973.
(oficiální text distributora)
Recenze (165)
Podle mého názoru Bergman v tomto díle spojil veškeré dosavadní znalosti a názory na ženskou psyché a v podobě vykreslení čtyř ženských postav je zde stoprocentně zúročil. Spojil tak problémy sesterského odcizení (Mlčení) a na druhou stranu psychické závislosti na druhé osobě (Persona). Kamera (samozřejmě Nykvist) zde natáčela v červených odstínech, což dodává filmu absolutní ženskost. Muži jsou ve snímku pouze vedlejšími postavami (pouze rodinný lékař zde vzhlíží dojmem, že by mohl razantnímu ženskému světu odolávat). Herecké výkony jsou absolutně fantastické a herečky (zejména Thulin) zde vzbuzují dojem potlačované sexuality. Její scéna převlíkání a následné sebezraňující praktiky nám mohou evokovat novější „Klavíristku“, ale troufám si tvrdit, že zde to působí vyváženěji. Zkušený tandem Ullman-Thulin zde doplňuje jedna z prvních Bergmanových dvorních hereček Harriet Andersson a Kari Sylwan. ()
Jak komplikované můžou být vztahy čtyř žen-tří sester a služebné.Syrový pohled na duši bolavou,koketnickou,nenávistnou , závislou i milovanou! Červená barva,která vše násobí je na místě! ()
Psychicky hodně náročné, ale za ten nádherný konec to stálo. ()
Červené tapety, červené koberce a potahy, tahle agresivní, krvavá barva vévodí všem interiérům-červené jsou i zatmívačky. Bergman prý řekl, že červená tvoří nitro duše. Všechny ženy (všechny v bílém) mají pomalé a zadrhávající pohyby, takže převrhnutá sklenička či rychlý průchod místností působí jako exploze. Hodně scén je tu extrémě protahovaných a život je ukazován jako odumírání, smrt je cítit všude a nejsme ušetřeni ani mučivého boj s ní. Po prohrané bitvě přchází kněz se svími prázdnými frázemi zatím co Anna (která jediná umírjící přinášela útěchu) pietně mlčky sedí v rohu místnosti. Pěkná kritika církve. Je to film i o vnitřním životě, sestry které se nedokáží umírající Agnes přiblížit jsou konfrontovány s vlastnímy nežitými životy. Tenhle tísnivý film není na oddechové sledování (ostatně jako většina Bergmanových děl) protože až příliš vtahuje do bezůtěšného děje. ()
Nejvíc hrůzostrašnej film vůbec. ()
Reklama