Io, Emmanuelle

Prý první románové ztvárnění Emmmanuelly vůbec (ještě před filmy s Sylvií Kristel a její černou odnoží s Laurou Gemser), tak an to jsem byl hodně zvěda, nicméně tato verze mě moc neoslovila a nepřesvědčila, i když co se týče stylizace, vizuality, boheméského způsobu života, místy i dobré artové atmosféry, tak tady tento film je nesrovnatelně lepší. Ovšem ten pravý obchodní úspěch to tehdy ještě nebyl, to až o 5 let později s příchodem Justa Jaeckina a Sylvie Kristel. Mám rád Ericu Blanc, tento film ale Emmanuellu vylíčil v úplně jiném světle, ona tu ztvární mladou moderní opuštěnou ženu, hledající novou lásku, po které ona tak zoufale touží, sama trpí depresemi a postupně upadá do stavu sebezničení, celý film je tedy o tom, že na koho ona při svých cestách Římem narazí s tím se dřív nebo později vyspí, ať už s mužem či ženou, bohužel většinou se špatnými lidmi na špatných místech, avšak s novými sexuálními zkušenostmi:-) Finální zjištění je pro ni osobně asi hodně bolestivé, dojde i na výčitky. Škoda, mohlo to být celé lepší, ale film až nehorázně nudí a uspává, chybí jakékoliv větší a výraznější oživení, nebo lespon náznak, rozvinutější příběh, charaktery a nakonec i lepší dialogy (některé mi tady připadaly naprosto zbytečné-pseudointelektulní kecy o ničem), nahota tehdy ještě čistě decentní-nekonvenční nahé scény jsou krátké ale vzrušující, za zmínku tak stojí pouze skvělá hypnotická kamera, soundtrack a atmosféra a prostředí 60's všeobecně. Od režiséra Cesare Canevari ("Gestapo's Last Orgy") bych ale i tak čekal víc. Pro fanoušky euro-divy Blanc, která je dobrá, a pak čistě ze zvědavosti, jinak nestojí za řeč. Zub času se na tomto filmu podepsal hodně. (10.07.2011)