Un colpo da due miliardi
Režie:
Roger VadimScénář:
Roger VadimKamera:
Armand ThirardHudba:
John LewisHrají:
Françoise Arnoul, Christian Marquand, Robert Hossein, Franco Andrei, O.E. Hasse, Franco Fabrizi, Venantino Venantini, Daniel Emilfork, Lyla Rocco, Guy Henry (více)Obsahy(1)
Mezi diváky odcházejícími z projekce kreslené grotesky zahlédne novinář Michel (Christian Marquand) krásnou Sofii (Francoise Arnoul) a vyběhne za ní mezi krásné benátské paláce. Dívčin život osciluje mezi bohatým Ericem von Bergen ( O E Hasse) s poněkud nepěknou nacistickou minulostí a tajemným Italem Sforzim (neodolatelný Robert Hossein), nicméně nic nemá proti tomu rozšířit svůj zájem i o Michela. Mezi paláci se pak rozvíjí drama lásky, žárlivosti a podezření, které Roger Vadim vyhrocuje až do honiček a střelby. Film byl přijat do soutěže na berlínském festivalu v roce 1957, za zmínku ještě stojí proti starým benátským exteriérům kontrastně postavená hudba, kterou složil John Lewis a nahrál jeho Modern Jazz Quartet. Je to druhý film Rogera Vadima, hned po úspěšném debutu Et Dieu crea la femme.. (Peabody)
(více)Recenze (2)
Zlatý Medvěd - výběr ()
Název bych asi přeložil jako Jeden nikdy neví, což je v souladu s příběhem. Film začíná bůhví proč projekcí krátké grotesky, která skončí, rozsvítí se a diváci odcházejí z kina. Novinář Michel zahlédne mezi nimi krásnou Sofii a vyběhne za ní ven mezi paláce Benátek padesátých let. Dívka je poněkud nejasnou existencí, protože zjevně žije jednak s poněkud starším bývalým nacistou, jednak s tajemným Italem Sforzim, kterého hraje obzvláště krásný Robert Hossein. Oba muži o sobě přitom vědí a stýkají se. Nicméně Michel se do jejího složitého soužití zapojí také a příběh se pak rozvíjí k poněkud rádobydramatickému konci (on Vadim žádný velký režisér nebyl), se střílením, přeskakováním přes kanály ze střechy paláce na jinou střechu atd. Hudbu nahrál Modern Jazz Quartet, dodnes vychází jako samostatné album a je pěkná, zvláštně kontrastuje s minulou architektonickou krásnou. Některé scény (San Marco) jsou efektní až na hranici krásy a kýče, Francoise Arnoul je francouzsky pěkná (krásné ženy tedy uměl Vadim najít a nasnímat, abych mu byl práv). Celkově ale nic moc a pokud nejste nostalgici nebo kinožrouti (to jsem já), případně milovníci MJQ, moc to za vidění nestojí, příběh je takový řídký, řekl bych. ()
Reklama