Norman McLaren

Animátor a režisér Norman McLaren je zřejmě nejvíce oceňovaným filmařem v dějinách Kanady a celosvětově uznávaným vizionářem na poli animovaného filmu. McLaren se narodil ve městě Stirling ve Skotsku v dubnu 1914. Na střední škole ho zprvu zaujala malba a výtvarné umění, a tak v roce 1932 začal navštěvovat Glasgow School of Art, kde studoval obor interiérového designu. Po nástupu na vysokou školu pronikl do filmových kruhů a byl ztracen, seznámil se s díly Eisensteina a Pudovkina, začal rovněž působit jako kameraman.

Jeho rané experimenty spočívaly především ve škrábání a malování přímo na neexponovaný filmový materiál. První dochovaný McLarenův film nese název 7 TILL 5, je ovlivněn právě Eisensteinem a zachycuje jeden den v umělecké škole. Dalším důležitým zlomem v jeho kariéře bylo v roce 1934 seznámení s dílem německého abstraktního filmaře Oskara Fischingera, z nějž později velmi vycházel. Další film CAMERA MAKES WHOOPEE z roku 1935 byl mj. ovlivněn pořízením kamery Ciné-Kodak, která McLarenovi umožňovala vytvořit celou řadu efektů. Dále použil tzv. metodu pixilace (film vytvořený z jednotlivých fotografií, 12-25 za vteřinu) či překrývání a vytvořil nevšední „reportáž“ z vysokoškolského plesu. Po ukončení studí v Glasgowě (školu oficiálně nedokončil) se přesunul do Londýna, když si jeho nepřehlédnutelného talentu po účasti na několika víceméně amatérských festivalech všiml John Grierson (bývá považován za jednoho z otců britského a kanadského dokumentárního filmu) a nabídl mu práci v „British General Post Office Film Unit“, kde se měl Norman naučit disciplíně a technice. V Londýně se podílel na několika dokumentárních filmech a dokonce nějaký čas působil jako kameraman během španělské občanské války pro film Ivora Montagua „Defence of Madrid“. Tato zkušenost zanechala v Normanovi hluboké stopy a učinila z něj zapřísáhlého pacifistu.

„Pomyslel jsem si: jak skvělé médium! Bylo to vzrušující a já jsem si říkal, nač se otravovat s malováním, které je tu už dva tisíce let, když je tu nové umění, které se právě zrodilo a je současné – malování je umění minulosti.“

V předvečer druhé světové války emigroval do New Yorku, kde pobýval dva roky. Ihned po příjezdu natočil krátkou animovanou pohlednici, kterou použila NBC. Na základě toho si ho všimla baronka Von Rebay, která byla kurátorkou v Museum of Non-Objective Art (později Guggenheimovo) a umožnila McLarenovi natočit několik experimentálních filmů jako např. DOTS či LOOPS. V roce 1941 přijal pozvání opět od Johna Griersona, aby se přestěhoval do Kanady a začal pracovat pro National filmboard of Canada (NFC je veřejnou organizací financovanou kanadskou vládou, která má za úkol produkovat a distribuovat inovativní animované filmy, dokumenty se sociálním přesahem, alternativní tvorbu atp.). V Kanadě si za podpory NFC mohl otevřít vlastní studio a jeho úkolem bylo mj. školit kanadské animátory. Zanedlouho inicioval i vznik celé animátorské sekce v NFC. Pro své chlebodárce vytvořil několik zakázkových filmů, ale především měl čas a prostředky plně rozvinout své nápady.

Zřejmě největším úspěchem z doby působení u NFC je krátký film NEIGHBOURS z roku 1952, za tuto protiválečnou alegorii, která kombinuje trikovou animaci s hraným filmem získal kromě jiných cen také Oscara v kategorii krátký dokument a ještě přidal nominaci v kategorii krátký film (1 cívka). Na Oscara byl pak o pět let později nominován také další kraťas A CHAIRY TALE. Během padesátých a šedesátých let spolupracoval McLaren s UNESCO, když vytvářel výukové programy animace pro Čínu a Indii. Tyto zkušenosti později zúročil v sérii instruktážních filmů o teorii animace ANIMATED MOTION # 1 - # 5. Z jeho spolupracovníků je jistě nutné zmínit Evelyn Lambart, zřejmě první ženu ve filmové animaci, s níž ho pojil skoro dvě dekády dlouhý intenzivní pracovní vztah. Lambart spolurežírovala např. filmy MOSAIC, LINES:VERTICAL, LINES:HORIZONTAL, BEGONE DULL CARE aj. Jako animátorka se podílela i na řadě dalších, např. již zmíněný A CHAIRY TALE. Z McLarenovy pozdější tvorby je jistě nutné zmínit ještě hraný experimentální film PAS DE DEUX, kde až magicky zachytil baletní pár při tanci a za nějž získal cenu BAFTA.

„Ve svém vztahu k filmu jsem zkusil zachovat stejnou míru blízkosti a intimity, která je mezi malířem a jeho plátnem….a tak je má poněkud militantní filosofie tato: Dělat se štětcem a plátnem je jednoduchý a přímočarý požitek – práce s filmem by měla být stejná.“

Norman McLaren za svůj život vytvořil několik desítek krátko a středometrážních snímků, za něž také získal několik desítek cen. V nefilmové rovině je držitelem „Order of Canada“, což je nejvyšší možné občanské ocenění kanadské vlády či „National Order of Quebec“. Jeho přínos kanadskému a světovému filmu si uvědomili i v jeho domovském NFC, když dva roky po jeho smrti pojmenovali budovu ředitelství právě po něm. McLaren je průkopníkem technik jako je pixilace či malování a deformování přímo filmového materiálu. Proslul také kombinací hraného a animovaného filmu. Známá byla jeho orientace na hudbu, vytvářel v podstatě jedny z prvních videoklipů či spíše hudebních projekcí, když za pomoci uznávaných muzikantů vytvářel symbiotická díla, kde audio i video tvořily jeden vzájemně na sebe reagující celek. Nutno podotknout, že hudba sama, často jen sled zvuků a ruchů, kterou v některých případech vytvářel i sám McLaren byla na stejně vysoké úrovni vizionářství jako estetická stránka děl. McLaren by se dal v podstatě označit za průkopníka elektronické hudby, když již od své londýnské anabáze experimentoval s malováním soustav vzorů přímo na filmový pás, které pak po založení vytvářely kýžené zvuky. Technika samotná je zachycena v kratičkém dokumentu PEN POINT PERCUSSION a za vrchol těchto snažení by šel zřejmě označit film SYNCHROMY z roku 1971.

Co se týče soukromého života, tak nebyla tajemstvím McLarenova homosexualita, ale také jeho monogamie. Takřka celý život prožil pouze s partnerem Guyem Gloverem, kterého potkal v roce 1937 v Londýně na baletním představení a s nímž žil až do své smrti v roce 1987.

Josef "J.Connor" K