Vladislav Vančura

Vladislav Vančura se narodil v Háji u Opavy. Byl velmi hrdý a nepoddajný, takže jeho studijní výsledky nebyly příliš dobré. Na vysoké škole studoval nejdříve práva, ale po těžké nemoci matky přestoupil na medicínu. Po studiích pracoval jako lékař na Zbraslavi. Později se však začal věnovat výlučně literatuře a díky svým literárním dílům si vydobyl místo velikána meziválečné prózy. Byl členem a prvním předsedou seskupení českých avantgardních umělců Devětsil a byl také přívržencem poetismu.

Do dějin českého filmu vstoupil ve třicátých letech. Svoji lásku k filmu však vyjádřil již v roce 1920, kdy v novinovém článku, vyslovil, že film bude uměním, protože „k filmovému dílu se druží umělci, aby dle téhož řádu řešili čas, prostor a básnili v obrazech.“ Jeho zájem o film jej zavedl v roce 1931až do filmových ateliérů A-B. V té době byl už velice známý díky svým literárním dílům. Vladislav Vančura byl znám jako člověk politicky pokrokový a v uměleckých otázkách naprosto nekompromisní. A právě díky těmto vlastnostem byla jeho ochota spolupracovat s filmem ještě významnější.

Ve svém prvním filmu PŘED MATURITOU (1932) vyprávěl vážný až tragický příběh ze studentského života, kde hlavními hrdiny byli dva studenti - odvážný a dobrodružný Šimon (Antonín Novotný) a pilný, ale nervózní, studiem i láskou zklamaný Kafka (Miroslav Svoboda). Scénář napsal ve spolupráci se scénáristou Josefem Neubergem, který se ve filmové branži pohyboval už od počátku dvacátých let. Vančura u tohoto filmu věnoval mimořádnou pozornost herecké interpretaci. Vyžadoval prostý a realistický herecký projev. V souvislosti s tímto filmem se zmínil i o tehdy většinou nezdravě přeceňované funkci zvuku v tom smyslu, že je třeba zvuku ve filmu nechat jen tolik prostoru, aby zůstal složkou dramatu. Naopak za nejdůležitější výrazový prostředek považoval světlo. Veršovaný doprovod a texty písní k filmu napsal Vítězslav Nezval a hudbu složil E. F. Burian. Na titulcích byl jako režisér uveden jako režisér Svatopluk Innemann a Vančura figuroval vedle něho jako „umělecký spolupracovník“, ale kritika správně rozpoznala, že to byl právě Vančura, kdo vedl režisérovy praktické zkušenosti od nebezpečných mělčin, na nichž český film v minulých letech tak často ztroskotal. Film Před maturitou byl velkým a nečekaným úspěchem a vyvolal i politicky a ideologicky motivované polemiky.

Po tomto úspěchu chtěl Vančura pokračovat ve filmové tvorbě zcela samostatně. Natočil krátký pokusný snímek BURZA PRÁCE (1933). Dalším filmem pod samostatným vedením byl NA SLUNEČNÍ STRANĚ (1933), který se odehrával v době obchodní krize po první světové válce. Hlavními hrdiny byly dvě děti, přičemž každé z nich bylo svým způsobem obětí sociálního postavení rodičů. Tento film se stal jedním z nejsilnějších sociálních děl české kinematografie třicátých let. Námět si napsal Vančura sám, na scénáři spolupracoval opět Vítězslav Nezval. Kritika přijala druhý Vančurův film s rozpaky a u obecenstva zcela propadl. V době jeho premiéry byl již téměř dokončen třetí Vančurův film MARIJKA NEVĚRNICE (1934), který byl označovaný jako „film tří českých autorů“. K jeho vytvoření se totiž spojili tři významní spisovatelé. Námět a scénář napsal Ivan Olbracht za spolupráce Karla Nového a Vančura film režíroval. Dalším neméně významným spolupracovníkem na tomto filmu byl hudební skladatel Bohuslav Martinů. Námět čerpal ze života dřevařských dělníků na tehdejší Podkarpatské Rusi. Vlastní příběh je milostným dramatem, rozvíjejícím se mezi třemi osobami, Marijkou, jejím mužem a jejím milencem. V Marijce nevěrnici byl nejen kompars a epizodisté, ale i hlavní postavy obsazeny skutečnými podkarpatskými horaly, které si autoři vybrali přímo na místě. Vančurovi však chyběly zkušenosti a nevěděl jak vést neherce k přirozenému životnému projevu, čehož si všimla nejen kritika, ale i u obecenstva tento film propadl stejně jako Na sluneční straně. Vančura tento neúspěch velmi těžce nesl. Filmoví podnikatelé ztratili důvěru v jeho režisérské schopnosti a chuť k dalším experimentům.

Až v roce 1937 ho přizvaly ke spolupráci dvě menší pražské filmové výrobny - Favoritfilm a společnost PDC. Samostatnou režii mu však nesvěřili. Směl se pouze podílet s Václavem Kubáskem na scénářích a režii filmů LÁSKA A LIDÉ (1937) a NAŠI FURIANTI (1937). Vančurův podíl na společné práci spočíval převážně na scénáři, kdežto hlavní slovo v režii měl Kubásek. V titulcích filmů to bylo vyjádřeno pořadím jmen: jako scénárista byl na prvním místě uváděn Vančura a na druhém Kubásek a u režie tomu bylo naopak. Námět filmu Láska a lidé čerpal z atraktivního prostředí automobilových závodů a film Naši furianti byl zdařilým přepisem klasické divadelní hry Ladislava Stroupežnického. Naši furianti přišli do kin začátkem bžezna 1938, několik dní před nacistickým anšlusem Rakouska, který byl prvním otevřeným krokem k obklíčení a zničení svobodného Československa. Na samém prahu národní tragédie měl tento film zcela neobyčejný společenský dopad. Protože některými aspekty furiantství byl v té době naplněn celý národ, odhodlaný neustoupit nacistické hrozbě. V tomto kontextu bylo smíření obou sedláků, mravní vítezství poctivého Bláhy nad Fialou a v neposlední řadě i svorný odpor celé vesnice proti rakouskému četníkovi velkým povzbuzením. Diváci v kinech film takto přijímali a na mnoha místech mu nadšeně tleskali.

Tímto filmem Vančurova režijní činnost končí. Měl sice ještě spoustu plánů, ty však překazily mnichovské události a nacistická okupace. Dále Vančura pracoval v Československé filmové společnosti, kterou i sám pomáhal založit a jejíž představitelé s Vančurou v čele bojovali za poctivost a čistotu uměleckého projevu v českém filmu. Za okupace však byla veškerá činnost pokrokových organizací zakázána, proto se Vančura přihlásil k ilegální práci. Na podzim 1941 se stal předsedou Národně revolučního výboru inteligence. Po jeho odhalení byl zatčen gestapem a v prvních dnech heydrichiády 1. července 1942 popraven na Kobyliské střelnici.

Takto tragicky byl ukončen život velmi významného českého spisovatele, dramatika a režiséra. Svým filmovým dílem si však Vančura získal pevné místo v dějinách českého filmového umění.