Vodou

Snad jen, že jsem v průběhu filmu mnohokrát pocítil smutek, že pana Hulota už nemůžeme potkat ve městě....

Někdy jsem měl pocit, že když film začíná vytvářet ten "nepopsatelný" dojem, je najednou rychle stříhnut. A momenty, kdy se jen tak "klábosí" jsou až moc dlouhé. Hercům, příběhu myslím moc nepomáhá angličtina, i když chápu ten záměr, chápu. Ale přesto, pořád mě to neutrální jazykové prostředí připadalo nehodící se k citům, které měl ten film předat. Nicméně jsou v tom filmu určitě tři nádherný scény.

Jak nenápadné, jak geniální...

Andrej je jeden z mála svědomitých autorů, který ví, že by se realita ve filmu neměla kopírovat, ale vytvářet. Jeho filmy mají velmi originální a citlivé vnímání. Kéž by dostal na Famu šanci...

Myslím, že se z tak nostalgického námětu dal vykutat ještě o něco lepší scénář. Ten film mám rád, a přál bych si dát mu víc hvězdiček.

Ve filmu je jedna neskutečně krásná scéna.

Tenhle film je příliš přímočarý, to se týká hlavně scénáře. Dialogy, které už jsme slyšeli mnohokrát. A jakási nutná logičnost, všechno dovysvětlit, která se ale na mnoha místech projeví v pravý opak, diváku zkrátka musíš to přijmout ať chceš nebo nechceš. Na druhou stranu si film vlastně na nic nehraje...což je fajn. Zůstává ale jen nostalgie po původní Planetě opic.

To je zvláštní. Přál bych si filmu dát víc hvězdiček(třeba 4), ale 3 mi přijdou odpovídající. Wim Wenders ve filmu určitě je, ale někdy používá takový filmový půzlátka (vadila mi kamera). Třeba bych to řekl takhle, film není úplně dobrý, ale udělal mi radost.

Film, kde jsem vůbec nevnímal žádný mechanismus - střih, herecké výkony, kamera. O postavách víme jen to, co vidíme, a úplně to stačí. Vlastně o nich skoro vůbec nic nevíme. Možná ta závěrečná pasáž, ta už se mnou zas až tak nic nedělala, vzhledem k tomu, co jsem si prožil(a jak jsem si prožil) předtím, kde jsem pořád, díky režii, žil v nějakém neproniknutelném, ale přitom dotknutelném stavu.

Ty jo. Ve filmu se převážně jen mluví, ale přitom o něm nemůžete říci, že je dialogový. Myslím, že funguje na principu toho, že postavy své pocity vyjadřují slovy, možná více než obvykle, než by normálně mluvili(skoro neviditelná stylizace). Tím si pomalu podmaňují diváka. A když je pak nějaký pocit zahraný(možná tak 3-4 ve filmu), tak na diváka dopadne velmi silně, prožije si ho navýsost hluboko. Skvělé. Nemám pocit, že by film byl kritikou nebo obhajobou volné lásky. Naopak, ta je pro film východiskem. Skrze tuto základní situaci, se Jean Eustache dotýká jiných témat, filozofuje nad nimi, přemýšlí, nevnucuje je. Jsou to ty paralelní témata. A samozřejmě je u Eustache důležitá postava, divák má možnost ji pochopit. A život sám. Ve filmu je málo prostředí, pár rekvizit, ale když už se s nimi pracuje, tak se váží k náladě, k situaci, k pocitu, který mají vytvořit. Jean Eustache chápal člověka jako individualitu, ať už přijatelnou pro diváka(současného i tehdejšího) nebo ne. A měl lidi, jako takové, hrozně rád. Pro ukázku, jedna z velmi silných scén filmu: http://www.youtube.com/watch?v=TdKt7cBNbXc