Půlnoc v Paříži

Hlavní postava Půlnoci v Paříži pochybuje o svém intelektu, stejně jako většína protagonistů Allenových příběhů. Až do doby, kdy se dostane mezi ty, které tolik obdivuje a kteří ho natolik inspirovali, že se dal ke psaní. Najednou ožije... Jako ožíváme my při objevení něčeho nového a zároveň nepoznaného. Dil prožívá to, po čem touží většina umělců moderní doby a museli jsme se tak dívat pouze na filmy, kde se příběhy z Paříže odehrávají. Nyní k tomu stačí jediný film, díky kterému zažijeme Paříž 20. let, smích, slzy a umění. Půlnoc v Paříži. (10.07.2011)

Zvláštně milý film, který Woodyho Allena příliš nepřipomíná. Nejenže na mě nedýchla jistě okouzlující atmosféra noční (nejlépe za deště) Paříže, ale ani mistrovy dialogy nejsou nikterak lákavé. Allen prostě zkusil něco trochu jiného (fantaskní nápad o výletě jednoho spisovatele je plný odkazů na exkluzivní společnost slavných umělců) a bohužel, docela mě to minulo. I když mu to stále neuvěřitelně pálí, tak spojení dvou světů se nijak zajímavě (až na pár nápadů) nevyvíjí, hlavní hrdina je až příliš duševně nevyzrálý a mnou milovaný tvůrce na rovině situační komiky kupodivu selhává.. (26.11.2011)

Nenáročná, zábavná jednohubka o cestovaní začínajúceho spisovateľa do obľúbených miest histórie Paríža v rámci jeho osobného vnímania dejín. Scéna so Salvadorom Dalím, Luisom Buňuelom, Manom Rayom a nosorožcom nemala chybu a posúva film spoločne so scénou dvojitej interpretácie Picassovho aktu v galérii pre ich dlhodobejšiu zapamätateľnosť - na rozdiel od monotónnejšie pôsobiaceho zvyšku - do štvorhviezdičkovej úrovne. 78,68% (07.02.2012)

Je to trošku patetický kýč, v němž se ve srovnání s předchozí Allenovou tvorbou nic nového neobjeví. Naopak, vše staré je zde banálně, povrchně a ne příliš vtipně aplikováno na nový vizuál. Chatrnost scénáře, v němž se zázrakem objevivší intelektuální a umělecké osobnosti dvacátých let setkávají odbíjením půlnoci s hlavním hrdinou - romanticky smýšlejícím románovým debutantem - jen podporují špatně napsané dialogy, v níž se Hemingway, Fitzgerald, Steinová, Dalí, Bunuel, Picasso, Man Ray a spol. omezují buď na neustálé hlasité proklamace svých jmen nebo na čítankové floskule co kdo o kom řekl/napsal. Pokud je to součástí konceptu, napadá mě snad jen ta interpretace, že hlavní hrdina má v hlavě skutečně nádor, jak mu dvakrát naznačuje jeho přihlouplá snoubenka, a ten v souladu s jeho romantickou povahou rozjíždí poněkud "literární" psychózu s pravidelnými výlety do jiného světa (dvacátých let v Paříži) á la Popelka (k ránu pěkně zase šup domů). V případě, že je konstrukce onoho "zlatého věku" pouze výplodem hrdinovy počínající schizofrenie, bylo by nasnadě, že repliky oněch slavných umělců se omezují jen na klišé, která si o nich kdy přečetl a na výčet děl, které stvořili (k tomu špetka romantické zápletky podnícená frustrací z nenaplněné lásky). Bohužel ani tak není příběh příliš konzistentní, neboť se v něm nikdo "neprobudí" ani nezůstane zaklet navždy (až na jednoho detektiva). Banálnost pointy ohledně neustálého otáčení se zpět v čase a idealizace minulosti je útrpná. Woody Allen se v posledních filmech buď skrytě věnuje tématice mentálního vyšinutí ("Užívej si co to jde" lze nahlížet jako případovou studii patologické mýtomanie a sociopatie - viz recenzi na indiefilm.cz), nebo se z něj postupně stává banální kýčař. Za každou špetku podvratnosti jsem u něj rád, ale bojím se, že si ji tam poslední dobou musím vkládat sám. (30.09.2011)

Woody je kouzelník. Jako milovník Paříže a obdivovatel starých časů jsem se ztratil někde mezi úvodními titulky a prvním dialogem. Ne že bych po nenápadné šeptandě zvěstující malý majstrštyk čekal něco jiného, ale snová atmosféra, sexy Marion Cotillard a Owen Wilson v image á la mladý Allen? Takhle se vyráží dech oddaným fanouškům. Manhattan má po více než třiceti letech neméně fascinujícího pokračovatele. (10.10.2011)