Playtime

Šedesátá léta ve filmu znamenala obrovský rozkvět tvůrčí originality a invence, ale nejednou jsem nucen vnímat i obrácenou stranu této mince. Tu představují mnohdy různé experimentální filmy bez příběhu, v tomhle případě skoro i bez myšlenky a bez smysluplných dialogů, kdežto v hlavní roli zde vystupuje technika a architektura. Jacques Tati mne před časem hodně zaujal svou moderní poválečnou groteskou Jede, jede poštovský panáček, v jeho futuristické vizi moderního velkoměsta jsme se bohužel nepotkali. Objevuje se zde dost pozoruhodných momentů a nápadů, ale jako celek neshlédávám pro sebe žádný velký přínos. Snad jen nadčasovou ukázku přetechnizovaného světa, která mne i přes pokus o prvky grotesky spíše otravovala až deprimovala, než bavila. Zvláště když dnes podobné dění člověk (až na nějaké ty promyšlené gagy :o)) může běžně vidět v jakémkoliv větším městě, zdaleka mu už nepřijde zácpa aut jezdících do kruhu tolik poetická, jak ji Tati v doprovodu pouťové zvonkohry vykreslil v závěru. O polotrapném večírku plném chaosu raději pomlčím. Uznávám totiž, že film má nápad, ale současně až příliš nataženou stopáž zdaleka nehodnou jednoho nápadu a plnou úmyslně hluchých a natažených scén (a to jsem viděl ten kratší, dvouhodinový sestřih). Být Playtime krátký film s čtvrtinovou stopáží, byl by snad i pro mne stravitelnější. Tedy kdyby si ještě nechutně bizarní Tati odpustil vystavovat do vybraných záběrů svůj zadek. 25% (#Francouzská kinematografie: Virtuální kino) (03.02.2020)

Vítejte v Tativille... 8-] . . . Těžko zařadit tenhle >velkofilm< do nějaké škatulky či kategorie. Nejspíše by se d.m.s.n. snad dalo mluvit o jakési postmoderně patafyzické alegorii se satirickým nadhledem... :-) No, ještě, že igi B. není nějaký inťák, že... ;-) . . . Takže lze jen konstatovat: těžko srovnatelná, leč úchvatná a neobvyklá podívaná, plná bizarního šarmu a neutuchající fantazie, doslova >GAGSTERKA< (;-) pro fajnšmekry a pokročilé, náročné milovníky netradičních filmů... - - - P.S. Nikdy jsem nebyl nějakým velkým fanouškem J. Tatiho, ale přesto jeho filmy svým způsobem miluju a uznávám. Jde totiž každopádně o vynikající a nadčasové dílo! Nakonec, možná i díky Tatimu a jemu podobným není dnes svět naštěstí zcela jen takový, jak jej on sám se sarkasmem a nadsázkou sobě vlastní líčil... ;-) - - - P.S. Nu a ještě nakonec - jakže se to řekne francouzsky "Drugstore"? No přece DRUGSTORE... ;o))) . . . Fin. (05.02.2006)

To, že Jacques Tati bol majstrom réžie, tu dosahuje vrcholu. Z počiatku nie veľmi okúzľujúci, vtipný, či zaujímavý snímok, ale začne naberať z minúty na minútu grády a vrcholí bombastickým večierkom, ktorý je majstrovsky prevedený na plátno. Každá postava, každý článok udalostí tu má svoje miesto a je až obdivuhodné, ako sa dá taká masa ukočírovať, aby sa to nezvrhlo v bordel. Posledná polhodina naozaj vyšvihla tento snímok do výšin absolútnej profesionality a talentu. (10.07.2018)

Playtime je jako rozsáhlá hudební kompozice. Pomalu se odvíjí od méně výrazných motivů k velkému vyvrcholení, které se nakonec vrátí zpět ke klidnějším tónům. Vizuální Vltava. Od pramínku k řece a šup do moře, kde se veletok promění zpět v něco nicotného. Playtime je filmová hudba. Odosobněnost prostředí ve kterém se pan Hulot pohybuje, trochu dopadá i na divácký zážitek. Musíte se podvolit pozvolnému rytmu. Tati nepoužívá žádnou zkratku. Vypraví všechno dosova, popisně. Divák se stává svědkem každého detailu, Tati nenechává nic na jeho fantazii. Buduje atmosféru odcizení, přetechnizovaného světa, světa plného turistů a povrchnosti. Je svým způsobem antidivácký. Pokud se podvolíte a necháte Tatimu volné ruce, zavede vás do ryze filmového světa. Světa, kde režisér je bůh. (06.12.2004)

Víc než film to připomíná rozpohybovaný kreslený humor Miroslava Bartáka. Nemá cenu snažit se vypátrat nějakou dějovou linku, jde vlastně o mozaiku brilantních postřehů a mikrogagů z každodenního života ve velkoměstě (strašně mě bavily neustále se opakující hrátky s odrazy a odlesky ve skle). Humor je suchý jako saharské písky, takže opravdu nečekejte nějaké třeskuté vtípky. Úsměvná poezie všedních okamžiků. Asi tak. (30.07.2011)