Plangi

Z filmu jednoznačně číší, že bude hrát na citovou strunu a sakra dobře se mu to daří. Osment je prostě skvělý, nedovedu si snad žádného jiného tehdejšího dětského herce představit v roli Davida. Celkový dojem nepokazila ani poslední půlhodina, která byla pouze prvoplánovým gestem - takový netradiční hepáč. Ano, plakal jsem...Mimojiné jeden z mála Spielbergových filmů, který jsem přijal bez výhrad, a jediný, který se stal mou srdcovou záležitostí. A to už je co říct.

První pokus: Nevstřebal jsem. Druhý nebude.

To snad není možné, co se ještě může v něčí hlavě zrodit...Ano, měla to být "teplá" parodie na Prcičky, leč parodii jako takovou nedělá jen přes kopírák sjetý scénář parodovaného filmu a stonásobně větší počet stonásobně nechutnějších nechutností. Ble. Another gay movie možná pár jedinců pobaví, ale pro většinu hetero, homo, ap. populace s alespoň špetkou vkusu to bude abnormálně traumatizující zážitek. Ruce pryč!!!

Hodně velká ujetost, studená a temná jak švédská zima. Největší problém byl, že jsem si nějak nenašel vztah k hlavnímu hrdinovi, uťáplém neslaném nemastném Oskarovi. Herci i postavě chybí charisma, stejně tak schází i citový náboj mezi ním a jeho upírskou kamarádkou - ochranitelkou Eli. Ta je naopak ve své krvelačné nevinnosti ďábelsky uhrančivá. No, dějově je to přecejenom už lepší, zvlášť šťavnatý je úplný závěr...v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. 65%

--Moje jubilejní tisícté hodnocení-- Tvůrčímu týmu se podařilo vytvořit opravdu dokonalou zábavu pro co nejširší publikum, to se jim nedá v žádném případě upřít, a já nemůžu jinak než smeknout. Jelikož jsem nenechavec obecný, taky si trochu kecnu k té omílané dějové problematice. Přímočarý, polopatický, bez větších překvapení, prostě jasný. Když jsem si to trochu nechal projít hlavou, došlo mi, že je to tvůrčí záměr, jelikož když už chce někdo udělat film pro co největší masu lidí, nebude tam cpát nějaké příliš hloubavé myšlenky, které budou odtrhávat pozornost od toho co se děje na plátně. Protože při třech hodinách vizuálního obžerství ještě přemýšlet co tím chtěl básník říct…to by nemálo jedinců nezvládlo. Tudíž netřeba nic nikomu vyčítat a i když já osobně bych si přál trochu hlubší obsah bez ryze účelových ingrediencí typu rozvalených koz Michelle Rodriguez a postavy Ribbsiho, která byla přímo na ťafku scénáristovi, jsem spokojen v rámci dobré zábavy. Protože nuda to nebyla ani náhodou a digitální svět Pandory byl ve svém hyperrealismu skoro až na zástavu dechu, neboť se do sálu dostala (ne)skutečná pandorská atmosféra. 71%....EDIT: Po druhém zhlédnutí v teple domova: 70% (silnější ***).

Mně to nepřišlo tak stupidní a hlavně tak nudné jako Batman Forever a i když se kvalitativně jedná o velice pochybný film, tak nemůžu popřít, že to celkem odsejpalo a semtam se mihla vtipná hláška typu "Až s Vámi skončím, tak neseženete místo ani jako učitel chemie!" Ovšem srovnání s Burtonovskými Batmany opravdu není na místě.

Není to žádný objev Ameriky, ale po dlouhé době celkem klasický romanticko-komediální americký zjev, který dopadl nadmíru dobře, vezmu-li v potaz ten zbytek ze stejné sorty filmů, kterým Hollywood krmí osazenstva obýváků, vyvalené před domácím kinem po náročném týdnu, no nedejbože obecenstva v kinosálech. Má cenu mlátit hlavou o zeď kvůli klišé a očekávanému závěru? Co člověk vlastně od filmu tohoto typu a hlavně země původu očekává? Trochu kolize. Vlastně ne, to první jsem chytnul ze zdejších komentářů…to druhé jsem si říkal, když jsem usedal po opravdu vyčerpávajícím dni k večerní telce a opravdu jsem dychtil po nenáročném večerníčku. Dobře jsem udělal, že jsem sáhnul právě po Ghosts of Girlfriends Past. McConaughey je prostě pohodový týpek, přesně pasující na roli kurevníka s pokřiveným pohledem na cokoliv, co se týká partnerského vztahu a vyšších levelů…ten jeho proces uvědomění za asistence 4 duchů mi opravdu několikrát přivodil záchvat smíchu (Michael Douglas a jeho průpovídky typu: „Ženský sice rády jebou, ale nesmíš s nima vyjebat.“ ), což mi v tu chvíli náramně bodlo. To nutné klišé bylo druhu milého…A vůbec, mám dojem, že jsem právě objevil další film režiséra Waterse, který si pustím minimálně ještě jednou…71%

Mezi svými filmovými bratříčky se společným tématem šikany, je Ben X fajn v tom, že hlavní postava není jen lítost vzbuzující vyděděnec vrstevníků, nýbrž i sympatická a komplikovaná. Autistický BennyBoy, který by zfleku svůj reálný svět vyměnil za ten virtuální, to nemá těžké jen ve škole, ale i ve světě dospělých, kteří to s ním myslí dobře, ale prostě mu nerozumí. Snad to s diváky mysleli dobře i autoři, ale nabídka většího spádu by nebyla vůbec na škodu a konec filmu sice v daném momentu zateplá na osrdečníku, leč dlouhodobější vyhlídky na ty správné pocity už přítomny nejsou. 60%

Jak ukázat přiblblým teenagerům, podobným těm spolužákům Tommyho, jaké to je být 16letý kluk, mít za bratra mentálně postiženého, mít ho rád takového jaký je a ještě si nabalit roštěnku? Natočit Black Balloon. No nevim, zda je to ale ten nejšťastnější příklad z filmařského hlediska. Hlavní problém je už v představiteli Charlieho, ten jeho autismus jsem mu teda nesežral ani náhodou a otravuje celý film tím, jak příliš moc se snaží…marně. Už jsme toto téma viděli několikrát dříve zpracované a mnohem lépe. Snímek nepřináší zhola nic nového a učelovost situací, jako třeba nákup v supermarketu (a stane se co? No?) byla minimálně na protočení očí. A připadá mi, že to s tou „reálností“ tvůrci asi fakt mysleli vážně…možná tak v Americe nebo v Austrálii. Díkybohu za Toni Collette v roli matky Maggie, jež byla jedna z mála věcí co mě na filmu neiritovaly.

Vzpomínám si, že Blade Runner byla jedna z prvních VHS kazet, kterou jsme si pořídili a i přes otřesný dabing a fakt, že jsem ve svých 7 letech absolutně nevěděl, která bije, jsem sedával před televizí jak přikovaný. I dnes chrochtám blahem nad každým filmovým políčkem této temné sci-fi vize budoucnosti. Forma posunuje samotný obsah velmi vysoko, jelikož, dle mého názoru, hlavní myšlenka celého filmu je dosti průhledná, avšak diváka notně nutící k zamyšlení. To, co činí Blade Runner tak jedinečným zážitkem, je bezesporu originalita pojetí a nadčasovost tématu, jejímž důsledkem je vlastně nezájem diváků v době uvedení do kin a nabytí statu kultu až v průběhu dalších dvou dekád. S výborným futuristickým vizuálem jde ruku v ruce Vangelisovo hudební kouzlení, asi to nejlepší, které v rámci své soundtrackové tvorby předvedl. I přes rozdílné vyznění té úplně první kinoverze tak nedávno zhlédnutého director´s cut, nedělám rozdíly v hodnocení. ***** pro obě verze.