Thomick

Open. My. Flipping. Guts. What a piece of work this Martin Moone is! --- ... no, a teď mi laskavě řekněte, co já si teď jako počnu? Po dobrý dva tři tejdny mi Moone Boy dokonale suploval rodinný večery: sledovat jsem ho možná mohl úplně sám, do víru tohohle neodolatelnýho irskýho maloměsta jsem se však jako hotová součást Mooneovic rodinky spolehlivě přenášel večer co večer. A teď najednou nic, prázdno - materiál vyčerpán a já tápu. Tohleto je totiž definice nepřitažlivý přitažlivosti, opravdu; a jinými slovy taky definice irskýho humoru se všemi jeho klady i zápory. Respektive hlavně klady. --- Martin Moone je rozhodně jednou z nejpozoruhodnějších, a snad i nejlíp napsaných dětských postav sitcomovýho světa - ať se vám to líbí, nebo ne - a pro mě osobně vrchem představuje takovou o mnoho let mladší (a pár kilometrů dál na východ situovanou) verzi Homera Simpsona. Čim dál tim víc mi přišlo, že Martinův mozek funguje na přibližně stejnym principu - a možný inspiraci ostatně nasvědčuje i jeho "Ohhh, creeeaaam!!". :) --- (Majella je ta správná dětská láska a doufám, že se pro třetí sérii nějakym způsobem vrátí na scénu.)

Napříč celym filmem jsem si zrovna nehvízdal (to ostatně ani Michel), ale i kdyby nic jinýho, užitečnější fakt o Belgii se odnikud jinud nedozvíte. (Kromě Mock the Week, samozřejmě: "You know, um, every year we destroy an area of rainforest in size of Belgium... why not just destroy Belgium?!") [17. Festival francouzského filmu]

Habaďůra, kde se všechno záhadně rozklíčuje až v závěrečných titulcích - aniž by se dřív kdokoliv alespoň trochu obtěžoval s nějakýma těma indiciema. Na ty Téchiného bandě zřejmě nezbylo dost energie; mimoto se totiž musela starat o tvorbu atmosféry, která dost dobře absentovala napříč celym snímkem (avizovaný sedmdesátky patrně přispěly akorát k tomu, že se ta nána před Mauricem neustále promenádovala v tak asexuálních plavkách); a vykreslování postav, jejichž jednání bylo v těch lepších případech "jenom" zarážející. Hvězdičku dávám pouze pro Canetův falešnej úsměv; a jeho celkově solidní výkon. --- *SPOILER* 1) Proč by se nakonec proti Mauriceovi měl obrátit i jeho vlastní syn, to snad nikde nebylo ani naznačeno, nebo ano? A jak by vlastně taky mohlo mít jeho slovo jakoukoliv váhu, když mu v době Agnésina zmizení mohlo bejt asi tak kolik... 8-10 let maximálně? 2) Přesně v jakym bodě vyšetřování došlo k nalezení těla; respektive tý mrtvoly, která by teprve všechny opravňovala k samotnýmu vyšetřování vraždy...? [17. Festival francouzského filmu]

Obávám se, že na uctívání Deux jours, une nuit budu ještě moc malý undergroundí pívo. A když tu vidim někoho vykládat dokonce i o "nacistických praktikách zaměstnavatelů", musim s úsměvem zkonstatovat, že jsem na to zřejmě i příliš pravicovýho založení. Vychrtlá Marion, plahočící se od jedněch dveří ke druhym a se zbytkovym dechem neustále škemrající o pomoc, to jednoduše nebylo pro mě. Mes excuses...

Docela nezajímavý trampoty jednoho chronickýho sukničkáře s věčně vykulenym výrazem. A aby toho nebylo málo, furt se někam dlouze (fakt DLOUZE) jezdí autem, chodí anebo běžkuje...

Sils Maria má dva neskutečně silný atributy, pro který jí leccos - jako třeba unavenou koncovku nebo poněkud nedotažený prolínání reality s fikcí - ještě docela rádi prominete. Zaprvý je to óda na přirozenost v podání tandemu Binoche-Stewart. Sledovat jejich herecký etudy pro mě bez jakýkoliv nadsázky představuje jeden z nejsilnějších diváckých zážitků roku - to byla fakt regulérní reality show bez nejmenší potřeby editace či adaptace. Tyhle dvě se před kamerou prostě našly a k naprostý dokonalosti jim scházela snad jen lepší souhra při výběru plaveckýho úboru (*cough*Kristen*cough*). Zadruhý to byl koncem druhý části ten pohled na malojskýho hada, kterak se vine alpskym údolim za doprovodu další perfektní variace na Pachelbelův kánon (přesně by mělo jít o tuhle). Tehdy Sils Maria jednoznačně dochází svýho vrcholu. Pak už to jde jedině dolů, bohužel. [17. Festival francouzského filmu]

Ten pravý charakter mužstva se nejlíp pozná tehdy, když se prohrává; v časech zlých spíš než v těch dobrých. Toť stará pravda platící univerzálně pro všechny týmové sporty, a je určitě jedině dobře, že se jí někdo - spolu s v(d)ěčným motivem kolektiv > jednotlivec - rozhodl takhle naťuknout. Co už bohužel pochválit nemůžu, je ta zjevná manipulace s divákem... 1) Dvě prohry ze dvou úvodních zápasů se vážně nerovnají "devastujícímu startu do sezony"; dokonce ani v případě mančaftu, co zrovna přišel o tak dlouhou vítěznou sérii. To se na mě nezlobte. 2) My všichni současní/bývalí sportovci moc dobře víme, čeho dovedou být schopní takoví fanatičtí tatínkové, ovšem tahleta posedlost jedním rekordem byla minimálně nevěrohodná; až bych možná hovořil o posedlosti posedlostí v podání autorů snímku. Zápas co zápas aspoň pět záběrů na běsnícího Ryanova otce, no to víte že jo. *sigh* 3) Chápu, že se rekonstruovaly skutečné události, ale aby se během prvních 40 minut hned čtyři postavy ocitly přinejmenším na hraně života a smrti, to na mě bylo přece jen příliš. 4) Novináři a komentátoři zde působí jenom jako takoví kašpárci ve službách osudovosti filmu. A jsou přitom dost dobře nesnesitelní. --- "You know why they call me Buster?" - "Cause you're stupid enough to let them?"

V Last Leg se docela výrazně staví na tělesnym postižení 2/3 osazenstva, ale kupodivu ne až tak moc, jak jsem se obával. Zejména Alex "Gone Too Far" Brooker je legitimnim, navýsost pohotovym bavičem, a spolu s osvědčenym Joshem vytváří silnou humornou základnu, ke který se zpravidla s chutí přidává kvalitní nadstavba v podobě pečlivě vybíraných hostů (šestá série absolutní bomba - trojlístek Manford, Cleese a Bailey je jako ze sna).

Matička Amerika v celý svý ošklivosti; takzvaná worstofka. Aneb takhle nějak se nám v USA snaží sdělovat, že mají starost o to, co se děje ve světě, že šíleně zachraňujou nigerijský holčičky ze spárů Boko Haram, že ve volnym čase nahazujou erudovaný vtípky o ukrajinský krizi, a že tomu všemu samozřejmě dokážou nasadit tu správnou korunu, kdy e02 i e03 končí přesně v duchu těch nejlacinějších patriotických kravinek. Akorát s tim rozdílem, že tam před váma dvě hodiny šaškuje nějakej macho; zatimco State of Affairs je 40minutovou přehlídkou jedný superženy/trosky/MILFky (heh, co to jako bylo?!), jejíž uplý šaty budou patrně jedinym pozitivem seriálu.

Jedna hvězda pro duchaplnej název a pobavení z POMOva erudovanýho komentáře. O:-)