Hromino

Ikuhara si zase rozvibroval svou sedmou korunní čakru, přesedlal do dalšího animačního studia, představil novým spolupracovníkům svůj nový psychedelicko-LGBT-symbolistický maglajz a zabordelil jím statisíce animačních políček. Ale co naplat, on baví! U žádné postavy ani náhodou nečekejte náznaky normálnosti, naopak si je všechny představujte jako chodící schránky na mindráky a nejrůznější fetiše, na každém políčku se libě ukájejte luštěním sexuálních symbolů a buďte připraveni na všechno, a to včetně teplých draků Aleše Fajxe či vesmírných korábů Aštara Šerana. Prvních 5 dílů vás čeká pozoruhodná expozice výsledku šetření produkčních nákladů sofistikovaně skrytých za umělecké vyjádření, které vás má přimět k pochopení pravidel Ikuharovy hry, pak repetitivní fronta odchází a přichází smrtící koktejl v podobě… nečekaně srozumitelného příběhu, který vás svou nebývale vysokou mírou čitelnosti až šokujícím způsobem přiměje se na další díly začít konečně těšit a užívat si je! Nezavoní-li vám tedy první díly, avšak přesto cítíte, že byste mohli vydržet ještě jistou dávku ozáření extrahovanými kuličkami z anusů nadpřirozených bytostí, zkuste se překonat a uvidíte, že nebudete litovat. S přibývajícími díly do sebe začne vše až nečekaně dobře zapadat a ve výsledku se z mé kloaky vyloudily zcela nevídané čtyři hvězdy, které sem tímto radostně mrsknu!

Toto otaku komunitou poněkud nepovšimnuté anime bývá někdy srovnáváno s Haikjú!!, imho oprávněně. Obě díla se velmi zdařile věnují vykreslování vývoje postav a budování vztahů uvnitř jistého týmu na pozadí sportovních událostí, navíc spolu sdílí i významnou část tvůrčího týmu. Oproti výše zmiňovanému předchůdci však Kaze ga cujoku fuiteiru neadaptuje stále vycházející mangu, nýbrž ucelenou, již před drahnou dobou vydanou knižní předlohu, což má za následek přesně odměřené tempo vyprávění; příběh se nikde nezadrhává, nikam nechvátá, nic nepřebývá a každá scéna má zde své místo. V tomto seriálu je rovněž podobně šikovně zpracována psychologická stránka postav – zatímco v případě volejbalového zápolení hochů z Karasuno už od počátku žádný z hráčů nepochybuje o tom, že chce hrát volejbal, zde jsou postaveni nájemníci podezřele levné koleje před dilema, jak se vyrovnat s nechtěným závazkem vůči svému kolejovému chlebodárci, který si chce prostřednictvím sestavení běžeckého týmu realizovat svůj mokrý sen, dále si všichni musí nějakým způsobem poradit s velmi křehkou skupinovou harmonií, jež by mohla být odmítavým postojem byť jediného člena snadno narušena, a s tím související toliko typický japonský střet loajality a vlastních ambicí zde rovněž potrápí mysl nejednoho jinocha. Tyto vnitřní konflikty společně s dalšími osobními problémy každou z hlavních postav vrhají do úvah, kým vlastně jsou, jaké jsou v životě jejich priority a co pro ně ten tajemný koncept jménem „běh“ vlastně znamená – prostředek k získání uznání od okolí, pouze vyžadovanou povinnost, prostou zábavu a formu odreagování, možnost jisté formy seberealizace, šanci někam zapadnout… nebo snad nástroj k získání moci? Právě tato rovina je zpracována výborně s citem pro detail a představuje jednoznačně největší devízu seriálu, a byť se nedá říct, že by potenciál rozvinutí psychologické roviny postav byl u všech deseti členů týmu rovnoměrně naplněn, nepředstavuje to výraznější slabinu, která by jakkoli kazila celkový dojem – ostatně na prostoru 23 dílů by se tento cíl realizoval jen velmi těžko a méně je někdy více. Úroveň animace i kresby je dle očekávání na vysoké úrovni (studio Production I.G odvádí u tohoto typu sportovních anime skutečně skvělou práci), původní hudba taktéž. Úvodní znělky mě příliš neoslovily, zato ty závěrečné až možná příliš – má sluchátka by mohla vyprávět. Celkově se jedná o vynikající, leč hrubě nedoceněnou záležitost, která funguje od začátku do konce jako pečlivě namazaný stroj a ani na moment nepolevuje ze svého tempa v důsledku dobře promyšleného plánování, přičemž v závěru zanechává v divákovi velmi silnou katarzi. A ona ta nedoceněnost možná ani tolik nevadí, protože tohle je přesně ten typ anime, u nějž máte dojem, že by mu velká popularita mohla být až ke škodě a u kterého si vlastně ani nepřejete druhou řadu, neboť tato byla natolik dobrá, že by případné pokračování mohlo jen pokazit celkový dojem. A nezapomeňte: hory v Hakone jsou ty nejstrmější!

Přesně mířená dělovka mezi oči všem těm, kteří jsou přesvědčeni, že sportovní anime nejsou nic pro ně a vyhýbají se jim jak čeští voliči volbám do Senátu. Haikjú!! je sportovní anime, ale není to anime o sportu. Ne tedy primárně. Volejbalové tréninky, turnaje a zápasy zde vytvářejí jen příběhový rámec, respektive pozadí, na němž se odehrává to hlavní, oč tu jde – a to je vývoj perfektně napsaných postav a interakce mezi nimi. Ač je zde sice přítomen někdo, koho by šlo označit za hlavní postavu, tlačí se hned v závěsu mnoho dalších postav, z nichž nikdo není upozaděn a každý z nich je vykreslen co nejrealističtěji a co do největší hloubky. Děj Haikjú!! představuje především střet různých motivací, překonávání vzájemných rozdílů a nevraživosti, nacházení společných vlastností a hledání stále nových možností ke zlepšení spolupráce v týmu. Tvůrci nechávají hrdiny vyhrávat i prohrávat, kategorizování na hodné a zlé si hned od prvopočátku odpouštějí a dění, které vidíme na obrazovce, překračuje hranice sportu a dá se zevšeobecnit na jakoukoli skupinku lidí, kteří se snaží něčeho společně dosáhnout a v prvé řadě se o to snaží tím, že se pokouší změnit oni sami. Do popředí zde tak vystupuje především realističnost, takže se ani v samotných zápasech nemusíte bát žádných exhibicí nadlidských schopností a technik s překomplikovanými, směšnými názvy, jak bývá někdy v žánru zvykem. Vše výše zmiňované je ještě okořeněno příjemnou dávkou humoru a napínavými zápasy, které vás nenechají vydechnout, povedenou hudbou, sympatickou kresbou i plynulou animací – a o hodnocení není pochyb. Ač si i ostatní řady drží vysokou kvalitu, považuji právě první řadu za tu nejzdařilejší kvůli tomu, že je zde nejvíce prostoru pro to, v čem tkví působivost tohoto anime – a tím je již zmiňovaný vývoj postav a budování vztahů mezi nimi. Patříte-li tedy mezi ty, kteří se na sportovní anime dívají skrze prsty, doporučuji zříti Haikjú!! jakožto výborný způsob prozření.

Uzívané a téměř zbytečné pokračování, které nad vodou totální zbytečnosti drží pouze prostřední část týkající se vývoje vztahu mezi Mobem a Reigenem. Pouze tato část dává existenci druhé řady smysl, byť se nabízí otázka, zda by namísto rozplizlých 13 dílů nešlo vytvořit kratší OVA, které by se zaměřovalo právě jen na vývoj těchto dvou postav. Zbytek totiž tvoří jen uzívaná vata, v níž se oproti první řadě výrazně šetří vtipy, zajímavými postavami i dějovými posuny, a tak se v této vatě i pozitivní dojem z povedené předchozí části výrazně ztrácí. Animátorští onanáši z Bones se sice tradičně utrhli ze řetězu a okázale předvádí své schopnosti zejména v akčních sekvencích, ale stejně tak jako z rozmazaného psího exkrementu nutellu neuděláš, tak ani šikovní animátoři nemohou svými ódami na radost vykompenzovat nulový děj korunovaný extrémně plochým záporákem, který byl tak matný a nudný, že už si ani nepamatuji, jak se jmenoval. Těžká špaténka a slabé 2*.

Šikovně namíchaný koktejl těch zaručených ingrediencí pro typické japonské středoškolské drama – nic víc, nic míň. Originalitu můžete zkusit hledat na obrazovce lupou, ba i zkusit pátrat pod sedačkou, ale smůla – během prvních deseti minut si v případě zkušenosti s podobným typem snímků snadno uděláte obrázek, jak bude vypadat zbytek filmu, a postupně si jen potvrzujete, že tady se žádné překvapení skutečně konat nebude. V rámci žánru řemeslně dobře natočená generická záležitost, do které jsou postupně vsypávány nezbytné ingredience daného žánru (vybírání si školních kroužků, milostné vyznání, odmítnutí, problémy své i problémy okolních postav a hledání řešení…) a která ve vás hlubší zážitek ani omylem nezanechá, ale na kterou se především díky výborným hereckým výkonům hlavní dvojky alespoň hezky dívá. (A tvůrcům dávám malé bezvýznamné plus za závěrečný cover mé oblíbené písně na karaoke.)

S melodramaty Mari Okady je to jak na houpačce. Někdy dokáže udržet své čakry na uzdě a navzdory komplikovanému mnohoúhelníku může z jejího pera vzniknout velmi zajímavé dílo, jako například Nagi no asu kara, ale občas tato dáma dovede brutálním způsobem přestřelit a zpočátku slibnou zápletku utopit v uřvaném bordelu plném hloupých, otravných postav, jejichž charakter v podstatě tvoří jediný povahový rys, jenž musí být divákovi neustále předsouván. Kiznaiver je bohužel ten druhý případ. Okada nejspíše dostala nápad napsat anime o experimentu se sdílením bolesti mezi lidmi, ale už se jí moc nechtělo snažit se nějak hlouběji zamýšlet nad dopady realizace takového nápadu a rozpracovávat zákonitosti fikčního světa, zvlášť když měla příležitost se omezit jen na něco, co má tak ráda: melodramata! Erupce emocí! O ty přeci jde v prvé řadě! Musíme je nechat pořádně vykřičet, musíme tam narvat co nejvíce teatrálnosti a donutit diváka se co nejvíce dojmout! … nebo trpět jak zvíře. Jedna hvězda za něco jako zajímavé odhalení v posledních několika dílech, na něž však navázalo jen pitomé vyvrcholení v závěru, u nějž jsem nevěděl, zda se smát, nebo brečet, a ještě malé bezvýznamné plus za výborný opening, byť je škoda, že poslední singl Boom Boom Satellites musel být použit zrovna k takové pitomosti.

Vezměte Fairy Tail, přiškrťte trochu míru jeho pitomosti a sluníčkovosti, přidejte banální příběh a hurá, Nanacu no taizai je na světě. Stejně jako výše zmiňovaná záležitost, i Sedm hříchů představuje směs spousty zářivých barviček, postav plochých a nudných, power-upů nesmyslných a přehnaných, znásilnění značně vyšumělého příběhového mustru bez špetky invence (byť nutno sarkasticky poznamenat, že oproti FT zde aspoň nějaký příběhový posun je) a samozřejmě nesmí chybět lehčí forma ečči. U mnohých šónenů se stává, že se při sledování alespoň masochisticky ukájím nad jejich imbecilitou, ale Hříchy byly po všech stránkách natolik matnou a nudnou podívanou, že jsem se musel do každého dílu nutit tak moc, jako jsem se už dlouho do sledování nějakého anime nenutil. Tvůrci se možná snažili o fungující humor, ale když se namísto smíchu dostavuje pouze pocit trapnosti, je něco špatně. Zničen a znaven žádám, aby Meliodas a ta jeho banda už ukončili tu nervy vysilující jízdu a nechali mě vystoupit u patnáctého dílu.

Tento film těžce klame tělem. Ač podle zařazení do žánru „komedie“ na mnohých filmových databázích (ČSFD nevyjímaje) i komediálního zaměření traileru by se mohlo zdát, že tento film je skutečně komedie, není tomu tak, neboť veškeré komediální scény, napočitatelné na prstech jedné ruky, jsou v podstatě obsaženy v traileru a zbytek je vážné „post-apo“ drama. A zde nastává problém, protože jsem do kina šel s očekáváním toho, že Jaguči mi připravil koňskou dávku absurdního humoru a nápaditého ztvárnění světa bez elektřiny, a při sledování stále čekal na něco, co nikdy nepřišlo. Ale budiž, jsem idiot, čekal jsem něco jiného a z traileru nepochopil autorský záměr. Bohužel, problém je ten, že ani jako vážné „post-apo“ to příliš nefunguje. Na emoce se tu sází ostošest, ale samotná vize Japonska bez elektřiny je zpracována velmi povrchně a nedočkal jsem se žádného zajímavého nápadu, což je škoda, protože tím sklouzává do roviny zcela obyčejného dramatu, kde zasazení do neobyčejného dějiště hraje jen druhé housle. Souhlasím rovněž se Zízou, že v některých ohledech jsem nad chováním členů rodiny v některých pasážích jen nevěřícně kroutil hlavou. Je to škoda, zahrané je to slušně a svým nápadem mělo velký potenciál mě zaujmout, ale ve výsledku se o mě bohužel často pokoušel spánek, z nějž mě pokaždé vytrhlo řvaní členů rodiny… anebo příjemná závěrečná písnička. (Viděno v Tóhó Cinemas Nidžó, Kjóto, 3/2017.)

Znáte prefekturu Gunma? Že ne? Uklidním vás, mnoho Japonců o ní ví jen o málo víc než vy. Když se řekne Gunma, vybaví se většině jen lázeňské městečko Kusacu a to, že je jednou z mála prefektur nemajících přístup k moři. Dle průzkumů turisticky nejméně atraktivní prefektura. A toto anime se nám snaží o ní říci něco víc. Za velké pozitivum považuji samotné zaměření seriálu, respektive právě jeho široký záběr: nesnaží se vykreslit Gunmu jako nepochopenou chudinku, která toho má tolik co nabídnout, nebo ji naopak sebemrskačsky zesměšnit jako totální díru, jako to nedávno udělalo Brno. Stejně tak není jednostranně orientována jen na diváky mimo Gunmu, ale i na samotné obyvatele Gunmy, jež se rovněž snaží vzdělat a podělit se o zajímavosti týkající se jejich domoviny, které možná neznají. Se stereotypy zachází s nadsázkou a humorem, nejsou zde prezentovány jako holé a stoprocentně platné fakty. Humor funguje, prezentované reálie jsou rozmanité a zajímavé, animace i hudba představují čistý průměr a postavy jsou ploché jak žehlicí prkno, ovšem vzhledem k tomu, že z povahy seriálu zde nějaká hloubka postav nehraje prim a je zde přítomen i konec (byť sebevíc absurdní), což je na prostoru pouhých dvanácti čtyřminutovek veliká vzácnost, hážu na zmiňované nedostatky bobek a volím 4*.

Představte si, že by v Česku vzniklo anime, které by mělo prezentovat zbytku republiky jižní Moravu. A to následujícím způsobem: všichni tam zákonitě cpou do každé věty nějaký silně nářeční výraz, celé dny jen imrvére chlastají víno, slivovici, meruňkovici, ořechovici, třešňovici… zkrátka vše, co najdou na zahradě a dá se z toho udělat ohnivá voda, a když nechlastají, tak zrovna pálí nějaký ten špiritus. Všichni chodí každou neděli do kostela, každý má vinný sklípek až po strop naplněný chlastem, ideálně i nad bytovým jádrem namalované žudro, každé dítě nebo teenager v cimbálce či národopisném souboru, nadšeně křepčící v kroji, a když zrovna nepijí, tak nemají nic jiného na práci než nadávat na Prahu. Znělo by vám to jako otravná a nevtipná nuda? Přesně s takovou neochvějností k těm nejhloupějším a nejotřepanějším stereotypům je v tomto anime představována Ósaka a všechny mýty, které se k ní a k jejím obyvatelům váží, v čele s vrcholně nesympatickou, uřvanou hlavní postavou. Proti prezentování stereotypů týkajících se obyvatel nějakého města nebo oblasti nemám nic, pakliže se to nepředhazuje divákovi jako holé fakty, které ještě k tomu mají za cíl jej vzdělat (?) a posloužit mu jako jakýsi průvodce Ósakou, přitom jsou buď opravdu hloupě generalizující, nebo vysloveně zavádějící – zejména okénko do ósackého nářečí, které místy představuje výrazy, které skuteční Ósačané používali někdy v 80. letech nebo o kterých dokonce nikdy neslyšeli. Blbost na n-tou. (Pokud byste měli zájem zhlédnout mnohem povedenější dílko na podobné téma, mohu doporučit následující anime o prefektuře Gunma.)