Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Drama
  • Dobrodružný

Recenze (578)

plakát

Mirai, dívka z budoucnosti (2018) 

Nejcivilnější Hosoda, u nějž se nominaci na Oscara vůbec nedivím. Máme zde režisérovo již tradičně velmi citlivé a civilní vyobrazení vztahů v rodině a toho, co bych nazval „oboustrannou výchovou“: působí zde výchovně jak dospělí na děti, tak i děti na dospělé. Tentokrát je středobodem malé, čtyřleté dítě, které bylo ze svého jedináčkovského trůnu vrcholové pozornosti sesazeno a najednou mu uzmula trůn malá sestřička. Je to Hosoda, takže celý film je prodchnut laskavostí, působivou klavírní hudbou a fantaskními výjevy, které přestože jsou divácky atraktivní, dovedou vizuálně (i hudebně) pohltit a režisérova představivost se zde projevuje v plné síle, některé z nich působí místy až moc na efekt – o to víc jsou však ty ostatní nezapomenutelné (scéna cestování s pradědečkem a ta závěrečná na nádraží samozřejmě vedou). Na druhou stranu je mi sympatické, že Hosoda dává divákovi na výběr, zdali přistoupí na pojetí filmu jako rodinného dramatu s regulérními prvky sci-fi či fantasy, nebo si všechny ty nadpřirozené věci vyloží jako součást jedné velké mozaiky fantaskního vyprávění z pohledu malého dítěte s bohatou představivostí, jež si ve svém věku začíná uvědomovat samo sebe, zodpovědnost za své činy a pomocí útěků do světa fantazie se snaží vyrovnat se svým utvářejícím se svědomím. Výborné dílo, které sice nepatří mezi ty zásadní milníky Hosodovy tvorby, ale na silné 4* má určitě a zdejší modré hodnocení si podle mě nezaslouží. Zároveň jsem zvědavý na režisérův další počin, neb avizoval, že se bude hodně odlišovat od jeho předchozích děl. Tak uvidíme.

plakát

Letní válka (2009) 

Summer Wars obsahuje dvě roviny. Ta první se týká zpracování vztahů v rodině, která je oblíbeným tématem Hosody a ani zde nepřekvapí, že se mu ji podařilo zpracovat na výbornou. Tato rovina dominuje během první půlhodiny a nabízí všechny kvality, které od Hosody očekáváme. Pak se ale film přehoupne do roviny sci-fi dystopie, kterou se Hosoda zřejmě snažil pojmenovat problém závislosti lidstva na IT technologiích a umělé inteligenci, snad i upozornit na bezpečnostní riziko jaderných elektráren, ale učinil tak způsobem extrémně hloupým, nebál bych se říci přímo vyloženě nablblým, u nějž neprojde ani to, kdybychom tuto rovinu brali jako zjednodušenou alegorii nebo pohádku. Snímku nelze upřít nápad, stejně jako lze ocenit u Hosody tradičně výbornou hudbu a animátorské hrátky ve světě virtuální reality, ale ten zbytek je jen horko těžko usledovatelná slátanina v čele s Gary Stu hrdinou. Za povedený začátek a jakž takž zdařilý konec, který to předchozí nadělení aspoň trochu kvalitativně pozvedl, dávám velmi slabé 3* a rychle odsud mizím, než si to rozmyslím.

plakát

Kluk ve světě příšer (2015) 

Tímto filmem Hosoda definitivně potvrdil, že pokud jde o zpracování tématu hledání sama sebe v období dospívání a vztahu mezi dospívajícími dětmi a rodiči, nemá na poli anime momentálně konkurenci. Aneb co mohl být svého času Spike Jonze, ale nebyl. Útěky před realitou, v níž se hrdina cítí být vyvržen společností a jejími nároky, do fantaskního světa, kde je sice cizorodým elementem, ale právě díky své odlišnosti je přijímán. Příběh o zrání a výchově, kdy dospělí vychovávají děti, ale přitom jsou sami vychováváni dětmi. Příběh o odloučení, shledání, odpuštění a dalších důležitých lidských hodnotách. Závěr mohl být možná o něco kratší, přesto tím však film neztratil nic ze svého kouzla. Kresba, animace i hudba tradičně vynikající, jak je u Hosody zvykem. Co víc si přát?

plakát

Hošiai no sora (2019) (TV seriál) 

Hošiai no sora je nenápadné, ale odvážné a ambiciózní anime, jejichž tvůrcům nelze nefandit. Kdo mě sleduje, ví, že vyhledávám především sportovní a psychologicky zaměřená anime, kladně hodnotím realistické ztvárnění vnitřního světa postav a příběhu, stejně jako odvahu přistoupit bezprostředním způsobem k náročnějším, komplexnějším tématům, která se v anime průmyslu tolik neobjevují – jako například domácí násilí, přehnaná rodičovská péče, přijímání nebinární sexuální identity či vztah k adoptivním rodičům. Problém však nastává, když někoho napadne všechna tato témata, z nichž každé by samo o sobě vystačilo na celé anime, smíchat dohromady se sportovními zápasy a to vše nacpat do prostoru pouhých 12 dílů. Jaký je tedy výsledek? Především neskutečně koncentrovaná snaha o dramatičnost, která způsobuje, že se anime věnuje každému z výše uvedených témat zhruba tak půl dílu až jeden díl, přičemž žádné východisko z utrpení postav zde prakticky neexistuje, jednotlivá traumata se postupně odhalují u všech hlavních postav a vy tak po určité době jen čekáte, jaké další bolístky si vymyslí na ty, kteří se dosud zdáli být v pohodě. Tvůrci byli svou snahou o realistické ukázání bolavého nitra postav zjevně natolik posedlí, až to působí nerealisticky a japonští rodičové jsou tu bez výjimky znázorněni jako ztělesnění zla. Co však nejvíce zamrzí, je fakt, že i přes výše zmiňované nedostatky se na tak malém prostoru podařilo ukázat, že potenciál tvůrci mají: v potřebných chvílích se jim daří vytvořit atmosféru strachu a bezvýchodnosti situace, zdařile pracují s napětím a chemie mezi postavami je v rámci možností zpracována dobře. Postavy jsou zapamatovatelné, sportovní zápasy jsou rovněž zpracovány obstojně, animace i „obyčejná“ kresba spolu s hudbou seriálu nadmíru sluší. Kdyby se tedy ve svém sadismu zkrotili, uměli odhadnout zdravou míru dramatizace a měli k tomu prostor 24 dílů, mohlo z toho vzniknout fenomenální anime. I přesto však Hošiai no sora doporučuji ke zhlédnutí, neboť diváka rozhodně nenechá při sledování v klidu, a pokud vznikne slibovaná druhá řada, velmi rád se na ni podívám. — P. S. Podle vyjádření režiséra a scenáristy v jedné osobě měla druhá řada následovat pár měsíců po první, ale producenti ji údajně na poslední chvíli odpískali. Na jednu stranu jejich rozhodnutí chápu, anime je možná až moc odvážné a ne úplně divácky vděčné, těžko si na sebe vydělavší – na druhou stranu však fandím tomu, aby byl příběh dokončen, protože může dát impuls jiným tvůrcům k vytvoření podobně odvážných děl. Snad se tedy podaří sehnat finance k dokončení.

plakát

SK∞ (2021) (TV seriál) 

Netradičně začnu od konce. Vzato kolem a kolem jde o dobré anime, které nabízí nekonvenční zážitek a má rozhodně cenu jej vidět, ale… zároveň při tom doporučování hrozně skřípu zuby. A to proto, že toto anime má tak krásně, ale opravdu tak neskutečně krásně posraný závěr. A přitom by vůbec nebolelo jej napsat šikovněji. Výtvarná stylizace, samotné pojetí skateboardingu, dynamické sekvence, animace, střih, hudba včetně openingu i endingu, to vše je tu velmi svěží, nápadité a posouvá to hranice animátorských možností zase o kus dál. Za postavy se tvůrci také nemusí stydět, neboť každá má něco do sebe. Jedná se o dílo královny queerbaitu Hiroko Ucumi, takže asi nepřekvapí, že zhruba 9 z 10 postav tvoří pohlední kluci, mezi nimiž ke zklamání všech hladových fudžoši k ničemu nedojde, zato je však krásně ztvárněn jejich vnitřní vývoj. Bohužel, všechno tohle úspěšné úsilí naráží na útes v posledním díle, který svou přepáleností a neskutečně hloupým, klišoidním zakončením zcela kazí celkový dojem. Politická rovina příběhu zde ústí do ztracena, jako by se na ni během psaní scénáře dočista zapomnělo, ztvárnění závěrečného závodu je zcela přitažené za vlasy, osobnost hlavního záporáka se tu mění takřka mezi scénami, vše najednou končí bez jakékoli katarze a jediné, co po tomhle bolestivém vykostění všech předchozích kvalit zbyde, je sluníčkové poselství ve stylu „hlavní je být srdcařem“, které posílá anime někam do vod průměrných šónenů, kde se tvůrci snaží jednou motivační myšlenkou přebít jinak nevalné kvality daného anime. Nebýt posledního dílu, mohlo to být bez váhání za 4*, takto však musím dát rozpačité 3*.

plakát

Kuroko no basket (2012) (TV seriál) 

Za ta léta sledování jsem si u sportovních anime všiml v zásadě dvou tvůrčích přístupů. Prvním přístupem je vytvoření komplexního anime o sportu, které se v prvé řadě zaměřuje na vývoj vztahů v týmu, vnitřní vývoj postav a vyobrazení jejich psychologické stránky spolu s mírnou dávkou komedie, takže i když divák sportu nebo sportovním anime neholduje, stále má spoustu možností si tam najít to svoje. Mezi takové anime patří třeba Ófuri, Haikjú!! nebo Kaze ga cujoku fuiteiru. Druhý přístup pak ztělesňují jakési „čistokrevné“ sportovky, které nemají potřebu se zaobírat tím, co se děje mimo halu, kurt, hřiště, dráhu či ring a snaží se prostě a jednoduše nabídnout co nejzajímavější zápasy a soupeře, chytré taktizování, hodně zvratů a potřebné napětí. Osobně je mi bližší první přístup, protože takové anime je mnohem otevřenější a přístupnější i těm, kdo se o příslušný sport či sportovní anime nezajímají, ale když je zpracováno kvalitně, nevadí mi ani druhý přístup. Kuroko je příkladem právě toho druhého přístupu – a nutno říct, že je v rámci možností příkladem dobrým a kvalitním. Za jeho výrobou stojí studio Production I.G, což u sportovních anime znamená téměř vždy záruku kvality – z animace se místy tají dech, postavy jsou napsány i nakresleny poutavě, zápasy mají potřebnou dynamiku a jejich průběh umí zaujmout, což je hlavní. Z mého pohledu má však Kuroko jednu nepříjemnou vlastnost, a to sice tu, že prezentuje basket jako hru individuálů. Jistěže se i v reálném basketu najdou týmy, kde jeden černý kůň svými schopnostmi značně převyšuje spoluhráče a dovede si podmanit hru zcela pro sebe, ale když se tímto způsobem v Kurokovi prezentují všechny týmy, působí to dojmem, že basket je pouze hrou o tom, jak všichni spoluhráči jednomu supermanovi přihrávají míče a ten pak bojuje se supermanem z druhého týmu o to, kdo nasází víc bodů. Možná je to mou rozmazleností z jiných kvalitních sportovek, ale naprosto zabitý potenciál vedlejších postav a supermanství hlavních postav si u mě plusové body rozhodně nezískaly. I navzdory tomu však sympatické 3*.

plakát

Ishuzoku Reviewers (2020) (TV seriál) 

Zdá se, že přibližně každé dva roky se z Japonska musí vynořit anime, které svou mírou explicitnosti jistých scén či samotným námětem dokáže řádně šokovat a provětrat konvenční anime produkci, ale zároveň tak nečiní prvoplánovým, debilním způsobem. Předtím to bylo Grand Blue, ještě předtím Prison School… a teď to jsou Mezidruhoví recenzenti. Námět je tak jednoduchý, až si řeknete, proč nikoho nenapadlo podobně zábavnou hovadinu vytvořit už dříve. Navzdory své jednoduchosti je tamní svět plný skvělých nápadů, kdy na jednu stranu pozorujete dění na obrazovce s otevřenou pusou a zároveň se musíte smát – jak samotným scénám, tak sám sobě, neboť věci, za které byste jiná anime kritizovali, jsou tady dohnány do vtipného absurdna a nelze je nevnímat jako nezbytnou součást tohoto univerza. Při pohledu na objem vnad zdejších samic by musela i nebohé Jolandě spadnout závistí brada, Hirohiko Araki by zahanbeně měl ze svého veledíla vyškrtnout slovo „bizarní“ a vy jen fascinovaně přemýšlíte, kolik chiropraktiků musí v tomto světě existovat a jak moc musí na zdeformovaných zádech všech těch vyvinutých samic rýžovat… Do první poloviny seriálu jde tedy o náramně zábavnou, absurdní a nápaditou podívanou (třetí a čtvrtý díl jsou přímo fenomenální!), kde by šlo několik výtek směřovat k animaci, na níž jde vidět omezený rozpočet, sterilní hudbě a jisté sevřenosti zápletkou, ale vše naštěstí vyvažují zmíněná pozitiva. Od druhé poloviny se však dostavuje mrzení, že počáteční zábava i nápaditost se postupně vytrácí, tvůrci se stále díl co díl tvrdošíjně drží stejné šablony a nevyužívají potenciálu k ozvláštnění zápletky, i když příležitosti by byly (taková postava antirecenzenta z 11. dílu mohla klidně vydat na celý díl nebo dva), ale naštěstí aspoň ví, že 12 dílů je pro tento typ anime dostačujících. Celkově tedy svěží a silné 3*.

plakát

Fantastická zvířata a kde je najít (2016) 

Dvouhodinový chrchel bez jakéhokoli tvaru, který někdo vyplivl a nechal ležet na zemi jen proto, že to napsala Rowlingová a fanouškům se přece cokoli ze světa Pottera musí zákonitě líbit. Jednat se o méně kultovní značku nebo nedejbože zcela nezávislé dílo, stal by se z něj zajisté podobný otloukánek jako z The Last Airbender; leč Potter je symbolem celé generace, a tak si můžeme dovolit hrát na nostalgii a bez uzardění opíjet diváka kýčem, neboť ten nám leckteré nedostatky jistě promine. A že toho není málo: zcela zabité tempo a atmosféra, nevýrazné postavy, bezobsažné scény vložené za účelem vizuálních hrátek a rozplizlé akční scény, které navenek působí opulentně, ale vnitřně postrádají nápad. Ponejvíce však film trpí příběhovou impotencí – první hodinu a půl se neděje v podstatě naprosto nic (!) a až v poslední půlhodině se od předlouhé expozice někam posuneme. Rowlingová by se měla zkrátka držet knih a nepsat filmové scénáře, protože evidentně vůbec nemá cit pro filmovou řeč, anebo k sobě přibrat do týmu zkušenějšího kolegu od fochu, když už se tedy vlomila na místo producentky filmu. Ač původní knižní i filmovou sérii chovám z nostalgie stále v oblibě, tahle dvouhodinová přehlídka nudy mě málem unudila k smrti a jen těžko si vybavuji, kdy naposled mi bylo při sledování filmu tak moc ukradené, co se na obrazovce děje. Za poslední půlhodinu 1*.

plakát

Mahó šódžo Madoka Magika (2011) (TV seriál) 

O tom, v čem spočívá vynikajícnost a jedinečnost Madoky a jakým způsobem se Urobučimu podařilo dekonstruovat žánr mahó šódžo, bylo řečeno i napsáno již mnoho a já nemohu nic z toho rozporovat. Příběhy o sladkých, roztomilých děvenkách obdařených kouzelnou mocí obvykle oslovují jen omezenou skupinu diváků, a tak se z toho výše uvedený pán rozhodl udělat psychologický thriller s menší příměsí GL. Výsledek je skvělý: změny nálad v příběhu jsou provedeny mistrně, návrhy postav i úroveň animace jsou skvostné a hudba Kadžiury zde dokazuje, jak moc pasuje k anime se ženskými představitelkami. Škoda jen dvou věcí. Tou první je skutečnost, že seriál vyrobilo studio Shaft, takže nesmí chybět jejich příslovečné sklony k vizuální sebeonanii a zoufalé snaze divákovi dokázat, jak „jsme strašně originální a umíme to dělat jinak než ostatní“ – a bohužel, toto předvádění se děje na úkor zábavnosti. Bojové scény s čarodějnicemi mohou na někoho působit umělecky, ale na mě to spíš působilo jako odfláklý bordel, kterým se prostě prvoplánově snažili šokovat a který při opakovaném používání už nudí. Druhou věcí je antiklimatický závěr. Seriál totiž ve své podstatě vrcholí už nějakým 9. dílem, načež zbylé tři díly jsou jen překombinovanou snahou zvrátit zdánlivě nezvratitelný osud a zahojit všem bolístky ve stylu Steins;Gate. Tak jako u výše uvedeného, i zde platí, že ač poslední díly nejsou samy o sobě špatné, nedokázaly si získat mou pozornost tak moc jako předchozí díly. I navzdory těmto výtkám se ale jedná o jedinečný zážitek, který doporučuji bez výjimky každému divákovi anime. Silné 4*. –– P.S. Podezírám Urobučiho, že v roce 2011 uzavřel smlouvu s fialovou činčilou a stal se kouzelným scenáristou. Jak jinak si vysvětlit, že na pomezí let 2011 a 2012 dokázal vytvořit hned tři zásadní, nezaměnitelná díla (Fate/Zero, Psycho-Pass a tohle), která se jiným scenáristům nepodaří vytvořit za celý život, a pak jako by se zničehonic vypařil…

plakát

BNA: Brand New Animal (2020) (TV seriál) 

Když se ve světě hudby řekne „umělec jednoho hitu“, napadne mě takových interpretů celá řada, ale když toto spojení použijeme v anime, napadne mě jako první studio Trigger. Vrcholem jejich tvorby byl Gurren Lagann, který technicky vzato vytvořili lidé z Triggeru ještě pod hlavičkou jiného studia, a od té doby jsem stále jen svědkem marné snahy překonat vlastní stín opakováním týchž animačních a vyprávěcích postupů, jejichž vinou lezou ze studia buď čistě průměrná (Little Witch Academia) nebo vyloženě podprůměrná díla (Kill la Kill, Inó-Battle či Kiznaiver). Což o to, snažit se vytvořit a zachovat vlastní styl může být samo o sobě fajn, ale je potřeba jej umět zároveň aktualizovat, hledat nové hranice, posouvat se dál a dělat experimenty nejen s animačními a vyprávěcími postupy. Na to, jak se studio Trigger na Kickstarteru či Patreonu prezentuje jako inovátor na poli anime a vlajkonoš tvůrčí svobody, je i jejich další výtvor jménem BNA v prvé řadě neskutečně vyumělkovaná, ukrutná nuda – ač je jinak triggerovsky barevná, triggerovsky divoká a scény mají triggerovskou dynamiku. Vše ostatní je ale stokrát viděná šeď, která mi neumí nabídnout nového zhola nic a ke všem postavám i ději na obrazovce mě činí indiferentním jako kočku k nově koupenému pelíšku. Kdo má rád triggerovské kýče, může si dle libosti užívat příběh jako paralelu na boj s rasismem, vyoutování se a sžívání se s LGBTQ komunitou či kdo-ví-co-jiného (nezdá se mi náhodou, že to produkoval Netflix), ale pro mě je to tak či tak neskutečně plytká a předvídatelná záležitost, která představuje jen další z mnoha anime zklamání roku 2020. Klasik by řekl „dvanáct, tak to je pohoda“ – jenže já ani těch dvanáct dílů nedal a už po pěti končím. Silná 1*.

Reklama

Reklama