Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Drama
  • Dobrodružný

Recenze (583)

plakát

Vinland Saga (2019) (TV seriál) 

Vikingové to v literatuře a filmu mají těžké. Představa namakaných magorů s vypatlaným mozkem o velikosti hrachové kuličky bezmezně milujících boj je bohužel léty zažitá až příliš a narazit na dílo, které by se tuto značně beletrizovanou a nepřesnou představu pokusilo rozbít, je skoro až zázrak. Žel bohu, Vinland Saga tímto zázrakem není. +++++ Vinland Saga je adaptací mangy, která nejprve vycházela v šónen časopisu (tedy pro děti a dospívající), ale poměrně brzy se přesunula do seinen časopisu (tedy pro dospělé). Od anime jsem očekával, že tento nesoulad v celkové atmosféře díla odstraní a bude už od počátku působit uceleně a dospěle. Jenže ouha: tento nesoulad v anime nejen že zůstal, on je naopak ještě výraznější než v původní manze! Tvůrci jakoby celou dobu tápali, komu a co chtějí vlastně vyprávět. Na jedné straně tu máme extrémně jednoduchý lineární příběh hlavního hrdiny posedlého pomstou, který je jak vyšitý z mnoha jiných šónenů, na straně druhé pak snahu podat dospělé historické drama s filozofickým a náboženským přesahem. Potud by to bylo ještě fajn. Jenže když je ta snaha o podání dospělého příběhu prošpikována scénami, kde jeden chlap rozsekne vejpůl čtyři další, hodí oštěpem na půl kilometru daleko a propíchne jím tři protivníky, jednou ranou odhodí do výšky několika metrů protivníka na strom… kde se zakřiklý, neschopný a rozmazlený aristokrat lusknutím prstů změní v chladného uvažujícího, úskočného stratéga a naopak chytře uvažující jedinci se v některých scénách nepochopitelně chovají jak malé děti… to je pak těžké brát Vinland Sagu jako dospělé historické drama. Určitě nelze upřít některým scénám jejich kouzlo, stejně jako musím vyzdvihnout postavu Askeladda a kvalitní animaci, ale jako celek to zkrátka působí hrozně rozpačitě a především nevyrovnaně. Ve výsledku mi tak byl nejsympatičtější mnohými proklínaný hlavní hrdina, protože zatímco ostatní nevypočítavě přepínali mezi módem chytrák a módem idiot, on byl konzistentní a zůstal v módu idiot pořád. Možná bylo záměrem tvůrců, aby si v té směsici každý našel to své, jenže na mě to působilo asi tak, jako by mi někdo dal bílou čokoládu… plavající v guláši. Aneb opět se mi potvrdilo, že když se Japonci snaží vytvořit historické anime odehrávající se čistě v evropském prostředí, málokdy z toho vznikne skutečně kvalitní dílo. Vinland Saga není dílo špatné, má řadu působivých scén, ale jako celek bohužel příliš nefunguje. Průměrné 3*.

plakát

Odd Taxi (2021) (TV seriál) 

Love Actually meets Durarara!!. Zhruba tak nějak by se dal popsat výtvor nováčků, kteří svým debutem překvapili přímo famózně, a pro studio OLM se tak jedná o jejich nejlepší anime po 24 letech. Odd Taxi je výborné anime, jehož devízou jsou především tarantinovské dialogy, dobře napsané postavy a zápletka plná nejrůznějších intrik, kde jsou postavy mezi sebou propojeny složitým mnohoúhelníkem a skrze niž se tvůrcům skvěle daří budovat napětí. Vše navíc podtrhuje výborná hudba – aneb jak v nějakém anime hraje hlavní roli jazz a hip-hop, mají mě tvůrci už napůl v hrsti… K nejvyššímu hodnocení má tedy Odd Taxi velmi blízko. Jedna vlastnost však jeho vynikajícnost kazí, a tou je jeho nápaditost, která umí být jak jeho předností, tak zároveň jeho neduhem. Tvůrci ve své zoufalé snaze být co nejvíc originální totiž ne vždy dokázali odhadnout rozumnou míru, a někdy proto anime působí dojmem dortu Pejska a Kočičky, když už jsme u toho antropomorfismu. V prvních třech dílech se až příliš tlachá na úkor děje, na samotném konci se zase tvůrci za každou cenu snaží všechno vysvětlit a násilně uzavřít, některá rádoby šokující odhalení působí zbytečným dojmem (především ono velké zvířecí odhalení), stejně jako v konečném důsledku působí dojmem do počtu i některé postavy (zejména všichni komedianti) a některé dramatické scény a kličky tam rovněž nemusely být (především úplně poslední scéna). Přesto velmi silné 4* a jeden ze skutečně svěžích anime zážitků posledních let.

plakát

Penguin Highway (2018) 

Že tučňáci v anime nebývají pouhými tučňáky, to už víme. Išida nám ke spoustě tučňáků servíruje vizuálně podmanivou podívanou s již tradičně sympatickou kresbou (opět se mi nejvíce líbí jeho návrhy lidí), příležitostně háže odkazy na svá předchozí díla a nabízí fantasy příběh z období letních prázdnin, jehož hlavní hrdina by mě v jiných dílech nejspíš iritoval svým arogantním chytráctvím, ale tady je vykreslen jako chytré, avšak bezelstné dítě, které svou zvídavost jednoduše neumí zkrotit a je k lidem i poznávání zcela otevřené, což hodnotím jako svěží, příjemnou změnu na pozici hlavního hrdiny v tomto žánru. Líbí se mi, jak si film hraje nejen s hrdinou, ale i s divákem a neustále oba udržuje v napětí, jaké rozřešení závěr přinese. Po jeho zhlédnutí se však nemůžu ubránit dojmu, že film má svou největší působivost pouze v jednotlivostech, ale nikoli jako celek; když jej totiž uchopím jako celek, tak vlastně netuším, zda chtěl Išida pouze odvyprávět lineární příběh o jedné hře s hlavním hrdinou (a divákem), ve které nemá smysl hledat něco víc, nebo zda se v něm nachází nějaký rafinovaný jinotaj. V prvním případě by to byla škoda, neboť prostoru pro sdělování myšlenek mezi řádky a pomocí symbolů zde bylo hodně. V druhém případě je to vlastně taky škoda, protože jsem tam onen jinotaj neobjevil. I tak se však jedná o sympatické dílo, které se hodí prakticky do jakékoli nálady i počasí. Slabší 4*.

plakát

Toradora! (2008) (TV seriál) 

Kdybych měl někdy sestavovat seznam anime, která mě po prvních pár dílech málem odradila od dalšího sledování, byla by na něm určitě i Toradora!. Na jejím začátku je totiž koncentrováno prakticky vše, co mě na středoškolských rabukome odpuzuje: uřvaná, impulzivní a nešikovná cundere hrdinka, která zcela bezdůvodně mlátí šikovného, hodného, dobráckého hrdinu, jenž si od ní nechává všechno líbit a ještě jí posluhuje, a do toho romantický mnohoúhelník, ve kterém zdánlivě nikdo nemůže získat toho, koho by chtěl. Jistěže se najde dost diváků, kteří tento podtyp středoškolské rabukome vyhledávají a arogance hlavní hrdinky jim naopak přijde vtipná, ale já prvních několik dílů jen trpěl a doufal ve změnu. A ta naštěstí přišla. Později se totiž ukáže, že síla tohoto anime vůbec nespočívá v třaskavé situační komedii o dvou hlavních aktérech, jak by se zpočátku mohlo zdát, ale v povedeném dramatu s širokým spektrem postav, které se musí poprat s osobními problémy jak vevnitř, tak navenek. V této rovině si vedou tvůrci až nečekaně dobře a všem postavám přidávají na rozměru, jenž jim v úvodu chyběl, takže se postupně dají najít sympatie i k těm, u kterých byste to dříve nečekali. Škoda jen mírně uspěchaného závěru, který mohl ještě vylepšit celkový dojem. Pokud tedy budete ze začátku trpět jako já, zkuste vydržet, protože pak to stojí za to. Lepší 3*.

plakát

Noc je krátká, tak kráčej dál, děvče (2017) 

U tohoto filmu platí jednoduché pravidlo: komu se líbilo Tatami Galaxy, ten si i tuto podívanou určitě užije. Je to Morimi a Juasa, takže zde máme opět Kjóto ve všech jeho barvách a tajemných podobách, chytrou explozi bláznivých nápadů a příběhovou i vizuální hravost. Provázanost s předchozím výsledkem spolupráce těchto dvou exotů dokazuje i fakt, že celá řada postav zde přebrala vizuální návrhy (v některých případech i dabéry!) z Tatami Galaxy, jen zde vystupují pod jinými jmény. A stejně jako jsem si povzdechl u Tatami Galaxy, i zde mě navzdory obecné spokojenosti mrzí výskyt několika příliš rozplizlých scén, které působily dojmem jen na efekt a kde se dostavovala nuda. Oproti předchozímu výtvoru však cením, že se zde celou dobu netočíme v kruhu, ale jdeme kupředu, byť ještě v grotesknějším hávu a se značně podnapilým krokem. Lepší 3*.

plakát

Mirai, dívka z budoucnosti (2018) 

Nejcivilnější Hosoda, u nějž se nominaci na Oscara vůbec nedivím. Máme zde režisérovo již tradičně velmi citlivé a civilní vyobrazení vztahů v rodině a toho, co bych nazval „oboustrannou výchovou“: působí zde výchovně jak dospělí na děti, tak i děti na dospělé. Tentokrát je středobodem malé, čtyřleté dítě, které bylo ze svého jedináčkovského trůnu vrcholové pozornosti sesazeno a najednou mu uzmula trůn malá sestřička. Je to Hosoda, takže celý film je prodchnut laskavostí, působivou klavírní hudbou a fantaskními výjevy, které přestože jsou divácky atraktivní, dovedou vizuálně (i hudebně) pohltit a režisérova představivost se zde projevuje v plné síle, některé z nich působí místy až moc na efekt – o to víc jsou však ty ostatní nezapomenutelné (scéna cestování s pradědečkem a ta závěrečná na nádraží samozřejmě vedou). Na druhou stranu je mi sympatické, že Hosoda dává divákovi na výběr, zdali přistoupí na pojetí filmu jako rodinného dramatu s regulérními prvky sci-fi či fantasy, nebo si všechny ty nadpřirozené věci vyloží jako součást jedné velké mozaiky fantaskního vyprávění z pohledu malého dítěte s bohatou představivostí, jež si ve svém věku začíná uvědomovat samo sebe, zodpovědnost za své činy a pomocí útěků do světa fantazie se snaží vyrovnat se svým utvářejícím se svědomím. Výborné dílo, které sice nepatří mezi ty zásadní milníky Hosodovy tvorby, ale na silné 4* má určitě a zdejší modré hodnocení si podle mě nezaslouží. Zároveň jsem zvědavý na režisérův další počin, neb avizoval, že se bude hodně odlišovat od jeho předchozích děl. Tak uvidíme.

plakát

Letní válka (2009) 

Summer Wars obsahuje dvě roviny. Ta první se týká zpracování vztahů v rodině, která je oblíbeným tématem Hosody a ani zde nepřekvapí, že se mu ji podařilo zpracovat na výbornou. Tato rovina dominuje během první půlhodiny a nabízí všechny kvality, které od Hosody očekáváme. Pak se ale film přehoupne do roviny sci-fi dystopie, kterou se Hosoda zřejmě snažil pojmenovat problém závislosti lidstva na IT technologiích a umělé inteligenci, snad i upozornit na bezpečnostní riziko jaderných elektráren, ale učinil tak způsobem extrémně hloupým, nebál bych se říci přímo vyloženě nablblým, u nějž neprojde ani to, kdybychom tuto rovinu brali jako zjednodušenou alegorii nebo pohádku. Snímku nelze upřít nápad, stejně jako lze ocenit u Hosody tradičně výbornou hudbu a animátorské hrátky ve světě virtuální reality, ale ten zbytek je jen horko těžko usledovatelná slátanina v čele s Gary Stu hrdinou. Za povedený začátek a jakž takž zdařilý konec, který to předchozí nadělení aspoň trochu kvalitativně pozvedl, dávám velmi slabé 3* a rychle odsud mizím, než si to rozmyslím.

plakát

Kluk ve světě příšer (2015) 

Tímto filmem Hosoda definitivně potvrdil, že pokud jde o zpracování tématu hledání sama sebe v období dospívání a vztahu mezi dospívajícími dětmi a rodiči, nemá na poli anime momentálně konkurenci. Aneb co mohl být svého času Spike Jonze, ale nebyl. Útěky před realitou, v níž se hrdina cítí být vyvržen společností a jejími nároky, do fantaskního světa, kde je sice cizorodým elementem, ale právě díky své odlišnosti je přijímán. Příběh o zrání a výchově, kdy dospělí vychovávají děti, ale přitom jsou sami vychováváni dětmi. Příběh o odloučení, shledání, odpuštění a dalších důležitých lidských hodnotách. Závěr mohl být možná o něco kratší, přesto tím však film neztratil nic ze svého kouzla. Kresba, animace i hudba tradičně vynikající, jak je u Hosody zvykem. Co víc si přát?

plakát

Hošiai no sora (2019) (TV seriál) 

Hošiai no sora je nenápadné, ale odvážné a ambiciózní anime, jejichž tvůrcům nelze nefandit. Kdo mě sleduje, ví, že vyhledávám především sportovní a psychologicky zaměřená anime, kladně hodnotím realistické ztvárnění vnitřního světa postav a příběhu, stejně jako odvahu přistoupit bezprostředním způsobem k náročnějším, komplexnějším tématům, která se v anime průmyslu tolik neobjevují – jako například domácí násilí, přehnaná rodičovská péče, přijímání nebinární sexuální identity či vztah k adoptivním rodičům. Problém však nastává, když někoho napadne všechna tato témata, z nichž každé by samo o sobě vystačilo na celé anime, smíchat dohromady se sportovními zápasy a to vše nacpat do prostoru pouhých 12 dílů. Jaký je tedy výsledek? Především neskutečně koncentrovaná snaha o dramatičnost, která způsobuje, že se anime věnuje každému z výše uvedených témat zhruba tak půl dílu až jeden díl, přičemž žádné východisko z utrpení postav zde prakticky neexistuje, jednotlivá traumata se postupně odhalují u všech hlavních postav a vy tak po určité době jen čekáte, jaké další bolístky si vymyslí na ty, kteří se dosud zdáli být v pohodě. Tvůrci byli svou snahou o realistické ukázání bolavého nitra postav zjevně natolik posedlí, až to působí nerealisticky a japonští rodičové jsou tu bez výjimky znázorněni jako ztělesnění zla. Co však nejvíce zamrzí, je fakt, že i přes výše zmiňované nedostatky se na tak malém prostoru podařilo ukázat, že potenciál tvůrci mají: v potřebných chvílích se jim daří vytvořit atmosféru strachu a bezvýchodnosti situace, zdařile pracují s napětím a chemie mezi postavami je v rámci možností zpracována dobře. Postavy jsou zapamatovatelné, sportovní zápasy jsou rovněž zpracovány obstojně, animace i „obyčejná“ kresba spolu s hudbou seriálu nadmíru sluší. Kdyby se tedy ve svém sadismu zkrotili, uměli odhadnout zdravou míru dramatizace a měli k tomu prostor 24 dílů, mohlo z toho vzniknout fenomenální anime. I přesto však Hošiai no sora doporučuji ke zhlédnutí, neboť diváka rozhodně nenechá při sledování v klidu, a pokud vznikne slibovaná druhá řada, velmi rád se na ni podívám. — P. S. Podle vyjádření režiséra a scenáristy v jedné osobě měla druhá řada následovat pár měsíců po první, ale producenti ji údajně na poslední chvíli odpískali. Na jednu stranu jejich rozhodnutí chápu, anime je možná až moc odvážné a ne úplně divácky vděčné, těžko si na sebe vydělavší – na druhou stranu však fandím tomu, aby byl příběh dokončen, protože může dát impuls jiným tvůrcům k vytvoření podobně odvážných děl. Snad se tedy podaří sehnat finance k dokončení.

plakát

SK∞ (2021) (TV seriál) 

Netradičně začnu od konce. Vzato kolem a kolem jde o dobré anime, které nabízí nekonvenční zážitek a má rozhodně cenu jej vidět, ale… zároveň při tom doporučování hrozně skřípu zuby. A to proto, že toto anime má tak krásně, ale opravdu tak neskutečně krásně posraný závěr. A přitom by vůbec nebolelo jej napsat šikovněji. Výtvarná stylizace, samotné pojetí skateboardingu, dynamické sekvence, animace, střih, hudba včetně openingu i endingu, to vše je tu velmi svěží, nápadité a posouvá to hranice animátorských možností zase o kus dál. Za postavy se tvůrci také nemusí stydět, neboť každá má něco do sebe. Jedná se o dílo královny queerbaitu Hiroko Ucumi, takže asi nepřekvapí, že zhruba 9 z 10 postav tvoří pohlední kluci, mezi nimiž ke zklamání všech hladových fudžoši k ničemu nedojde, zato je však krásně ztvárněn jejich vnitřní vývoj. Bohužel, všechno tohle úspěšné úsilí naráží na útes v posledním díle, který svou přepáleností a neskutečně hloupým, klišoidním zakončením zcela kazí celkový dojem. Politická rovina příběhu zde ústí do ztracena, jako by se na ni během psaní scénáře dočista zapomnělo, ztvárnění závěrečného závodu je zcela přitažené za vlasy, osobnost hlavního záporáka se tu mění takřka mezi scénami, vše najednou končí bez jakékoli katarze a jediné, co po tomhle bolestivém vykostění všech předchozích kvalit zbyde, je sluníčkové poselství ve stylu „hlavní je být srdcařem“, které posílá anime někam do vod průměrných šónenů, kde se tvůrci snaží jednou motivační myšlenkou přebít jinak nevalné kvality daného anime. Nebýt posledního dílu, mohlo to být bez váhání za 4*, takto však musím dát rozpačité 3*.

Reklama

Reklama