Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Drama
  • Akční

Recenze (617)

plakát

Blue Lock (2022) (seriál) 

Blue Lock je příšerná hovadina a jedno z těch děl, u kterých naprosto chápu důvody jak pro 5*, tak pro odpad. Kdo by podobně jako já očekával, že to bude skutečně o fotbalu (tedy něco podobného jako nedávno skončivší Ao aši), ten by se šeredně zmýlil. Blue Lock je totiž v podstatě mix dvou vražedných ingrediencí: tou první je parodie na fotbal samotný, kdy na rozdíl od již zmíněného Ao aši je vidět, že Blue Lock psal někdo, kdo o fotbalu ví leda tak to, že existují nějaký Pelé, Neymar nebo Cristiano Ronaldo a honí se za kulatým nesmyslem. Pokud by měly hlavní postavy existovat v reálu a předvádět ty stejné superschopnosti jako v anime, mohli by se všichni výše uvedení zahrabat hanbou. Druhou ingrediencí je pak parodie na samotný žánr šónen anime. Řeknu-li, že to připomíná JoJa hrající fotbal, věřte, že nebudu daleko od pravdy. Smrtící kadence přehnaně dramatických scén, vražedných pohledů, vizuálních hrátek a über cool projevů od vylízaných postav, u nichž vůbec nezáleží na tom, jestli je jim 16 nebo 80 (protože vylízáno mají všechny stejně), má za následek to, že jen nevěřícně kroutíte hlavou a zároveň se od plic smějete, jak moc tahle show baví. Brát ji vážně, tak končím už po pár dílech a sázím odpad, ale pokud to berete jako zdařilou parodii na sport a sportovní anime (podobně jako třeba Free!), je to rázem na slabších 3*.

plakát

Blue Giant (2023) 

Bylo milé si připomenout Sakamiči no Apollon skrze další podařené dílo s notnou dávkou jazzu a skvělými postavami. Zajímalo mě, jak se tvůrci popasují s výzvou převést na (animované) plátno mangu o hudbě, jejíž kouzlo spočívá mimo jiné v tom, jak i ve své „němé“ podobě dokázala zdařile přiblížit atmosféru z jazzových vystoupení. A díky bezuzdné hravosti animátorů musím říct, že to naštěstí dopadlo na výbornou! Pocity z divoké jazzové hry se snaží vyjádřit nezvyklými nálety kamery či jejími úhly, nečekanými sakuga momenty, hraní si s barvami a výtvarnými styly a… je to zkrátka vřelé, hravé, milé, s minimem postav (všichni jsou sympaťáci), jdoucí přímo na věc a i onen zvrat, který by v jiných anime působil jako to nejprovařenější klišé, je tu podán tak, že nebudete mít problém mu uvěřit. Čtyři hvězdy jasné a blyštivé jako Daiův saxofon. (Viděno v Shinjuku Wald 9, Tokio, 2/2023.)

plakát

Spy x Family (2022) (seriál) 

Jak by řekl Arnoštek: je to fajn fajnový. A tím bych v podstatě mohl shrnout celé Spy x Family. Anime o jednom bláznivém nápadu, na kterém je postaven humor po celých pětadvacet dílů. Anime, ve kterém mě děj v podstatě nezajímal a kde jsem se jen bavil nad interakcemi hlavních postav. Zkrátka anime, které si pustíte na konci dne, nemusíte u něj zapojit jedinou mozkovou buňku a po kterém se vám bude dobře spát. Je tam řada zcela zbytečných dílů (především ten na hradě), někdy je absurdita hnána až zbytečně za hranu, ale jak už jsem psal – děj a logika tu hraje nepodstatnou roli, tady můžete dočista vypnout mozek. Lepší 3*.

plakát

Chainsaw Man (2022) (seriál) 

Krásně se na to divá, má to styl, postavy pronášejí drsňácké řeči a snaží se dělat drsňácké věci, je to vizuálně opojující a každý utracený jen je na výsledku vidět. A je toho plný internet. Co mi to jen připomíná… Ano, jistě ne náhodou stojí za produkcí studio Mappa. A stejně jako u krotitelů duchů, i zde naprosto selhává scénář a tempo vyprávění. Po vzoru anime adaptace Tokyo Ghoula se zde sveřepě kálí na budování základů fikčního světa, pročež Chainsaw Man působí jako rozháraný mišmaš, kde si postavy tahají power-upy náhodně ze zadku, pravidla pro jejich fungování neexistují a děj jako by hrál jen trapnou stafáž. Přitom prvních čtyři, pět dílů vypadalo docela slibně. Chápu, že fanoušci mangy jsou spokojení, a chápu, že v manze fikční svět může fungovat a dávat smysl. Anime adaptace je pro mě ale jen chaotickou slátaninou, kde se věci dějí zcela náhodně, a nevidím ve směřování příběhu i motivaci postav žádnou hlubší logiku. Oceňuji, že postavy jsou zde oproti krotitelům duchů o něco sympatičtější, ale když opět nevím, o co vlastně komu jde, na co se mám těšit a poslední díl působí tak, že jsem skoro ani nezaregistroval, že má jít o poslední díl, je to prostě špatné. Velmi slabé 3*.

plakát

Suzume (2022) 

Po třech letech další Šinkai, jehož fikčním světům vládnou barevné oblohy, dění je zasazeno do kontrastu venkova a velkoměsta, japonské reálie jsou převedeny na jedničku, vyskytují se tam přírodní katastrofy a hlavní roli hrají chlapec a dívka. Kdo by to čekal. Šinkai je však jedním z tvůrců, kterým se daří držet se zuby nehty svých bytostných trademarků, avšak zároveň se přitom výrazněji nevykrádat a udržet divákův zájem o svou nadcházející tvorbu. Oproti předchozím dvěma filmům tak stojí za zmínku, že Suzume no todžimari je v podstatě road movie, jehož hlavním tahounem děje je emancipovaná hrdinka, jejíž přirozenosti a nasazení nelze nefandit, děj je oproti předchozím dvěma snímkům citelně vážnější, téma přírodních katastrof v Japonsku je rovněž akcentováno silněji a příběh čerpá mnohem více z japonské mytologie. Líbí se mi, že snímek působí promyšleněji než ty předchozí, ale zároveň stojí pevně na zemi a není žádným nepřístupným, do sebe zahleděným artovým filmem. Kimi no na wa. to sice v intenzitě emocí nepřebilo, ale Tenki no ko ano a věřím, že tento film by mohl oslovit právě ty, kterým předchozí dva snímky kvůli své zasněnosti a létání v oblacích (přeneseně, ale i doslova) nesedly. Tady se vydáváme z Kjúšú přes Šikoku a Tokio až do Tóhoku, slyšíme nejrůznější nářečí, poznáváme velký kus japonského venkova včetně míst, která mají svá zlatá léta dávno za sebou a na která se už téměř zapomnělo, a přitom uvěřitelně dospíváme. Právě větším přesahem do současných problémů Japonska tady trochu větřím oscarové ambice. Lepší 4*. (Viděno v Shinjuku Piccadilly, Tokio, 11/2022.)

plakát

Kotaro je sám (2022) (seriál) 

Nebylo těžké přijít na to, které anime stojí za tím pocitem déjà vu. Aneb když dáte dohromady nezvykle dospělé smrádě a nevyzralého, životem proplouvajícího ztroskotance, musí to být přece už z podstaty divácká tutovka, i kdyby scénář měl napsat cvičený šimpanz. A u Kotaróa mám právě pocit, že se chtěli tvůrci hecnout, všechno uhrát jen na nosnost patetického námětu a ukázat, že mají byť jen trochu náročnějšího diváka úplně u řiti. Jejich show připomíná panoptikum, kde na povel sloni troubí, lachtani si hrají s míčky a delfíni předvádí akrobatické kousky. Všechny postavy působí jako žalostné parodie charakterových typů, které mají ztvárňovat. Líný mangaka, který by rád našel v životě řád, ho hledá jen neustálým zoufáním si, jak se mu nic nechce. Klubová hosteska, která se i mimo práci ke všem chová lascivně a neumí si své manýry zkrátka odpustit. Drsňácký postarší týpek, za jehož tvrďáckou slupkou se skrývá křehká a milujicí duše, ale působí spíše jako úchylný strejda. Do toho pak samotný čtyřletý Kotaró, který slovní zásobou a fylozofováním místy překonává okolní dospělé, ale zároveň neumí mluvit jinak než jako retard (opět jedno anime, kde jsem zalitoval, že umím japonsky a těm trapným snahám o slovní humor rozumím). Nereálnost samotného námětu i zpracování jen doprovází celkovou vyumělkovanost anime, odpornou kresbu a podprůměrnou úroveň animace (studio Liden Films opět nezklamalo). Za šest měsíců sledování mi těch šest dílů bohatě stačilo, a jelikož jsou mé pocity podobné jízdě šestiletého dítěte autobusem na druhý konec republiky, žádám o podání kýble a toliko potřebný výstup na čerstvý vzduch. Téměř odpad.

plakát

Júri!!! on ICE (2016) (seriál) 

Dívám se, že mi zase chybí komentář u jednoho anime, kterému jsem navzdory většinovému nadšení napálil nízké hodnocení, a tak by bylo fajn podat vysvětlení předtím, než mi zase nějaká rozlícená duše s rozvibrovanými prsty a pěnou u huby nablije výživnou zprávu do pošty. Zkusím nejprve podat retrospektivně, které tři věci mi z tohoto anime utkvěly nejvíce v paměti: krásný opening, hromada BL fanservisu, který na něžnější část publika působí jako dráždidlo na Pavlovovy psy (Odagiri efekt hadra), a postavy, ke kterým jsem necítil vůbec nic. Je to v podstatě taková pohádka s velmi prostinkým příběhem, kde jsou na sebe všichni hodní, není tam žádný větší konflikt, humor je na úrovni základní školy a každou postavu lze charakterizovat jedinou vlastností. Animace je na velmi slušné úrovni – je patrné, kolik lidí bylo v produkci zahrnuto a jak si dali záležet s animováním krasobruslařské choreografie, ale že bych animaci označoval jako jednu z nejlepších v historii anime? To jsou příliš silná slova. +++++ Často o YoI slyším, že jde o anime, které homosexuály zobrazuje jako normální lidi. Jistě lze tvůrce pochválit za to, že na rozdíl od mnohých jiných anime zde LGBT lidé nejsou stigmatizováni jako slizké, úchylné bytosti. Na druhou stranu ale YoI působí jako takové růžové zasnění, ve kterém nikdo nemá s homosexualitou ve sportu problém a všechno probíhá tak hladce, jako by snad žádná diskriminace neexistovala. Tvůrci by u mě zabodovali, kdyby naopak ukázali, že procházka růžovým sadem to pro LGBT sportovce rozhodně není, notabene v Japonsku. Rozumím, proč si YoI získalo po světě takovou oblibu: navzdory zimnímu sportu jde o anime velmi hřejivé (sic!), leč mně se do noty vůbec netrefilo. Možná se na mém zklamání podepsal i v té době opravdu všudypřítomný a hlučný dívčí fandom, který bylo takřka nemožné při sledování ignorovat. Lepší 2*.

plakát

Dance Dance Danseur (2022) (seriál) 

Jistého uživatele prý irituje, když někdo započítává hodnocení openingu a endingu do celkového hodnocení anime, a nechápe ty, pro které je opening a ending neoddělitelnou součástí daného díla. Mám tedy trochu obavy, aby mu nepraskla v mozku žilka, když prohlásím, že nejlepší částí tohoto výtvoru je právě nápaditý opening a on spolu s kvalitou animace jsou v podstatě tím jediným důvodem, proč nejdu s hodnocením pod 2*. Dance Dance Danseur je nepříliš nápaditá variace na jistý krasobruslařský hit (ne náhodou od stejného studia), která ubrala na BL fanservisu a nabídla ještě působivější, krásně dynamické sekvence, s nimiž se animátoři skutečně vymazlili. Bohužel jak pro krasobruslení, tak pro balet platí to, že jejich příběh a postavy nestojí za nic. Zatímco však krasobruslaři mohli nabídnout dva homo mucínky, z jejichž interakce nadšeně vlhla ta něžnější polovina diváctva, tady se asi těžko někdo vzruší nad ústřední mužskou dvojicí, jejichž návrhy působí jako vypadené z nějaké šódžo mangy od začínající autorky a charaktery mají natolik nudné, prázdné a šablonovité, že pokud mi někdo řekne, že jej hlavní hrdina nebo jeho nemluvný kolega inspirovali k nakopnutí kariéry baletky či baletního mistra, tak podpořím tento shit v animovaném skupenství koupí oficiálního merche. Příběh je pak v přímo ukázkové korelaci s kvalitou postav: je doslova prošpikován těmi nejohranějšími šónen tropy, až má divák pocit, že sleduje nějaký tutoriál k tomu, jak napsat co nejhloupější sportovní šónen (a přitom manga předloha má údajně cílit na odrostlé čtenáře). V plánu bylo vydržet až do konce, ale někdy je těch dojmů tak moc a tak silných, že i sedm dílů je na starého psa příliš a nezbývá mu než vzít dráhu. Velmi slabé 2*.

plakát

Just Because! (2017) (seriál) 

Hadžime Kamošida je můj oblíbený autor a jeho Just Because! bývá často srovnáváno s Cuki ga kirei, které řadím mezi svůj top, takže bylo jen otázkou času, než se mi tohle dílo připlete pod pařáty. A věru, výsledkem je velká spokojenost. Přirovnání k Cuki ga kirei je na místě, neboť i zde je kladen velký důraz na věrohodnost prostředí a postav – pro mnohé diváky spíš ke škodě, protože namísto nějakých vzrušujících dějových veletočů se zde řeší přijímačky na vysokou a děj si jednoduše plyne svým tempem. Je to Kamošida, takže síla jeho díla opět spočívá v chytrých, uvěřitelných dialozích, interakcích postav a lákavě zobrazeného prostředí Kanagawy. Postavy jsou zde v posledním ročníku střední školy a příběh se točí okolo pětice postav, které jsou všechny uvěřitelné a mezi kterými jsem neměl problém si vybrat své oblíbené dva páry – a na rozdíl od zdejších kolegů jsem s výsledkem naprosto spokojen, neboť ta, kterou místní považují za nejlepší waifu a litují, že zůstala na ocet, mi naopak místy přišla nesnesitelná. Nesedly mi úplně návrhy některých postav a místy byli animátoři pekelně líní, ale audiovizuální kvality bohatě vyvažuje povedený soundtrack z dílny Nagi Janagi, která se nezvykle zhostila skladatelského pera. Krásně melancholická podívaná, která sice na rozdíl od dvou oveček a prasátečka na plný počet není, protože mi tam chybělo ještě něco navíc, co by z výborné středoškolské romantiky udělalo romantiku nezapomenutelnou, ale jde o velmi solidní 4*, u kterých je možné, že postupem času přeci jen na těch 5* vykrystalizují. Závěrem si ještě neodpustím utrousit jednu poznámku: který osmnáctiletý mamlas si v dnešní době neumí změnit pozadí na mobilu?!

plakát

Hataraku maó-sama! - Season 2 (2022) (série) 

Přišel, když to nikdo nečekal. Lucifer za kasou v mekáči se na televizní obrazovky vrátil zničehonic po 9 letech a tím mě vcelku potěšil, neboť mě s ním spojuje jistá dávka nostalgie. Kritika se u nové řady často snáší na změnu kresby a návrhů postav, což mi ovšem vůbec nevadilo, neboť současné návrhy postav jsou bližší těm v knižní předloze. Co mě však potěšilo poněkud méně, je propad celkové kvality animace a její značná nevyrovnanost. Ne že by se první řada po většinu času pyšnila ohromující sakugou, ale strnulé výrazy postav, trhané pohyby a další důsledky omezeného rozpočtu (či jen lenosti animátorů?) v kombinaci s prvotřídními výkony dabérů působí jako pěst na oko. Stejně jako v případě první řady zde platí, že poutavost série zbytečně srážejí náhlé příchody postav a prvků z druhého světa, které mají zpravidla pramalý přínos pro celkový děj a působí jako fillery, ničí pohodovou atmosféru a narušují to, v čem má Lucifer a jeho banda naopak pevnou půdu pod nohama. A to jsou jejich interakce a úsměvné patálie z běžného, každodenního „našeho“ světa. Ty dokázaly spolehlivě potěšit i tentokráte, a soustředit se seriál jen na ně, mohlo být hodnocení ještě vyšší. Takto prosté 3*.