Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Drama
  • Akční

Recenze (603)

plakát

PMR – kudy dál (2014) 

Tuto „banditskou republiku“, jak ji nazývá Fero Hrabal, jsem měl před léty možnost navštívit na jeden den a nutno dodat, že zážitek to byl veliký. Za ten necelý den, který jsem v Podněstří strávil, jsem byl hned šestkrát policií či vojáky okřiknut za to, že jsem fotil něco nevhodného nebo se pohyboval na nevhodných místech, aniž bych se o jakékoli provokace snažil. Potěmkinovsky nablýskaný bulvár Tiraspolu, v jehož postranních uličkách se skrývá surová postsovětská realita neuznané republiky, všudypřítomná ruka Šeriffa, laciný kvas za pár korun a pouliční zvířata s retardovanými výrazy. Tento snímek je velkým zážitkem taktéž. Jeho hlavním přínosem je zprostředkování záznamů z akcí, na které se běžný smrtelník ze západu nedostane (především jednání politických partají, které nabízejí ještě bizarnější alternativy vůči Smirnovovi). Mírně však zamrzí, že jde v podstatě jen o takovou skrytou kameru, která snímá různé politické a kulturní akce a zábavné monology více či méně pochybných figurek, ale klade je za sebou zcela nahodile, bez autorského komentáře a u některých scén také bez většího uvedení do kontextu, jako by autoři už u diváka předpokládali určitou znalost reálií této bizarní, polozapomenuté periferie Evropy. I navzdory tomu se však jedná o velmi cenný materiál. Slabší 4*.

plakát

Ósama Ranking (2021) (seriál) 

Protože následující řádky budou převážně toxického rázu, začnu nejprve tím, co lze pochválit. Zajímavou stylizaci světa, pohádkové absurdno spojené s hororem, které místy připomíná burtonovskou či švankmajerovskou poetiku (ponejvíce pak scéna s výrobou elixíru z pátého dílu), kvalitní animaci, nevšední výkon Ajumu Muraseho a pár překvapivých zvratů, které dokázalo přitáhnout mou pozornost. Potud je to fajn a za tohle všechno dávám dvě hvězdy. +++++ Nejen Svěrák s Uhlířem vědí, že není nutno, aby bylo přímo veselo, ale hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo. Tvůrci Ósama Ranking to však evidentně nevěděli, a tak se nám tu brečí ostošest v každém díle. Tak moc, až se z pláče stává regulérní hybatel děje. Když chceme, aby se divákovi zželelo hlavního hrdiny, necháme ho vybrečet. Má být chladné srdce záporákovo dojato srdečností našeho hrdiny? Jen ať brečí, to určitě zabere. Nebo chceme snad záporákovi dodat na poslední chvíli trochu lidskosti a ukázat, že je to jen  jedna z mnoha nešťastných, zlomených duší mezi námi? Šup tam s nějakým smutným flashbackem a nechejme ho vyřvat, však on to divák sežere. +++++ Pomiňme samotný nápad s hodnocením králů, který mně osobně připadá naprosto debilní, a soustřeďme se teď na hlavního hrdinu. Malý princ, který se má stát dědicem trůnu, je trpasličího vzrůstu, slabý a hluchoněmý, ale má dobré srdce a nevzdává se svých cílů. Zní to jako pohádka či synopse k nějakému přehnanému underdog story, což bych obojí bral, pokud by se ovšem tvůrci dokázali držet nepsaných pravidel žánru. Na jednu stranu se snaží diváka šokovat, vkládat do příběhu různé intriky, ukazovat vícevrstevnatost postav a křičet „tohle fakt není pohádka pro děti!“, na druhou stranu ale dávají hrdinovi do ruky všemocný plot shield, umetají mu cestičku a lusknutím prstu předávají takové superschopnosti, až jsem místy přemýšlel, zdali se nekoukám na nějaké volné pokračování One Punch Mana. Ve výsledku to tedy dopadlo tak, že mě děj i postavy kvůli své nevěrohodnosti přestaly zajímat, a když jsem po úporném boji zjistil, že mám za sebou tu lepší polovinu a že v té druhé to má jít údajně do ještě většího kelu, tak jsem to nevydržel a po polovině vzal kramle.

plakát

Kovboj Bebop: Lovec odměn (1998) (seriál) 

Jazz miluju, noir mi voní a sci-fi taky nepohrdnu. Proč tedy jen tři hvězdy? Bebop je kult, leč mě ani po druhém zhlédnutí, s nějakým desetiletým rozestupem od toho prvního, nezasáhl. Naprosto rozumím tomu, proč je z toho zejména v Americe kult, proč se to stalo pro mnoho lidí odrazovým můstkem do světa anime a proč Netflix neváhal po více než 20 letech udělat hraný remake. I pro mě Bebop představuje nápaditou kombinaci dobrých ingrediencí, avšak pro mě jsou tyto prvky jenom dobré, nikoli skvělé. Jednotlivé epizodické příběhy jsou fajn, ale nezanechaly ve mně hlubší dojem a splynuly mi vesměs dohromady. Atmosféra je stylová a postavy jakbysmet, ale svým poněkud groteskním pojetím působí někdy až příliš šablonovitě, a aktualizovanou kovbojku v té době předvedl například již Trigun. Přístupnost pro západního diváka je pochopitelná, neb seriál záměrně potlačuje svou „japonskost“ (která se projevuje především eklekticismem žánrů a témat), avšak z mého pohledu byl její nedostatek spíše na škodu. Komu tedy stejně jako mně ona „japonskost“ chyběla, tomu můžu vřele doporučit Samurai Champloo, které Bebopa v mých očích hravě překonává ještě rafinovanějšími postupy, nápady, hudbou a velmi šikovným, svérázným míšením oné „japonskosti“ se západními reáliemi. I přesto lepší 3*.

plakát

Modré období (2021) (seriál) 

Je k pousmání, když anime o kreslení má odbytou animaci. Dlouhé statické záběry, trhané pohyby, zvláštní výrazy postav, to vše v kombinaci s otrockým stylem adaptování mangy, kdy se nebere příliš ohled na to, že narativní postupy fungující na papíře nemusí stejně dobře fungovat i v anime – za normálních okolností bych tvůrcům někdy v půlce dal sbohem a šáteček a šel svůj čas věnovat raději lepším kouskům. Blue Period má však štěstí ze dvou důvodů. Tím prvním jsou výborně napsané postavy a síla příběhu, který je i v původní manze natolik nosný a silný, že ostatní nedostatky dovede z velké části zastínit, a druhým důvodem je fakt, že výše zmiňovanými problémy trpí hlavně první tři díly, u kterých to vypadá, že se animátorský tým sehrával za pochodu a scenáristka nejdřív v křeči přepisovala z mangy políčko od políčka, ale kvalita dílů je vzrůstající – a zejména krásně murakamiovský desátý díl v Odawaře naplno dokazuje, že dílo je skutečně v dobrých rukou. Blue Period není jen příběhem o tom, jak si někdo zamiluje kreslení. Je to příběh různých postav s různými motivacemi, různými problémy, různými názory a o cestě za hledáním sebe sama, na níž je jim kreslení společníkem. A tvůrcům anime adaptace se tuto cestu, samotné nitro postav i důležité myšlenky podařilo vystihnout téměř na výbornou. Což není vůbec málo, protože jsem zprvu nevěřil, že při sledování zažiji podobné pocity jako při čtení mangy, kdy mnou Jatorův životní příběh, do značné míry podobný tomu mému, silně rezonoval. Velmi solidní 4* a speciální zmínka patří openingu a endingu, které mi náramně padly do noty.

plakát

Sonny Boy (2021) (seriál) 

Občas se stává, že šikovný tvůrce si po jednom či více úspěších nebývale nakouří ego, rozdováděné čakry se mu splaší a vysoká očekávání promění v divácky nepřístupně se tvářící blbost, silně sebestřednou a těžko sledovatelnou. Spojení Šinga Nacumeho a mého oblíbeného ilustrátora Hisaši Egučiho mělo být jasným tahem na branku, jakousi japonskou fantasy alegorií na Pána much, ale vznikla z toho akorát užvaněná, do sebe zahleděná sračka. Sonny Boy je ukázkovým příkladem toho, že i sebeulítlejší anime by mělo mít pevné základy fungování fikčního světa, jinak se z toho všeho fantazírování a přehánění stanou naopak zápory a rychle nastoupí nuda. Tvůrci se zjevně snažili sázet na to, že zdejší „random“ feeling bude divákům imponovat a že budou mít chuť se s prasečím apetýtem rochnit v hledání toho, která postava svou superschopností zrovna způsobila onu změnu a čí superschopnosti se tentokrát zkombinovaly, aby vytvořily podívanou ne nepodobnou poslední části Kubrickova 2001, ale tím, jak extrémně vágně jsou rozsah a podmínky fungování superschopností popsány a jak každou změnu ospravedlňují oněmi vágními pravidly, působí to ve výsledku tak, že by se o žádná pravidla a vysvětlování vlastně ani nemuseli snažit a regulérně mohli ze Sonny Boy udělat psychedelickou eye-candy bez děje. Postavy v čele s hlavním hrdinou jsou nezajímavé, o nějaké kritice společnosti a psychologické hloubce postav lze spekulovat leda tak v prvních dvou dílech a trauma z dvacetiminutového tlachání o opicích ze čtvrtého dílu ještě asi nějakou dobu z hlavy nevytěsnám. Prosté 1*.

plakát

Komi neumí komunikovat (2021) (seriál) 

Co jsem si objednal z Wishe: komediální, ale zároveň hřejivé anime o nemluvné středoškolačce a jejím začleňování do kolektivu. Co jsem dostal: ukrutně nudnou kokotinu o bizarní střední škole plné ještě bizarnějších retardů, u které jsem se ani jednou nepousmál a nezahřál. Problém anime o nekomunikativní Komi vidím především v tom, že neví, čím chce být, a tak chce být vlastně vším. Jednou se to snaží být tupou absurdní komedií, k jejímuž pochopení postačí skromný počet mozkových buněk, přičemž najednou přepne do vážného módu, rozezní se tklivá klavírní melodie a hrdinové smrtelně vážně pronáší životní moudra a srdceryvné výroky. Ani jedno nefunguje, notabene takto společně. Postavy dostávají a zase pozbývají mozek podle toho, jak se to zrovna hodí, stejně jako Komi mluví či nemluví podle toho, jak se to zkrátka líbí scenáristům, nahodilá absurdita se střídá se snahou o uvěřitelné chování postav a… výsledkem je jakýsi guláš podivné konzistence smíchaný ze všeho možného, který i přes mou snahu vydržet a pokračovat v konzumaci vedl už po pěti dílech k tomu, že jsem hodil šavli a raději to trápení ukončil. Sledování anime o nekomunikativní Komi pro mě bylo však v jedné věci unikátní. Jde o historicky první anime, u nějž jsem litoval toho, že umím japonsky a že rozumím tomu, o jak trapné jazykové hříčky se v originále snaží – ať už šlo o jména postav či rádoby vtipné přeřeky a nedorozumění, jazykový humor tam byl takřka na úrovni základní školy a po nakouknutí na anglický překlad na Netflixu jsem byl rád, že jej překladatelé povětšinou ignorovali. Jednu hvězdu dávám alespoň za zajímavý vizuální styl (i když podobně jako u Bakemonogatari mi tohle čtení „obrazovkových románů“ nebylo zcela po chuti) a kvalitu animace. Nečekal bych, že to anime kdy vyzdvihnu, ale zlaté Watamote oproti tomuhle.

plakát

Chalífát (2020) (seriál) 

Chalífát rozhodně stojí za pozornost. Nabízí velmi intenzivní zážitek, který od pěti hvězd dělí jen občasná předramatizovanost a šustění scénářem, snad aby divák neměl ani na minutu pocit, že postavám něco nedejbože vychází podle plánu. Cením si nejen samotné odvahy Švédské televize pustit se do zpracování velmi aktuálního a ožehavého tématu, ale především toho, že se tvůrcům podařilo nesklouznout ani k povrchnímu odsouzení islámu jako takového, ani k úpěnlivé obhajobě všech jedinců, kteří se hlásí k Alláhovi ve Švédsku. Chalífát správně naznačuje, že radikálnější formy islámu (respektive politický islám či islamismus) v současnosti bují zdaleka ne tak v tradičních islámských zemích, jako právě v těch nepůvodních, kde je zjevná snaha o asimilaci sociálně vyloučených migrantů do většinové společnosti, která má však k úspěchu daleko asi jako já k účasti na mistrovství světa v pojídání pizzy hawaii (ano, dívám se třeba na Švédsko, Francii nebo Německo). Pro takové jedince se specifickým postojem k životu představuje islamismus jisté východisko v nalezení sebe sama a obětování se v boji proti většinové společnosti, která se na ně v lepším případě dívá poněkud spatra, v horším případě proti nim nepokrytě vystupuje a pohrdá jimi. Tvůrci na příkladě většiny postav navíc krásně ukazují, že islamismus se paradoxně projevuje nikoli ve skutečně důkladném studiu Koránu a islámu jako takového, ale že islám zde tvoří pouze jakousi berličku, znásilněnou formu islámské věrouky, která se omezuje na citáty a hesla Koránu vytržené z kontextu a účelově je překrucuje tak, aby zdůvodněním násilí bylo to, že si to Bůh přeje. Přesně to se tvůrcům podařilo skvěle předat a za pomoci zdařilých hereckých výkonů vytvořili dílo, jehož tíživá atmosféra doléhá na diváka s každým dílem silněji a po každém díle zanechává výraznou katarzi. Silné 4*.

plakát

Uloupené Kosovo (2008) (TV film) odpad!

Propagandistický škvár, který si svou zapáleností a účelovým ukazováním pouze jedné strany mince nezadá s těmi největšími komunistickými výblitky v 50. letech. Autor provádí rozhovory mezi ublíženými Srby, aby co nejvíc zapůsobil na city, a ukazuje je jako naprosto mírumilovné, nevinné chudáky, proti kterým se z nějakého neznámého důvodu spikla celá Evropa a USA, zatímco Albánce vykresluje jako ty barbarské, roztahovačné a krvelačné zrůdy, nad kterými západní svět drží ochrannou ruku. Kdo by v rámci nějaké vyváženosti čekal rozhovor například s prostými Albánci, veliteli NATO, OSN, historiky či jinými odborníky, ten se nedočká. Zcela nepokrytě zaujatý komentář režiséra spolu s velmi svérázným nakládáním s historickými fakty jsou jen dalším projevem manipulace nejhrubšího zrna. Je mi záhadou, jak se panu Dvořákovi podařilo přesvědčit Českou televizi, aby se podepsala pod tento jednostranně zaujatý škvár, který patří spíš někam na stránky Aeronetu, Sputniku či jiných konspiračních webů krmících voliče SPD, KSČM, příznivce Ruska a mailové schránky českých důchodců. Všem ostatním doporučuji se podívat do Kosova osobně, navštívit v dokumentu zmiňovanou Peč či Mitrovici a udělat si vlastní obrázek.

plakát

Mušoku tensei: Isekai ittara honki dasu (2021) (seriál) 

Na rovinu se přiznávám, že nemám rád isekai. Důvod je nasnadě. Ačkoli motiv cesty hrdiny z našeho světa do světa fantaskního by teoreticky měl pracovat s širokou paletou zajímavých nápadů a každý takový příběh by měl nabízet neotřelý zážitek, skutečnost bývá bohužel často opačného rázu a celá řada isekaiů v posledních dvou dekádách je dělána na jedno brdo. To, čím se od sebe odlišují, bývá zpravidla jen podoba, ve které se hrdina probudí či znovuzrodí (jednou je to ženská, podruhé nekromant, potřetí dokonce slimák či alespoň krotitel slimáků). Dalším společným jmenovatelem nezřídka bývá to, že s lidskou minulostí hlavního hrdiny tvůrci pracují jen v prvním díle, načež nastupuje bezcílné fantasy bloudění, v němž nejednou přebírává hlavní roli harém, lechtivé scénky, dětinská komedie a herní principy. Ani jedno z výše uvedeného mě nebaví. Tím, že fantasy prvky bývají hojně čerpány ze západní mytologie a literatury (radši už nepočítat, v kolika isekai se vyskytli elfové, goblini a sukuby), mě to láká si spíš pustit nějakou plnokrevnou fantasy z Evropy či Ameriky, na dráždění smyslů tu mám jiné zdroje a než se dívat na nějakou hru, tak si raději rovnou nějakou zamačkám (dodnes se neúspěšně snažím pochopit lidi, které dokáže bavit sledování několikahodinových letsplayů). +++++ Neznamená to však, že v tomto žánru nemám žádné favority. Mám, ale jsou to díla, které poněkud vybočují z tradičního vymezení isekai. Jednak je to výborný Grimgar, který v podstatě udělal dekonstrukci tohoto žánru, a pak Log Horizon, kde je aspekt přenosu hrdiny zcela zbytečný a klidně by to mohla být regulérní fantasy už od počátku. Protože se ale čas od času snažím dát šanci i žánrům, kterým se jinak vyhýbám, dal jsem tentokrát šanci Mušoku tensei coby zástupci isekai. A s potěšením můžu říct, že jde konečně o první poctivý a kvalitní isekai, na který jsem narazil. +++++ Důvod je prostý: má dobře napsané postavy, barvitý a důkladně propracovaný svět, a především pak skutečně pracuje s motivem isekai od začátku do konce. Dílčích témat, které si v něm může divák najít, je celá řada: ať už jde o motiv využití druhé šance na prožití naplněného života, vliv traumat z období dětství na dospělost, motiv jakého „hrdinství proti vlastní vůli“ nebo zpracování vztahu uvědomělého dítěte k adoptivním rodičům. Stejně tak lze na něj ale i jednoduše nahlížet jako na poctivou dobrodružnou fantasy s výborně zpracovanými souboji – je jen na každém, co všechno si v něm najde. Když k výsledku připočtu i pohlednou kresbu, kvalitní animaci a zdařilou hudbu, dostávám se na jasných 5* a vřelé doporučení (nejen) těm, kteří mají k isekai dílům podobně rezervovaný vztah jako já. Druhou řadu očekávám s vřelou náručí!

plakát

Asobi asobase (2018) (seriál) 

Představte si rodinnou oslavu, na které se sejde tradiční sestava. Upocená teta Mařa, její silná celulitida a přetékající špíčky na břiše, strejda Jožin s pleškou a řádným pivasem, věčně si stěžující babička, nevrlý děda, vaši rodiče a vy. Vše probíhá v relativním poklidu, ale strejda Jožin si najednou řekne, že se předvede a bude hrozně vtipný. Spustí tedy kanonádu svých otřepaných vtipů, které jste od něj slyšeli asi tak stokrát, do toho přihodí nějakých pár nových na adresu Kalouska, černochů a LGBT, co mu poslali kamarádi řetězákem v mailu… a vy celou dobu jen sedíte a trpíte. Pokud jste si tuto situaci dokázali dobře představit, v podstatě jste právě porozuměli tomu, jak jsem se cítil já při sledování Asobi asobase. Japonskou absurdní komedii miluji, na YouTube každý den sleduji skeče od Jela a žánrově velmi podobné Ničidžó jsem si užil, ale tohle v jejich stínu působí jen jako zoufalý, upocený pokus o komedii. Jako by si tvůrci mysleli, že když tvoří absurdní komedii, tak v ní může být skutečně všechno random a mohou tam nacpat jakoukoli chujovinu, která jim první přistane na mysli. Jenže i u absurdní komedie hraje svou roli timing, správná míra a načasování, stejně jako zajímavý nápad – ostatně i takový génius jako Felix Holzmann své scénky nikdy neponechal improvizaci a vše měl důmyslně promyšlené. Promyšleně působí právě i to Ničidžó, jehož tvůrci se taktéž pokusili vytvořit absurdní středoškolskou skečovitou komedií, ale učinili tak o poznání chytřeji a nápaditěji. U Asobi asobase bohužel převažují skeče, které působí dojmem sledování tvorby Zdeňka Trošky: pořád se jen vřeští, ksichtí a vzduchem lítají uslintané vtipy, v nichž se tak moc tlačí na pilu, až po nich zůstává jen pachuť trapnosti. Chápu, že na někoho, kdo absurdním komediím tolik neholduje, tohle může působit jako něco svěžího, ale v mém případě to bylo čisté utrpení. Za těch několik dobrých nápadů, kterým se výjimečně dalo bez jakéhokoli nucení a trapnosti zasmát, dávám 1*.

Reklama

Reklama