Shogin

Film, na kterém při každé další projekci objevím něco nového a to je právě to, proč mě Lynchovi filmy tak baví a jsem jimi tak pohlcen. Podle mně mistrovo nejlepší dílo, hudba je vrchol tvorby Angela Badalamentiho a jeden z mých největších srdcovek a nejlepších filmů, co jsem kdy viděl.

Každou minutou to ve mně vzbuzuje tak šíleně krásné pocity euforie, které trvají po celou stopáž a film propluje jako vlna. Člověk se těší, až to prožije znovu. Příběh, ze kterého naděje čiší neuvěřitelným způsobem a já bych to nejradši prožíval znovu a znovu. Vše na správném místě a Stephen King společně s námi příznivci, můžeme jen děkovat panu Darabontovi a ostatním.

Tak silné emoce, schizofrenické výjevy, nejkrásnější hudba z mého nejoblíbenějšího alba těchto velikánů, kteří jsou pro mě víc než jen kapelou. Pak už si jen člověk vybaví snové sekvence Geralda Scarfeho a užívá si slet dojmů, které se v něm hromadí. Jedinečné! I have become comfortably numb

Lépe si film o Doors nedokážu představit. Doors jsou pro mně společně s Pink Floyd nejoblíbenějšími kapelami a doslova jsem byl unešený, jak se dokázal Stone vcítit do jejich osudů (především Morrisonova) a do období šedesátých let (ke konci tedy už sedmdesátých) celkově. Geniální dílo, které poutá nejen výkonem Vala Kilmera (v tomto případě je neudělení Oscara opravdu mimo...), ale vůbec celkovým podáním. Stačí jen, když si vybavím pasáž "The End", odehrávající se uprostřed pouště a postupně přecházejíc do Whiskey Go Go klubu a naskakuje mi husí kůže.

Už jen při prvních tónech Thomase Newmana se mi do očí derou slzy a ty tři hodiny jsou vždycky plné tak nádherných pocitů. Co scéna, to skvost. Frank Darabont je mistrem.