pm

Obecně cením filmy, které se vracejí do doby 50. let ve východní Evropě. Domnívám se, že v českém filmu jde o téma ostudně opomíjené, a přitom tolik zásadní, vždyť jde o dobu, která silně poznamenala dějiny, společnost a charaktery lidí pro dalších 100 let. Možná jde jen o oddechový komerční film, ale postava učitele Junga je výborně napsaná a dík způsobu, jakým scenárista dávkuje informace, byla pro mne Zkouška po dlouhé době čistou diváckou radostí.(Faktem je, že jsem film viděla bez jakékoliv informace ohledně děje a zápletky, a v prvních minutách jsem o Ándrasi Jungovi nevěděla nic.)

Pouťové a kolovrátkové melodie a prvky používal Zoltán Fábri ve svých filmech s oblibou, v Kolotoči ale mají další rozměr. Asi težko hledat někoho, kdo by mladé Mari Patakiové nefandil. Když ale nad filmem víc přemýšlím, Mátého výstup na cizí svatbě, kde se choval jako pán domu, bylo za hranou slušnosti, přestože demonstroval odvahu. Také by mne zajímalo, zda byl nějaký záměr v jeho vizuální stylizaci, Zatímco Adám Zsirtes v roli Sándora předvedl přesvědčivého mladého vesnického sedláka a nějakým způsobem si mne získal, na Imre Sóosovi, který coby Maté má právo na divácké sympatie už jen z podstaty, mne něco silně irituje. Možná ta silná vizuální podoba se sovětskými komsomolci, navíc ta pokrývka hlavy. Přemýšlím, zda šlo o záměrnou stylizaci, nebo to tak vidím jenom já. Jinak samozřejmě moc hezký film, já vesnická dramata velmi ráda. A Mari Töröcsiková je jedinečný úkaz dodnes.

Zatím jsem neviděla Linkaterovo Chlapectví ani poslední film Nuri Bilge Ceylana Zimní spánek, kde mám vysoká očekávání, ale i tak můžu kinonovinky, kterým jsem letos udělila plný počet, lehce spočítat (Zmizelá, Leviatan, The Salvation) a bez váhání to bylo jen v případě zábavné oddechovky s Tomem Cruisem (Na hraně zítřka) a příjemného retra Woodyho Allena (Kouzlo měsíčního svitu). Docela smutnou bilanci doplním s párdenním odstupem 5 hvězdičkami pro závěrečný díl Hobita. Mám k tomu spoustu důvodů, především pak respekt k tvůrčí vizi a fantazii Petera Jacksona (jehož tvorbu, mimo Tolkienovských adaptací vůbec neznám), s jakými se s knihami JRR Tolkiena vůbec vyrovnal. V kině jsem vyrostla, můj děda jedno postavil, filmy provázejí celý můj život, dokonce i v době dospívání a každodenních tréninků jsem minimálně jednou týdně byla v kině, ač snad ani nebylo na co. Právě Jacksonovi jsem vděčná za navrácenou víru v sílu filmového vyprávění a v nutnost filmového plátna, které jsem od Formanova Amadea pocítila v kinosále jen několikrát (Anglický pacient, Legenda o vášni, Vykoupení z věznice S. a opravdu jen pár dalších). Prostě Středozemě v Jacksonově podání překonala jakékoliv mé představy čtenářky těch knih, takže věřím, že i Silmarillion je zfilmovatelný. Také mám možnost srovnání Hobita s opravdu nechutnými adaptacemi finské, sovětské a dalších produkcí, proto nechápu, jak může mít někdo problém s triky, chudým dějem nebo s formální strukturou celé trilogie. Vtipný způsob, jakým Jackson pracuje s postavou Hobita a s dodatky k PP, překračujíc hranice jednoduché pohádky, si zaslouží ocenit dvojnásob. Možná se mi nelíbily jednotlivé písně, ale je mi vážně líto, že návštěva krajiny Středozemě na filmovém plátně je ukončená. Měla bych k tomu filmu spoustu výhrad, ale pořád mi tu zůstává navíc elegance Legolase a hlas Richarda Armitage jako bonus. Takže zaokrouhlit nahoru prostě musím.

Nostalgie je velmi nebezpečná a já to samozřejmě velmi dobře vím, ale to neznamená, že falešně podhodnotím zjevný kýč. Pravda je, že nemám ráda Patricka Swayzeho a z některých dialogů je mi stydno. Jenomže už nikdy mi nebude osmnáct, už nikdy neprožiju ty prázdniny mezi gymplem a fildou, kdy jsem pracovala jako průvodkyně na hradě Buchlově, kdy jsem povinně musela na chmel a kdy jsem se svými spolubydlícími poprvé viděla Dirty Dancing v brněnském kině, které dnes už neexistuje. Film jsem viděla toho roku v kině celkem 3x a původnímu účelu už žádné z nich neslouží. I když v případě toho nejmenšího si říkám, ještě, že se toho děda nedožil. Každopádně, ač se od podzimu 1989 změnilo mnohé, pocity, které ta doba ve mě vyvolává, zůstávají. Uvědomím si to pokaždé, když někde zaslechnu některé z těch odrhovaček. A přestože jsem snob a co se týče kina spíše artový divák, chápu, že každý asi má nějaké oblíbené kýče a já je nikomu neupírám, protože ty své přiznávám. Nostalgie je svině, ale dokážu ji pochopit, zatímco faleš z duše nesnáším.

Po nadšení z prvních dvou filmů režiséra Zvjaginceva, kde (alespoň pro mne) celkový dojem dotvářel Lavroněnkův herecký výraz, jsem Jelenu v mnoha ohledech vnímala jako zklamání. Leviatanem je tedy zpátky ve hře. Někdo by mu ale mohl prozradit, že spoluprací s Philipem Glassem žádnou hitparádu nezboří. Po celou dobu závěrečných titulků jsem z toho rachotu měla jen nepříjemný a hloupý pocit.

Život samozřejmě smysl má. Jen proto filozofie ustoupila radosti ze života a Woodyho Allena mohla převálcovat Jane Austenová. A já nahozená dobrou náladou kašlu na rozum a nenacházím jediný důvod, proč by mi to mělo vadit. Tím spíše, že darcyovské monology jsou v podání Colina Firthe stále dokonalé.

Tak přiznávám upřímně, že jsem se maximálně těšila, samozřejmě neznaja žádný arabský film Omara Sharifa z doby, než se proslavil v Evropě a na Západě,… a že pro jeho role a starší tvorbu mám pořád slabost. "Muž v našem domě“ nabízí ideální spojení osobního a politického dík romantické lince, velmi hezky vykreslené charaktery (ve smyslu charaktery) a jejich vývoj. Mám ráda dramata fungující v uzavřeném prostoru, kde napětí stojí právě na vlastnostech a proměnách chování většiny zúčastněných. Moc pěkné. A taky jediný africký film, který bych chtěla (navrch ráda) vidět znovu.

Možná malinko přestylizovaný kalkul s tlakem na efekt a atmosféru, ovšem formálně perfektní, stejně tak Matthew McC, kvůli kterému jsem se na seriál těšila od chvíle, kdy se začal natáčet. Výborný samozřejmě i Woody Harrelson, kterého jinak nemusím. Můj výsledný dojem je ovšem rozpačitý a maximálně hodnotím pouze prvních sedm epizod. Slíbila jsem sama sobě během prvního dílu, že pokud Martyho žena vyjede po Rustym, přidám hvězdičku navíc. Možná v tom je jiný hlubší význam, který nechápu, ale závěr v rezervaci naprosto degradoval do té chvíle kompaktní celek s vynikajícím filozofickým nábojem a existenciálním přesahem... a mě notně otrávil. Prostě neberu, že tolikaleté vyšetřování skončí banálně kdesi na hnojišti u pologramotných odpudivých retardů.

Tel-Aviv, duben 1950: do země neustále proudí davy uprchlíků z Evropy, což nelibě nesou starousedlíci. Ti své obavy a předsudky přenášejí na děti. Dětskou optikou je příběh "Dřevěné zbraně" vyprávěn. Svět školáků a jejich dětské války, problémy dospělých a jejich každodenní problémy doplňuje společenská linie, vycházející se současné politické situace v Izraeli. Aktuální situaci dokreslují třeba scény vysílání zpráv. Hraný barevný film uvozují a provázejí také dokumentární černobílé fotografie nebo záběry, vyprávění na pozadí osobního disponuje dokumentárním odstupem a průběžným tokem informací. Ilan Moshenson natočil nadčasovou a obecně platnou výpověď nabízející silné téma a spoustu otázek k zamyšlení, spjatých především s novodobou historií. S výbornými dětskými neherci. (Yoni Schreiber především.)

Mimo jiné možnost vidět Dušana a Luboše Holých coby zpívající děti. Bomba.