pm

Tak nevím, zda své zklamání dokážu slušnými slovy vyjádřit. Každý superlativ, který by mne napadl, bych mohla naroubovat na drama Elektry. Hodinu jsem nevěděla na co se dřív dívat: tvář Mari Törőcsikové, skvěle zvládnutý komplikovaný prostor před kamerou, délku nekonečných záběrů a snímání kamery, choreografii scén fascinovaných folklorem a rituály, jednotu času, místa a prostoru, jistě nelehkou práci s davem lidí a zvířaty vždy zároveň v několika plánech, inspiraci divadlem, mnohé intertextové odkazy…všechny ty písně! Nadšením jsem ani nedýchala, neschopná se odrhnout od obrazů. Moc ráda bych se mýlila, ale pětihvězdičkový film, který jsem považovala za odvážnou politickou metaforu, poslední scéna devalvovala v prachsprostou revoluční agitaci a pro mne proměnila ve zklamání roku. Dlouho jsem nevěděla, jak film ohodnotit, ale protože mi z hlavy nemizí, dám přednost okouzlení formou před výpovědí. Ovšem na mém znechucení to nic nemění.

Stokrát jinak a pokaždé stejně.Stokrát stejně a pokaždé jinak: Janscó a jedinec pod tlakem dějinných událostí.

Neznám původní film ani Radzinského hru. Už jsem si na ni zvykla, ale obávám se, že divácké přijetí filmů Renaty Litvinovové mimo Rusko hodně brzdí její skutečně přehnaně afektovaný projev, kterým zatěžuje každou svou roli a bez kterého se už neobejde ani mimo plátno.

Na tématu střetu dítěte s krutým světem dospělých Kusturica v 80. letech mistrně vystavěl své první tři filmy. "Závětí" chtěl ale v duchu oddechové zábavy zjevně navázat na vynikající komedii "Černá kočka, bílý kocour", kde také využívá srbské maloměsto jen jako dobově topografickou kulisu bez snahy pojmenovávat společenské nešvary. Kriminalita, kterou zachycuje, má jen bavit karikováním postav, gejzírem výbuchů, pádů a primitivních (a pohříchu hodně hloupých) gagů v duchu němé grotesky. Škoda, že většinou nevtipných nebo jen prvoplánově vulgárních. Nejen společenskou kritiku, také poetiku a lásku k lidem, prosvětlující jeho dřívější tvorbu, někde zapomněl. Mikiho Manojloviće pak trestuhodně herecky nevyužil, pouze ho tlačí do karikatury, která ale nemá to opodstatnění co v "Undergroundu". Ano, film jako celek možná funguje, protože řemeslnou zručností lze maskovat prázdnotu. Pro mne je ale "Závěť" pouze smutným důkazem autorského selhání režiséra, okouzleného vlastními manýrami a egem, těžícího z předchozích úspěchů, vykrádajícího sebe sama a přitom neschopným cokoliv smysluplného divákům sdělit. (A to když jsem film v roce 2008 viděla, to jsem netušila, jaké peklo mi o dva roky později nabídne s Maradonou.)

Aurelio Grinaldi by musel být kouzelník, aby trapnost dokázal sofistikovat. Ale není. Dík tomu jsem mohla vidět "Řezníka", spolu s Kusturicovou "Závětí" nejzoufalejší film Mikiho Manojloviće.

1984. Hradištská Hvězda. S bráchou. Bože, ještě teď si vybavím svou tehdejší náladu.

Myslím, že je to neprávem opomíjený nebo ne moc známý film, dokumentující výborně dobu a místo ovlivněné historickou zkušeností a politickou situací. Obraz stavu společnosti i člověka, tedy nadčasově platné otázky spojené s osobní svobodou, zodpovědností za své chování a sebeúctou. A skvělá Secuko Harová. Jak jinak.

Ano, je to noblesní duchovní film, ale nenahlížela bych ho křesťanskou optikou, protože podle mého jde především o jasně srozumitelnou výpověď o tom, jakým způsobem válka vykořenila lidi bez ohledu na náboženství nebo původ a o tom, že hudba má schopnost povznášet i dorozumívat: bylo úplně jedno, zda Japonci zpívali své stesky nebo Angličané písně mariánské a mešní, hudba lidi spojovala stejně jako touha po míru, vyrovnání a po domově. Voják vydělený ze svého útvaru je potom určitě reflexí psychického stavu japonských mužů po válce, o kterou nestáli, a zobrazením jejich problémů zařadit se do života a vyrovnat s válečnou zkušeností. Tedy ostré protiválečné poselství, podobně jako "Ohně na planinách".

Kde by byl dnes Lee Byung-hun bez režiséra a bez jeho dvou asijských poct evropské klasice? Určitě tu nemá herecky tolik co předvést, jeho postava neprochází výraznou proměnou jako ve "Viděl jsem ďábla", není třeba drobných výrazových nuancí jako v Tranově "Přicházím s deštěm" k vyjádření psychologie postavy, přesto si myslím, že coby další v linii zabijáckých postav a variací (Samuraj - Delon -Melville, Killer - Yun Fat Chow - Woo) je jeho nájemný vrah zajímavý, stejně tak film, který nijak neskrývá své inspirační zdroje a sází na pomalé vyprávěcí tempo.

Podobně jako v Kwanově o rok starším debutu "Nu ren xin" jde o civilní lidské a především milostné vztahy, nevěru a hledání lásky, výrazně empatický pohled do světa mladých žen. Zajímavá je velmi jednoduchá formální struktura, kterou režisér částečně opouští v další tvorbě, melancholická hudba i písně. Romantické i existenciální drama, které na pozadí milostného reflektuje život v HK té doby a snahu lidí prosadit se v novém, velkoměstském prostředí, kde každý z nich je někým či něčím vykořeněn.