pm

Kombinace Bouřlivých výšin Emily Brönteové, Shakespeara, zajímavého náhledu na ženy, parádní kamery, vše navrch ve stylu japonského filmu. Jednoduše zážitek.

Nikdy mě nepřestane udivovat, jak Briti zacházejí se svou literární klasikou, jak neustále točí nové a nové adaptace knih pro nové a nové generace diváků, jak ty filmy inspirují a ovlivňují čtenáře, i jak se literatura a film navzájem inspirují a popularizují. Těžké hodnocení, tento film má spoustu krásných momentů a míst, příjemnou představitelku Cathy, jen mě místy dost iritoval. Každopádně: přinutil mě sehnat další adaptace Bouřlivých výšin, takže dnes znám i verzi japonskou a mexickou, obě silně zajímavé, a už mi doufám schází jen jeden anglický seriál ze šedesátých let. Nejnovější "Bouřlivé výšiny" mě také přinutily vrátit se trochu do historie, znovu se podívat na stařinký záznam televizní inscenace Studia One s Charltonem Hestonem a po několikáté si pustit moji nejoblíbenější verzi od Wiliema Wylera s Laurencem Olivierem.... a konečně zvednout její hodnocení na plný počet hvězdiček, které si zasloužila už dávno, a se kterým jsem léta váhala jen kvůli tomu, že mi nějak nesedí obsazení Merle Oberonové.

Agrese a rychlé tempo nahradily v úvodu psychologii postav, aby se z toho nakonec vyklubal úplně jiný film, než se původně zdálo. Kdybych nemusela přemýšlet nad tím, z čeho ti lidi vlastně žijí...a míní žít do budoucna, bylo by mé hodnocení jednodušší. Nahoru s Fassbinderem! Německo přepíná, Německo opět přemýšlí!

Snad bych od filmu plného symboliky smrti, uvozeného Baudelaireovým veršem a s Klausem Kinským v roli ústředního hnusáka mohla čekat něco víc.

První film mě opravdu bavil. Přesněji hodně. Tento příběh, jakkoliv je místy nehorázně hloupý a naivní, ve mě ovšem vzbudil zájem o další osudy hrdinů, proto po dlouhém váhání zaokrouhleno nahoru.

Dost naivní a předvídatelné? Jistě. Jak to celé skončí, musí být každému jasné hned od úvodních titulků, ale snad tu nikomu nebude vadit, že místo spravedlivých 50% zaokrouhlím 2x nahoru a půjdu se podívat po nějaké další staré romantické dobrodružné oddechovce.

„Prokletý ostrov“ je výtvarně vypilovaná, výborně zahraná a režijně neskutečně suverénní pocta starým detektivním thrillerům, která divákům nabízí dvě rovnocenné možnosti výkladu děje, aby ve finále naprosto nelítostným závěrečným zvratem zbortila naše i hrdinovy představy o vině, oběti a trestu i o dobru a zlu. A především o realitě. Pravda totiž bývá velice jednoduchá a ještě více tragická. Film je tak metaforou nemocné společnosti s mnoha dobovými a politickými konotacemi a zároveň psychologickým dramatem nešťastného jedince. Zdá se, že současný americký film může být inteligentní i divácký... a báječně podvratný navrch. 100%

Nenechalo mě to chladnou a jak by mohlo? Ale našlánuto to mělo mnohem na víc. 70%

"Buď posvěcena levačka tvá!" Čím to, že mě mrzí, ale nepřekvapuje, kam až mohl sklouznout režisér, kterého jsem ještě nedávno obdivovala? Jak jsem si před dvěma lety znechucená jeho "Slibem" mohla myslet, že hůř už být nemůže? A hle: Maradona by Kusturica, pseudodokument v němž naopak idol režíruje fandu- aneb dva egomaniaci v zajetí patosu a ideologie....a taky několik čistě upřímných momentů, které v tom naštěstí nezapadly.

Alenku Lewise Carrolla jsem naštěstí naposledy držela v rukou dost dávno na to, abych se v příběhu hnidopišsky rýpala, netěšila jsem se tolik, abych mohla být zklamaná. Je samozřejmě smutné, že Tim Burton rezignoval na svou dřívější osobitost a poetiku, aby vsadil na hollywoodský blockbuster, že barevností přehlušil barvitost a přirozené napětí knihy. Tento film je tak především důkazem toho, že po "Pánovi prstenů" ve filmovém světě už nikdy nic nebude jako dříve, Jacksonovo vidění bylo objevné, inovativní a stylotvorné...a ještě dlouho bude inspirující. Také toho, že ve filmu si kdokoliv může najít, čeho je mu libo, spousta (nejen) zábavných odkazů a symbolů ten film povyšuje nad průměr, řekla bych, že o něco více než Burtonovi kmenoví herci. Paradoxně mi nejvíc vadilo, že přehlasována většinou jsem film viděla v 3D sále, přitom moc dobře vím, že podobným technologiím podléhat nechci, a že nejlepší filmy mého života zůstanou ty klasické, dvourozměrné a ...černobílé. A je to tak dobře.