Isherwood

Ten klasický pisatelský evergreen o tom, jak nadějný debutant ze zapadlého koutu naší planety přišel do Hollywoodu, aby ho tam sešrotovali hned dalším filmem, mám chuť zapět si tentokrát taky. Ale on si za to může Blomkamp tak trochu i sám. Tu levičáckou agitku o jednotlivci vzbouřenému proti nemilosrdnému systému bych skousnul i tentokrát, kdybych si nemusel během projekce klást tolik otázek především z oblasti elementární logiky věci – Jak funguje Elysium? Proč jeho obrana funguje tak přihlouplým způsobem? Proč je za jeho obranu ministryně trestána? A X dalších. Kope to především proto, že po akční stránce je to... asi to nejlepší za posledních několik let a Blomkamp v té ústřední řeži přinese záběry a momenty s takovou samozřejmostí, že by za to jiní režiséři prodali svoje matky a přidali by i duše. Vrať se do slumu, Neille. A ty metamorfózní nápady si vezmi s sebou. Jednou budeš důstojným nástupcem Jamese Camerona.

Na rozdíl od hlavní hrdinky, film občas kolena dává hodně vysoko. A nedošlapuje úplně přesně tam, jak by měl. Hlavně svojí občasnou zkratkovitostí ve vývoji vztahu Anny a Tomáše (seznámení v tramvaji?) sráží účinek hned několika navazujících scén, čímž si zbytečně nabourává dobře vystavěnou dramaturgickou linku, ve které jde hlavně o osobní dramata a morální dilemata. Ty naštěstí fungují v ostatních rovinách (trenér, matka). Ano, bude se to mnohokrát zmiňovat, ten mučednický piedestal, který režisérka staví každou chvíli někomu jinému, je chvílemi až moc schematický. Ale naštěstí síla tkví v hereckých výkonech. Barešův estébák, Malého klubový doktor a především samotná Judit Bárdos přináší po dlouhé době ze Slovenska zajímavý herecký půvab. Aňa se snaží, ale je až moc mladou maminkou v roli, kterou si na režisérce vydupali v Negativu, namísto zamýšlené Ivany Chýlkové. Každopádně je to příjemné překvapení, už jenom proto, že se film chce vyrovnat s nedávnou minulostí a nebojí se vlastní cesty.

S Llewynem jsme se minuli, ne úplně, jen jsme ale vyrazili po stejném chodníku, on povídal, zpíval a já ho furt chápal, rozuměl jsem mu v každé ironické glose jeho mizerného sebestředného života, až se nakonec zastavil, zmizel v nějaké postranní uličce a pak volal, že na to kašle, že mu to vyhovuje a zůstane v ní trčet, zatímco já pokračoval dál.

Zjevení z jiného světa, které si jako hlavní trumf svého snažení vybralo to, co podobných českým žánrovým souputníkům bez milosti vyčítáme – trapnost. Skvělé herecké obsazení a režisérský cit pro timing se skloubily v jedinečnou podívanou, které pravda může být vyčítáno, že to má dějově své výkyvy a ne každá zápletka je na papíře dohrána do konce, ale ty upřímné salvy smíchu kombinované s „feel good“ úsměvem prostě beru jako neklamné znamení, že jsme konečně našli cestu. Včetně toho, že tvůrci suverénně testují, kam až můžou zajít – pornem prudérnost, fotbalem národní omezenost.

Těžkotonážní hipsteřina, která mě řídkými knírky, kostěnými obroučkami a svetry z babiččina šatníku dohnala až k tomu, že namísto užívání si emocionálních vrcholů, jsem přemýšlel nad tím, jestli varování před přehnanou láskou ke svým iPodům, je opravdu nosnou myšlenkou filmu.

Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. [Exodus, 3.2] Mistrovská dramatizace událostí, jejichž dozvuky nás pronásledují dodnes. Štěpán Hulík si vybral nejtěžší možnou cestu, kdy na Palachův čin nahlíží z několika úhlů. Suverénně přejde z osobní výpovědi v konspirační detektivku a následně právnické drama, přičemž všechny mají své pevně ukotvené místo v ději. To, jak celou situaci sleduje režisérka Agnieszka Holland je obdivuhodné, protože namísto levného epitafu extrémního činu servíruje analytickou sondu doby, která ponouká především na svědomí národa, který se vyznačuje velmi krátkou pamětí. Plejáda výtečných herců (osobně vzdávám hold Jaroslavě Pokorné), stomilionový rozpočet vyždímaný do poslední kapky a filmová událost, která připomíná, že ne všechny filmy jsou od toho, aby nás jenom (po)bavily. Nepamatuju, kdy naposledy ve mně něco tak rezonovalo.

Make-up a svícení dělají z Gatsbyho uniklou modelínu od Madame Tussaud, Luhrmanův chtíč po nejefektivnější obrazové kompozici zase bezpohlavní náčrty ze všech ostatních, což činí z ‚Velkého Gatsbyho‘ nejhůře vyprávěný (a subjektivně nejdelší) blockbuster sezony; dobrá party skončí bez kocoviny, ale tady vás to táhne do ústraní s pocuchaným žaludkem ještě před jejím vyvrcholením.

Trashový námět, pár filmových odkazů a kritické zhodnocení aktuální politické situace ještě dobrý film neudělá, pokud do toho nepůjdete s nebojácným chtíčem šlápnout si párkrát „za hranu“. Nápad za plnou, ale provedení pokulhává, mnohé paradoxně zachraňuje velmi slušná technická stránka.

Morgan je pán. Fešnou fasádu řvoucích motorů a jejich krotitelů v ohnivzdorných kombinézách koncipuje jako epické drama, v němž hlavní roli hrají vášnivé dialogy a smysl pro fair play. To vše v dokonalém kabátku režijních fíglů Rona Howarda, pro kterého je úkol vytvoření atmosférické obrazové kompozice stejně náročný, asi jako příprava ranní snídaně. Ty střihově kamerové orgie a strhující herectví (Daniel Brühl pokukuje po Oscarech) jsou dvě hodiny natolik suverénní, až mi v tom trochu zavání (tradiční) „howardovský kalkul“, který vás dvě hodiny baví, ale nejpozději druhého dne, podobně jako páry benzínu, vyprchá. Že po tom zůstane velmi silný a specifický odér, nepopírám. 4 a ½.

Mohl bych polemizovat nad tím, že ty hodně nevyjasněné vazby mezi postavami a tím pádem nesoudržná klubka jejich motivací, jsou režijním záměrem, ale pochybuji, že by v Negativu napumpovali 80 milionů do technicky odvážného animáku, jehož cílovka vysedává pouze v artových kinech.