werush

Přidávám se k táboru znechucenému počtem zobrazených pohlavních styků a taky si budu Němcovou pamatovat jako vyrovnanou, moudrou, nesobeckou asexuální bytost jak jsem si ji v dětství vysnila a na tenhle seriál zapomenu jen co ho dokoukám a přečtu si všechny komentáře, protože teď nemám až tak moc příležitostí se skvěle pobavit nějakým sofistikovanějším způsobem.

C´est super.

Lepší než Love song i Once. Love song si vlastně ani moc nepamatuju a Once byl o strašně citlivých a sentimentálních lidech, tklivé hudbě, nenaplněné lásce, těžkostech života a smutku a nebyl moc esteticky příjemný. Sing street je o období života, kdy ještě nemáte žádné šrámy a jdete do všeho naplno, kdy se zamilujete a žádná překážka není dost velká, aby vám zabránila získat milovanou osobu, nehledáte si záminky proč něco nejde, víte že jde vlastně všechno, o tom, že možná umřete, ale každý nebo starší sourozenec přinejmenším by chtěl být na vašem místě. Realistický a současně optimistický film. Protože to jde. Krásné.

Co je nejlepší věc v tvém životě? Láska. A po ní? Sex. A teď ty dvě věci zkombinuj.

Film, který se v druhé polovině úplně zvrhl ve veganskou agitku :D nebo prostě jen logicky vyústil. Není mi jasné, k čemu by byl pohled z druhé strany - nevegana - tímhle pohledem jsme obklopeni, pravděpodobně to je dokonce pohled diváka. Rozhodně mě nadchlo, že se klidně můžu sprchovat jak dlouho chci, což stejně dělám, ale doteď jsem z toho měla blbý pocit.

„I used to worry a lot about who I'd be when I grew up. You know, like how much money I'd make or, umm, like some day I'd become some big deal. Sometimes, the thing you want most doesn't happen. And sometimes, the thing you never expect does. Like giving up my job in Chicago and everything and deciding to stay and apply to med school. I don't know. You meet thousands of people and none of them really touch you. And then you meet one person and your life is changed... forever.“

Problém asi je, že to bylo prezentované větší, spektakulárnější a filmovější než to nakonec bylo, mnohem větší, bylo to totiž úplně malé, konverzační a divadelní a bylo to pro fanoušky Steva Jobse nebo minimálně pro lidi s vřelým vztahem k počítačovým technologiím. Teď je otázka kde se skupina milovníků klasického divadelního dramatu překrývá se skupinou lidí kolem IT. Boyle by musel být génius, aby se s tímto formátem setkal s kladným přijetím u nejširší veřejnosti a to jakkoliv ho mám ráda není. Pro mě určitě osvěžení po všech těch neinvenčních navzájem si podobných životopisech (jako třeba Stephena Hawkinga) na které mám skoro alergii. Životopisné filmy jsou vůbec strašně těžký žánr. Jak totiž kdysi napsala Iva Hejličková lidský život není příběh...

Minimalistická investigativní dramata o nepříjemných pravdách hodnotím takhle vždycky, protože po freeridu je odhalování skrytých souvislostí největší zábava vůbec prostě.

Pro mě film roku...a staré dobré disco mi už asi nikdy nebude znít jako dřív. Damned...

Téma tak aktuální a ožehavé (tuším, že bude s postupujícím časem ještě aktuálnější a ožehavější) by asi ztěží našlo vhodnějšího tvůrce. Snad i nejlepší Klusákův počin, za což vděčí zejména Babišovi. Esencí Klusákovy tvorby bylo vždy poukazování na absurdnost nějakého jevu, absurdnost jde vlastně vidět v čemkoliv, ale aby ji viděli i diváci je třeba někdy tlačit na pilu jako hooodně a výsledek pak za moc nestojí. V tomto případě nemusel. Nezbývá tedy než si (mu) přát paradoxů ve veřejném dění více.