werush

Film jako stvořený pro neoformalistickou analýzu, proč ostatně tvořit něco pro diváky...

Film, který se v druhé polovině úplně zvrhl ve veganskou agitku :D nebo prostě jen logicky vyústil. Není mi jasné, k čemu by byl pohled z druhé strany - nevegana - tímhle pohledem jsme obklopeni, pravděpodobně to je dokonce pohled diváka. Rozhodně mě nadchlo, že se klidně můžu sprchovat jak dlouho chci, což stejně dělám, ale doteď jsem z toho měla blbý pocit.

„I used to worry a lot about who I'd be when I grew up. You know, like how much money I'd make or, umm, like some day I'd become some big deal. Sometimes, the thing you want most doesn't happen. And sometimes, the thing you never expect does. Like giving up my job in Chicago and everything and deciding to stay and apply to med school. I don't know. You meet thousands of people and none of them really touch you. And then you meet one person and your life is changed... forever.“

Problém asi je, že to bylo prezentované větší, spektakulárnější a filmovější než to nakonec bylo, mnohem větší, bylo to totiž úplně malé, konverzační a divadelní a bylo to pro fanoušky Steva Jobse nebo minimálně pro lidi s vřelým vztahem k počítačovým technologiím. Teď je otázka kde se skupina milovníků klasického divadelního dramatu překrývá se skupinou lidí kolem IT. Boyle by musel být génius, aby se s tímto formátem setkal s kladným přijetím u nejširší veřejnosti a to jakkoliv ho mám ráda není. Pro mě určitě osvěžení po všech těch neinvenčních navzájem si podobných životopisech (jako třeba Stephena Hawkinga) na které mám skoro alergii. Životopisné filmy jsou vůbec strašně těžký žánr. Jak totiž kdysi napsala Iva Hejličková lidský život není příběh...

Minimalistická investigativní dramata o nepříjemných pravdách hodnotím takhle vždycky, protože po freeridu je odhalování skrytých souvislostí největší zábava vůbec prostě.

Dobře se u toho učí a taky se tam objevuje Jake a žádné větší nároky teď nemám. Jindy bych se možná pobuřovala nad přespříliš klasickým schématem, hudbou, která fakt nikam nevtahuje a nad tím, že střihač asi pravidelně zapomínal doma nůžky a pak to s klidným svědomím pustili do kin. Ne, tak špatné to nebylo, v devadesátých let by to byl možná i hit (nebo spíš ne) a taky tam byl Jake.

Pro mě film roku...a staré dobré disco mi už asi nikdy nebude znít jako dřív. Damned...

Film se jmenuje podle písničky, která v něm nezazní, zato na konci zazní první píseň ze stejného alba, nevím jestli v tom mám hledat nějakou skrytou symboliku jako jedna plus pět je šest nebo už mě nic moc nenapadá, ale vrtá mi to hlavou dobře.

Téma tak aktuální a ožehavé (tuším, že bude s postupujícím časem ještě aktuálnější a ožehavější) by asi ztěží našlo vhodnějšího tvůrce. Snad i nejlepší Klusákův počin, za což vděčí zejména Babišovi. Esencí Klusákovy tvorby bylo vždy poukazování na absurdnost nějakého jevu, absurdnost jde vlastně vidět v čemkoliv, ale aby ji viděli i diváci je třeba někdy tlačit na pilu jako hooodně a výsledek pak za moc nestojí. V tomto případě nemusel. Nezbývá tedy než si (mu) přát paradoxů ve veřejném dění více.

Nejvtipnější komedie ever. I když možná jen pro skalní vyznavače absurdního humoru.