Subjektiv

Masakr u Horských luk, to zní jako dosti výživná a inspirativní látka, že? Skoro jako holocaust. Jenže mám pocit, že scénárista si říkal: "Jakpak já to udělám, aby na to šly ty masy, o které jde mně i pánu producentu? LOVESTORY!" Dobře, tak tedy lovestory, ovšem kýčovitá. A jak lépe ji začít než pohledem překrásného mladíka a překrásné slečinky, z kterého je jasné, že ti dva se zamilovali na první pohled. Ach, to je krása! Nyní musíme ukázat, jak čisťounké bílé lilie jsou tyto dva kvítky! Ona stará se láskyplně o děti jakéhosi vdovce, on, ač mormon, nemá dosud žen. On krotí svým citlivým přístupem toho nejvzpurnějšího koně, Ona jej přitom sleduje a láskou jen září. Zatím se však stahují mračna, která jsou líčena tupými prostřihy mezi modlícími se křesťanskými osadníky a mormony. Křesťané emanuji božské světlo, jsou plni zřetelné Pokory a Lásky, mormoni mají krví podlité oči fanatiků a odříkavají své modlitby jak čarodějky na sabatu. Jelikož samozřejmě divák dopředu ví, že dojde k masakru a křesťané budou povražděni, čeká na to, jakým způsobem bude zobrazen. Tu vložím opět do úst režiséra fiktivní slova: "Aj, aj, to je drsné, to je drsné, to by náš masový divák nemusel vydržet, musím to udělat dojemné, ale ne zdrcující. Jak jen na to, jakpak? Aha, pryč s nářkem a chroptěním umírajících (či alespoň je utlumit), výstřely a tklivá hudba jako ozvučení postačí. A zpomalit, každý divák ví, že zpomalené je dojemné a tragické. A žádné dlouhé záběry, ať nemá čas s těmi umírajícími doopravdy cítit, rozstříhat na malé kousíčky. A dvojexpozice s pobíhajícími koňmi. To už můj divák vydrží a mile si popláče." I kdybychom hleděli na tuto scénu z hlediska akčního (což je asi zvrácené), mnoho bychom si nepomohli. Tu záběr na střelce, střih, tu záběr na umírajícího, střih, to záběr na útěk, střih, tu záběr na záchranu v poslední chvíli. SPOILERY. Další momenty scénáře jsou také dosti tupé. Hoch díky lásce prozře, že mormonská církev není ta nejcírkvovatější, snaží se zachránit děvče svých mokrých snů, leč milá mu dojemně zhyne v náruči. KONEC SPOILERŮ. Převedení této události lze bez problémů označit za tupé, schematické, plné plochých postav a nedůstojné smrti "zpracovaných" osadníků. Silné **.

Sestřih několika, často velmi mizených nahrávek z koncertů proložených punkerským blbnutím má být dokumentární film? PUNK IS DEAD. A není důvodu pro něj plakat.

Stačilo mi vidět o rok staršího Hunebellova Kapitána a již bylo možno naprosto jasně od pár prvních okamžiků scénář k tomuto dílu tak, jako by ležel přede mnou nastole. Cože, statečný rytíř Neuville poražen v turnaji? V tom je nějaký podraz. A opravdu, za pár minut se ukáže, že jo. Pročpak se ten vévoda tak chtivě dívá na tu nevinnou zamilovanou dívku? To on ji asi unese. A taky že jo. A tak dále a tak dále. Po prvních pěti minutách máte naprosto jasno v tom, co je která postava zač, po 20 dospějete k přesvědčení, že už se to nezmění a po 100 si řeknete: "Zase jsem měl pravdu." Také odhadnete, že takový film se neobejde bez hostiny, soubojů, romantických vyznání a honičky s koňmi. Originalita téměř na bodu mrazu a ještě k tomu patetické, tupé dialogy. Hlavně aby to přejsně definované dobro zvítězilo.

Se zvířátky jsou trable, ale když je necháte řádit ve filmu a na konci televizních novin, úspěch je zaručen. Vždyť je s nimi legrace, jsou chlupatá a ta sladká lidoopička co provádí ty roztomilé rošťárny... Mohla by si spolu s tygříky podat ruku se zajícem Zazou, krom toho stylu konce padesátých let se konečně ničím neliší. Dementní, včetně lidské posádky. Silná *

Kitara, hocha zrozeného na hřbitově, půl z člověka, půl z youkai, zná Japonsko už nějaký ten pátek a rozhodně nebyl stvořen jen a pouze pro tento film. Já sám jsem se s ním seznámil v jednom docela odlišném anime seriálu, odlišném stylem, náladou, kde čím... Obě jako by čerpaly z tradic "hravého, přívětivého strašení", které na západě známe např. z Halloweenu či Addamsovic rodiny. Mám však pocit, že přívětivost tohoto zpracování podává si ruku s lepivostí a hravost podléhá dětinskosti. V obou se pak útápí veškerá strašidelnost, která přeci jen ve světě Kitara, který v sobě snoubí současnost s tradiční japonskou mytologií (drtivá většina nadpřirozených bytostí je z ní a fantazie původních autorů Kitara, ne filmařů), má svoje místo. Vrátím se ještě k oné odlišnosti s mnou viděným Kitarem, který nebyl pohledný, nebyl akčním, ale spíše bizarní lstí bojujícím hrdinou, zamilovával se s tušením, že to špatně skončí a lidský svět se ho bál a proto ho neuměl mít, až na vzácné výjimky, rád. Jinými slovy, byl víc než nešťastně zamilovaný dobrácký puberťák s pár nadpřirozenými schopnostmi a znalostí nadpřirozeného světa. A rozhodně nebyl hrán tím mně odporným j-doramovským, ochotnickým stylem. To platí i pro další postavy.

Snad snaha ukázat, že i Francouzi měli svého Lawrence, který byl přijat/nepřijat pouštními Araby jako jeden z nich vedla k natočení tohoto filmu. Podobně jako v Lawrencovi z Arábie je v hlavní roli nekonečná poušť zabíranách ve velkých až obřích celcích, poušť beze stopy života, snad s výjimkou válečniků, kteří o nadvládu nad ní bojují. Na první pohled se film jeví jako nudný příběh o vzestupu a následném pádu jednoho odhodlaného muže. Na pozadí jeho africké poutě však lze vysledovat a užít si nejeden zajímavý obraz. Krom zmiňované fotogenické Sahary mě oslovily obrazy odhalující nepatřičnost evropanské přítomnosti v poušti. Není naprosto podána skrz nějaké očekávatelné morální ostouzení, namísto toho se v dunách věnuje smetánka tenisu, což nechápavě pozorují místní děti, dámy jsou oblečeny dle evropské módy a lékář hraje na okraji oázy na violoncello... Přes tuto nepatřičnost je nutné tenhle kus světa ovládnout a není na škodu, když na obou stranách budou umírat hlavně Arabové. Písek o moc nad nímž bojuje se v bezvýznamných, ale krvavých šarvátkách. SPOILER - Závěrečná (1.sv.válka) šarvátka již bezvýznamná není - bezvýznamní jsou v ní padlí...KONEC SPOILERU. Slabé ****.

Zfilmovaný "výtah z kroniky" francouzské letky Normandie (přídomek Niemen získala později) od jejího vzniku, přes výcvik, počáteční nezdary, až k právem ikonizovanému hrdinství. Vhodně zvolenými fragmenty snaží se poctivě vykreslit každý významnější aspekt existence letky. Odhodlání čerstvě poražených Francouzů "někde v tom boji pokračovat", těžkosti přechodu na nové stroje a nezvykle drsné klimatické podmínky, oslavy úspěchů, nevytoužená změna velitele, příchod posil, přátelství mezi národy, tragédie, osudové a smutné omyly... snad nic nebylo vynecháno. Střípky však jsou pouze střípky. Téměř každý se zaměřuje jen a pouze na jeden aspekt války či postavy, které se zrovna věnuje, budování na v předchozích minutách sděleném je minimální a omezuje se IMHO pouze "na chronologii". Celý film navíc hovoří o mnoha a mnoha postavách, které v důsledku toho nenabydou výraznějších tvarů a hloubky a splývají v jedno velké, neosobní, snadno uznatelné, ale těžko procititelné hrdinství. Výsledné dílo ve mě pak probouzí pocit, jenž často zažívám při sledování filmů o "čemkoliv dle skutečnosti", a s nímž se v komentářích běžně svěřuji. Totiž: "Natočit dokument, udělali by lépe..." Slabé ***.

Tento komentář bude do určité míry vulgární a lascivní. Domnívám se, že tím dosáhnu krásného souhry stylu s vyzněním tohoto filmu. - Ideál volné lásky, který v šedesátých letech nabyl podobu společenskými konvencemi a tradicemi nespoutaného sexuálního chování, o dvacet let později jakoby již ztratil veškerou svou dětskou naivitu a nevinost (domnělou?) a přešel do cynického postoje: "Šukám koho chci, protože to mám rád a vinu si nepřipouštím, protože šukám dobře a není lepšího ospravedlnění. Dobře ojetá slečna si přece nemá právo stěžovat, že ji někdo podvedl." A tak není divu, že v tomto filmu je předkládán k pochopení, držení palců a málem i lítosti, chlapík, existenční i morální troska, jehož touhou je obtáhnout dvě slečny-dvojčata, přičemž tato jeho touha má dva romantické důvody, jde o dvojčata a jsou sexy. Za tímto účelem stvoří dvojče své vlastní, jehož roli pak hraje. Pokud jde o ony ženy, film je skutečně nechutný, soustředí se hlavně na to, jak děvčata vypadají s vlasy volnými, vyčesanými nahoru, v plavkách suchá, v plavkách namočená, bez plavek (suchá i mokrá), jak umí líbat, smyslně se pohybovat a tak dále. Občas je jejich sexappeal předhazován i v subtilnějších podobách, ale přítomen je vždy (počítám sem štíhlý pas i tučné konto). Slečny jsou skutečně pohledné, takže touha Richardova ztvárněnce je jistě uvěřitelná, ale... chtělo se mi blít. Možná jsem naivní, ale myslím si, že dost chlapů, která svou partnerku miluje, je natolik slušná, že věrná být chce a i když občas třebas klopýtne, vždy se v nich usadí alespoň malá výčitka a vědomí, že tohle se prostě nedělá. Jinými slovy, že Matthias (hlavní postava) by se jim hnusil i přes konečnou spokojenost všech (sex)aktérů. Pro morální problém slabé **.

"Oskar? Ten ukradl diamanty služce, která jela na Severní pól, protože měl mít dítě ve vašem kufříku!" Komedie strhujícího tempa, s vypointovanými dialogy, plná záměn lidí i věcí, korunovaná výtečným výkonem k šílenství doháněného Funese. Skorem až klasicky divadelní (jednota času, místa a děje se drží - divadelní hra je ostatně předlohou). Silné ****.

Úvodem, ve kterém banda lupičů připravuje bankovní loupež, může být leckterý divák lehce znuděn, obzvláště pro mnoho okamžiků, které zdaleka neslouží jen k představení plánu a jeho přípravy, ale také k vykreslení povah jednotlivých gangsterů, povah, které jsou v závěru nemilosrdně věrně změřeny samotnou loupeží. Zpětně tak lze vnímat půli první jako naprosto opodstatněnou. Přesto se však nemohu zbavit dojmu, že vykreslení oněch povah postrádá tvůrčí nadšení, že se v něm pramálo zrcadlí snaha po originalitě, že sebepřesnější plotter nenahradí štětec v ruce malíře. Silné ***, s tím, že závěrečné účtování je skutečně výtečné.