dwi

Deset let před koncem milénia Kenjo umírá následkem teroristického plynového útoku. Jeho přítelkyně Haruka je uškrcena oplzlým klientem. V roce 2002 se oba opět setkávají, i když jsou fyzicky mrtví. Tradiční japonský mišmaš s nádechem různorodých bizarností má být poctou klasickým „pinku movies“ a cyberpunku. Zeze Takahisa ve zmateném rytmu předkládá svůj filozofický výklad světa okořeněný o nespočet sexuálně explicitních scén. Divoké soulože mezi jednotlivými protagonisty (holka x kluk, holka x holka x kluk, kluk x samotný bůh smrti v králičím kostýmku) z celkové metráže ukrajují více jak polovinu. Ve zbytku Takahisa vyplňuje děj filozofickými cancy o smrti, znovuzrození, Bohu atd. Výsledkem je neuvěřitelně plytké „něco“ primárně cílené na efekt. Never more!

Scénárista Carl Mayer udával poválečné německé kinematografii tón, kudy se bude ubírat. Tvůrce mnoha populárních námětů k expresionistickým filmům si v roce 1921 uvědomil, že možnosti tohoto směru se postupně vyčerpávají. Sexuální zločiny, prostředí nervových sanatorií, pofidérní zákoutí pouťových atrakcí jako témata vzbuzovala patřičný šokující zájem, od všední reality však byla až příliš vzdálena. Carl Mayer tedy vystoupil s koncepcí tzv. „kammerspielu“, který v opozici k expresionismu upíral svůj zájem k čistému realismu. Sociální problémy v tehdejším Německu prostupovaly celou společností, což se zákonitě muselo projevit i ve filmu. Osudy „malých“ lidí od železničářů po služebné režiséři konfrontovali s každodenními nářky a tragédiemi. Oproti expresionismu chtěl kammerspiel oprostit herecké party od patosu, senzačnosti a naopak se přiklonit k střízlivosti. Žádné pompézní výpravy (děj byl často vtěsnán pouze do několika místností) ani fantastické náměty (Mayer pracoval pouze s obyčejnými zápletkami srovnatelnými se zprávami z „černých kronik“) neměly odtrhovat pozornost od skutečných lidských problémů. Zadními schody Mayer prohlásil za první film, který načrtl dráhu dalšímu ze specificky německých směrů. Na realizaci se z větší části podílel divadelník Jessner, který na ploše 40 minut dokázal rozehrát tragickou romanci pouze se třemi představiteli. Banální zápletka o nenaplněné lásce lehce postiženého pošťáka ke služebné, jež si myslí na jiného je ozvláštněna letmými vtipy (budík) i symbolickými významy některých rekvizit. Vřele doporučuji…

Tod Browning vstoupil do americké kinematografie krátkometrážním westernem, který ještě zdaleka nevykazuje režisérovy inovační postupy a cit pro filmový příběh. Klasická látka o drancování dostavníků plných zlata zlotřilými bandity působí na ploše jedenácti minut zbytečně útržkovitě. Za pozornost stojí snad jen Lon Chaney v roli protřelého Franka Lawlera.

Na sklonku roku 1896 se režiséři zaměstnaní v Edisonově společnosti soustředili na předělávky úspěšných filmů konkurenčních společností. Heroické scény při záchraně lidí či zvířat z hořících objektů tradičně přinášely do kapes producentů nemalé zisky. Majitelé kin mohli s rostoucím počtem navzájem si podobných snímků dělat tématická představení, která však splývala v jednu monotónní sérii bez výraznějších nápadů.

Pantáta v parku na lavičce zpozoruje, jak se jeho mladá dcerunka miliskuje s jakýmsi mladíkem. Vezme otěže do vlastních rukou a hocha doslova vykopne ze záběru.

Ze série výtvarných skečů znázorňujících Edisona se dochoval pouze ten s J. Stuartem Blacktonem. Svoji účast si vynutil podmínkou, že obdrží finanční donaci pro newyorský World´s Sick Babies Fund. Po nečekaném úspěchu si Blackton uvědomil, že i on má v rodícím se filmovém průmyslu šanci vydělat; konkurence byla mizivá a dychtivost diváků po nových a nových snímcích neustále rostla.

S rostoucí modernizací filmové techniky již nebyli pracovníci Edisonova studia odkázáni pouze na ateliér Black Mary, ale s kamerami se vydali do různých koutů Spojených států amerických. Oblíbeným natáčecím místem byl Coney Island, v tomto případě Boytonův vodní svět.

Edisonův nejvýdělečnější film roku 1896 je docela prostý. Polibek z finální scény divadelního muzikálu The Widow Jones se stal kontroverzním tématem celé divadelní sezóny. Vedle tohoto záznamu vznikla i série fotek pro nedělní edici New York World.

Brakhageovy tradičně rozpité, chaoticky roztěkané a fragmentarizované obrazy vytváří ojedinělou, krystalicky čistou, strukturu autorovy filmové sebeprojekce. Vlastní vzpomínky si nekladou za cíl faktografizovat jistou etapu života, naopak, Brakhage z nich vytrhuje jen útržky, jejichž kombinací evokuje stav svého často neklidného nitra.

Ve druhé polovině roku 1895 tržby z kinetoskopů začaly opadávat. Edison tedy přitvrdil a najal Alfreda Clarka, jenž adaptoval senzacechtivé historické události. Výrazný nárůst morbidnosti měl vzbudit nový zájem obecenstva, které už bylo znuděno permanentními vaudevillovými čísly. Mezi divácky nejoblíbenější scény patřilo dále Upálení Johanky z Arku či indiánské skalpování. Poprava skotské královny byla zachycena pomocí „stop-triku“, s nímž později čile pracoval Georges Mélies. V roli královny kupodivu nevystupuje žena, ale herec Robert Thomae