Chřástal

„ ...zatímco upír s duchem zplodí dupíra.“ Klub příšer patří do kategorie filmů, které jsou spíše milé než vyloženě dobré (dost výstižně ho ostatně hodnotí kolegové obitus a betelgeuse). Bát se asi nebudete, ale zato se dozvíte, že byste neměli být u toho, když zmok začne pískat, a že pouzdra na housle nenosí jen muzikanti a mafiáni. Zjistíte, kdo jsou to blíni. A hlavně to, že příšery jsou taky jenom - ehm - lidi. Když to shrnu, byl jsem sice už v lepších podnicích, ale na druhou stranu se tu všichni docela baví a hostitelem je dnes večer Vincent Price.

Švankmajer potkává Cronenberga na dni otevřených dveří v kovošrotu aneb sběrné surovosti.

Wese Cravena prostě noční můry baví. Doktora Alana už o trochu míň... Kolorit ostrova, prodchnutého exotickou přitažlivostí a čímsi zlověstným zároveň, místa, kde se energická oslava života potkává s kultem smrti, je fascinující. Náboženské obřady, bílé noční hřbitovy, kde mezi kostrbatě natěsnanými kříži můžete při troše štěstí potkat poněkud bezduchého Christopha, lidé, co vám za nějaký ten bakšiš umíchají zombie prášek (skvělý Louis Mozart). Hrůzné vize, které jsou horečnatou noční můrou, nebo hůře následkem kletby. A nebo to možná stále působí indiánský lektvar... Dvojznačnosti se (bohužel) nevyhnulo ani vyznění celého filmu, kdy se thriller, do té doby pečující o houstnutí napětí a budování atmosféry, v závěru zvrhne v třeskutou „voodoo melu“. Gabriel Knight to holt není (i když Bill Pullman má podobnou patku). *** a půl.

Poloospalé tempo. Carpenterova ušmudlaná režie. Prachmizerné efekty... A chlad neútulné lodi, šeď protahované mise a okoukaných tváří a všude kolem jen vesmír, bezútěšný a krásný jako oceán, o jehož vlnách pod svým prknem sní jeden z astronautů. Ozdravné, zvláštní, místy fascinující.Věděl jsem, že Carpenter dokáže z lacina a mnohdy i výpravě navzdory vykřesat podmanivou atmosféru, ale tady snad i ty dřevní triky vytváří umělecké dílo. Takhle by asi vypadalo Sunshine (zdá se mi, že Dark Star je nejen díky názvu odvrácenou stranou Boyleova snímku. V mnohém podobná, jen je neprávem ve stínu...), kdyby ho natočili tvůrci Červeného trpaslíka za zvuků Bowieho Space Oddity.

Neotřelý typ akčního hrdiny (Joe Don Baker) a nesympatická hrdinka v unylém dobrodružství o honbě za soškou „nevyčíslitelné hodnoty“ mi nenabídli nic, co bych už předtím nesčetněkrát (a v mnohem lepším provedení) neviděl. Motivace postav je navíc značně mlhavá a po neustálém čekání, kdy přijde nějaká větší akce, přijdou jen závěrečné titulky. Jelikož ospale uplývající film nezachrání ani pohledná čínská kungfistka, za zmínku stojí snad jen rozuzlení scény, kdy hlavního hrdinu honí hongkongskými uličkami desítky Asiatů. Ten námět si zasloužil víc.

Až se napijete mléka na třešně, raději se odbelhejte do sarkastických spárů doktora House, než abyste si nechali zavolat tuhle ambulanci. Béčkové zpracování „urban legend“ o zlověstné sanitce unášející lidi, tradované i u nás (a to dávno před zavedením poplatků), je sice nepříliš děsivé, ale hodně zábavné. Dialogy jsou tak natěsno mezi stupiditou a humorem, až létají jiskry, a palivo příběhu obstarávají i postavy hrdinových spojenců – paranoidní stařík Eliáš a podezíravý policejní komisař, v Jonesově podání stejně hypnotický jako jeho Tulsa Soudce z Conana... jen legračnější. A navíc, sebe samého tu hraje Stan Lee.

X-tá variace na uváleného hrdinu, co nosí klobouk (a záhadný amulet) a vyzná se v džungli, tentokrát na Borneu. Děj se povětšinou drží v intencích dobrodružné-komedie-skoro-pro-celou-rodinu a překážky se omezují na tlupu lovců lebek, tradičního slepýše a větší kočku, k tomu příšerná hudba. Potud je film obnošená lovecká vesta s kapsami očekávatelných gagů. Co ovšem očekávatelné není, je několik vyjetí mimo koleje "korektní" zábavy. Páreček blonďatých, změkčilých Američanů, kteří se navíc jmenují Ken a Barbara, (následuje možný SPOILER) dostanou v divočině lekci, která nemá s komedií nic společného (KONEC možného SPOILERU). A jako jakási intermezza působí dvě nahé scény, velmi samoúčelné – a velmi vděčné (nenechte si ujít natírání olejem). Výhybka však vždy přeskočí zpět a všichni se tváří, jako že se vůbec nic nestalo...

Italská fantasy z 80. let, v níž soupeří o osud světa dvě čarodějky pomocí svých šampiónů, kterými jsou v dětství násilně rozdělení bratři. Tím je řečeno skoro vše. Film se ovšem nesnaží (tedy doufám) oslňovat propracovaným scénářem, nýbrž spoléhá na body za umělecký dojem – toho má být dosaženo patrně pomocí četných zpomalených záběrů a „avantgardní“ výtvarné stylizace. Rudé závoje však nedokážou skrýt nejen princezniny tvary, ale ani k smrti nudné šermovačky, téměř parodickou polohu dialogů a hlavně celkovou nelogičnost a zbytečnost všeho dění. Pěší turistiku po prázdných lokacích střídá píchání do bříška (mluvím zde o bojích) a v podstatě není jasné, proč se Phaedra (u níž jsem se po celý film nezbavil dojmu, že ji hraje Vlasta Chramostová) tolik snaží uchvátit království princezny Jany, když se podle všeho jedná zhruba o jednu jeskyni a dvacet lidí.

Že se film odehrává v pravěku, nás kromě senzačního názvu ujišťuje hlas vypravěče, uvádějící diváka do doby, „kdy lidé ještě neznali Měsíc“. V duchu nenudícího pojetí dějin sviští (dávno před Emmerichem) také už expozice. Před chlapíky v krokodýlích maskách stojí v pozoru řada blondýn se strnulými výrazy ve tvářích - a nejedná se o finále miss. Plavé dívky skalního lidu totiž mají být obětovány Slunci, leč jedné z nich se podaří uprchnout na území druhého kmene, žijícího pro změnu na pláži. Zde se seznámí se sympatickým lovcem a tato milostná story tvoří hlavní zápletku filmu. Lásku jim nepřejí nejen muži z dívčina kmene, jež jsou jí v patách, ale také jistá zhrzená bruneta. Kladem této romance je fakt, že se zde hovoří jakýmsi prajazykem (přičemž zhruba polovinu slovníku tvoří slovo „Akíta!“) a bez titulků, takže tvůrci se vyhnuli případným lapsům v diluviálních dialozích. Přes tuto bariéru film sděluje, že v pravěku to bylo super. Většina žen byly modelky se specializací na podprsenky a bederní roušky a žádného boje o oheň rozhodně nebylo lidem zapotřebí. Jen kdyby je občas nešikanovala pravěká zvířena (když je vám v patách Triceratops, před okrajem skály se zastavte a uhněte), vytvořená příjemnými harryhausenovskými triky. Ty jsou největším lákadlem snímku - spolu s hlavní blondýnou, která si ostatně v průběhu děje na důkaz evoluční teorie omotá kolem prstu dinosaura, ba i muže.

„A z téhle rostliny děláme kapustu.“ Verneovu podmořskému vlku, nebo spíše filmařům, už byl asi Nautilus příliš těsný, takže vymysleli novou atrakci v podobě jeho města na oceánském dně. To je utopií, kde nápoje prýští grátis, děti jsou harmonicky vychovávány a stroj vyrábějící vodu a kyslík sype zlato coby vedlejší produkt. Hotová Atlantida, jen bez povýšenosti obyvatel. S tím vším se musí vyrovnat nově příchozí, jejichž reakce na toto místo odhaluje jejich povahu a charakter. Zdá se, že snímek se nám snaží na blyštivém tácu podvodní megapole servírovat, že nejvyšším cílem je uposlechnout povinnost – a opravdu, postavy s „nízkými“ pohnutkami zde dojdou trestu (rozuměj natáhnou bačkory). Budiž. Problém je, že tvůrci příliš nevyužili potenciálu prostředí a nenabídli žádné dechberoucí záběry vodního světa, rutinní režie neoslní ani při akčních scénách, a tak místo vizuálně šťavnatého dobrodružství dostáváme na již zmíněný pozlacený tác jen bezkrevné morální chaluhy. Jdu si raději pustit gramofonovou adaptaci z 80. let, s Radoslavem Brzobohatým jako kapitánem Nautilu. Je skvělá.