E.T.Martin

Jedna z královen všech komedií.

Kdy jindy si dělat legraci z nacistů, než v době jejich nadvlády? Poté, co Lubitsch v Ninočce dokázal, že se umí s ironií podívat na komunistickou ideologii, se v roce 1942 pustil i do nacistů. A to v převlekové komedii, kterou si lze dobře představit i na divadelním jevišti. Příběh o skupince polských herců, kteří se vlastními "zbraněmi" pustí do odboje, má skvělou kadenci vtipů, jež navíc za těch 70 let vůbec nezestárly. Ve filmu lze vystopovat i řadu inspirací pro pozdější válečné komedie, včetně zcela zřetelných Hanebných Panchartů.

Tichý, minimalistický film, ale vybroušený do sebemenšího detailu jako diamant. Refn se mazlí s každou scénou, s každým záběrem. Ambientní hudba do toho všechno perfektně pasuje, pomáhá jemně odstiňovat emoce, zároveň i vytvářet napětí. A s tím se ve filmu pracuje dokonale. Než v Drive dojde k první pořádné akci, panuje už atmosféra tak hustá, že by se dala krájet. Stejně dobře jak ve snímku funguje hudba, je účinné i ticho. Ostatně nejdramatičtější scény se odehrávají bez hudebního doprovodu. Nemluvný melancholický hrdina odkazuje jak na osamělé tuláky z westernů, tak i na moderní hrdiny typu Leon nebo Ghost Dog. A Ryan Gosling roli zvládá perfektně: ukazuje, že dobrý herec umí hrát i bez mluvení.

Střet moderní civilizace s přírodní moudrostí. Příběh o tom, že zánik starého a zrod nového nemusí být vždy pokrokem. Cesta jednoho bílého muže do nitra své duše. A cesta jednoho "rudého" muže od začátku ke konci. Asijsko-ruská duchovní variace na western.

Sledování remaku legendární Věci mne jen utvrdilo v dojmu, jak bezzubý je současný hollywoodský mainstream, alespoň, co se týká produkce zaměřené spíše na mužskou část populace. Jen pokud si vzpomenu na letošní filmy (Kovbojové a vetřelci, Všemocný, Zdrojový kód, a nyní i Věc), všechno jsou to podivně průměrná díla bez koulí, které dokáží zmizet z vaší hlavy dříve než dojdete z kina domů. Prvoplánová efektnost ale není všechno. A to platí i u hororů. Formálně se dá říct, že Věc 2011 je poměrně zručně natočená, má i spád, ale napětí a atmosféru se jaksi tvůrcům ne a ne podařit vybudovat. A to je u hororu značná chyba. Chvílemi jsem tak měl spíše dojem, že sleduji dokumentárně pojatý sci-fi snímek o tom, jak vědci našli v Antarktidě zmrzlého ufona, v žádném okamžiku mně ale nenapadlo, že by mohlo jít o horor. Zbývá se tedy jedině poklonit před Johnem Carpenterem jak skvěle dokázal ve svém díle pracovat s atmosférou i napětím. Filmový fanoušek tedy může být spokojen, aspoň jedno zfilmování Věci se povedlo. To letošní to ale určitě nebylo.

Klíčem k tomuto filmu jsou producenti. Kvůli komu jinému by jinak muselo přepisovat scénář hned šest lidí? Druhým klíčem ke Kovbojům a vetřelcům je průměrnost. Kdyby filmová branže hledala nějakého představitele absolutní průměrnosti, tento snímek by byl ideálním představitelem. Přitom k filmu nelze přistupovat s předsudky: už název Kovbojové a vetřelci naznačuje, že se má jednat o pouhou zábavu. Je možné, že původní scénář něco takového nabízel, ulítlý mix westernu a sci-fi zaplněný dobrodružstvím a barvitými postavičkami. Je možné, že se producentům tento nápad zdál příliš ulítlý, aby se dobře prodával. Najali proto dalšího scénáristu, aby příběh upravil tak, aby se prostě líbil všem. A tak se upilovalo něco ironie tady, něco nadsázky tady, jinde zase ubylo přlišné brutality. Poté, co obrušování dokončil už šestý najatý scénárista, zůstal zcela korektní tvar bez chuti a zápachu. Aby tak krásný produkt nikdo nepokazil, najal se nakonec i režisér, který tu bezchuť a bezzápachovost dokonale zachoval. Vznikl tak film, který prakticky sice není špatný, nebije do očí svou hloupostí, ale s každou další a další scénou přichází silnější a silnější pocit promarněné šance. Jakoby snímek sám na diváka křičel: "Vidíte to taky? Mohl jsem být mnohem mnohem lepší."

Několik věcí si v tomto filmu určitě zaslouží pět hvězdiček. Je to režisér Michel Gondry se svým neotřelým, lehkonohým způsobem vyprávění. Jeho obrazy, způsob práce s kamerou i jemná prace s emocemi jej stavějí nad běžný průměr současné filmové produkce. Pochybovat nelze ani o hereckých výkonech Kate Winsletové a Jima Carreyho. Špičkový je i soundtrack ve stylu americké písničkářské "college" scény. Jediné, co mi tak na filmu vadilo byl scénář Charlieho Kaufmana. Ano, originální, ba až šílený, ale tak zahleděný do své jedinečnosti, že zapomíná na to hlavní, a to postavy a příběh. Proto je až s podivem, že se z tak exhibicionistické, avšak ploché slohové práce ve stylu "koukej, co všechno dokážu vymyslet" podařilo hlavně díky výše zmíněnému režisérovi a hercům vytvořit takhle dobrý film. 70%

Příjemný a chytrý romantický film, který vlastně ani moc není komedií. Prime překvapí civilními, dobře napsanými dialogy, které moc nešustí papírem, slouží příběhu a jsou tak největším kladem filmu. Moc dobře funguje i ústřední pár: Uma Thurman a nepříliš známý Bryan Greenberg. Potěšeni budou hlavně diváci, kteří mají rádi prostředí newyorské intelektuálské scény, ve filmu se to jen hemží umělci, galeristy, kunsthistoriky a podobně "povznesenými" osobami.

Rozporuplný film. Na jedné straně máme scénář Briana Helgelanda, který je opravdu vydařený, což je znát zejména v první polovině filmu, kdy si hlavní hrdina vytváří vztah k dalším postavám a divák k němu. První půlka filmu je proto zcela bezchybná a v mých očích válcuje tu druhou, třeskutě akční. Na druhé straně máme bohužel režiséra Tonnyho Scotta, který měl raději zůstat u reklam a videoklipů. Jeho nezlomná víra, že epileptická kamera a nepřehledný střih jsou klíčem k opravdu cool vizuální stránce, sice dává jeho filmům nezaměnitelnou pečeť, ale já jako divák jsem celou dobu litoval, že nadprůměrný scénář nedostal do rukou někdo jiný. Chvílemi se mi zdálo, že důraz na výraznou vizuální stránkou je dán režisérovou marnou touhou vyrovnat se svému slavnějšímu bratru Ridleymu, nakonec tento dojem zesílil natolik, že jsem začal film vnímat jako pokus o nového Gladiátora zasazeného do současné doby (možná za to může i nezaměnitelná hudba Lisy Gerrard). V celkovém vyznění nakonec vážky na lepší stranu překlápějí výborní herci, zejména Denzel Washington. Tedy nakonec: i přes všechny mé výtky k Tonnymu Scottovi pořád nadprůměrný akční film.

Jméno Stevena Spielberga je ve světové kinematografii značkou s puncem kvality, a možná proto je Válka světů v jeho podání spíše zklamáním. Ne proto, že by to byl špatný film, k tomu má daleko, ale od Spielberga člověk čeká více. Navzdory tomu, že těžiště příběhu přesunul scénář na vztah hlavního hrdiny ke svým dětem (především své dceře), se film poměrně věrně drží své knižní předlohy, pouze se děj přesunul z viktoriánské Anglie do současnosti. Jinak je ale snímek strháván do průměru jak hereckými výkony, tak i rutinním zpracováním. Scény jsou sice natočeny řemeslně dobře, ale až na pár výjimek nepřekračují běžný průměr. A to je právě problém. Od Spielberga prostě divák čeká pořádnou porci nápadů skoro v každé minutě filmu, tento předpoklad však Válka světů bohužel nesplňuje. 70%