asLoeReed

Není to nějaký krásný film. Má to co dělat s realistickým malířstvím a fotografií, ale stěžejní pocit je jako u prvních filmů Michaela Hanekeho (není divu). O Jeanne, jestli se tak ústřední postava jmenuje (nikdo ji ve filmu takto neosloví, pokud se nepletu), víme, jaké je její jméno, přesná adresa (obojí díky názvu) a že je "odpudivá" (podle toho, co dělá a jak všechno dělá: nejen zdlouhavě, ale i zbytečně, nudně, špatně, no, je to k vzteku). Jestli film míní jen zobrazovat, jak ženám zabere celý den, než obstarají všechny domácí práce, úkoly, všechno pořídí (pošta, opravna obuvi, obchody), je nasnadě, že se právě proti tomu bouří divákova mysl při sledování nejvíc. Přičemž s ním pravděpodobně lomcují osobní vlastnosti a zlozvyky: závist, netolerance, netrpělivost, touha radit, nechápavě kroutit hlavou. A připravuje si množství otázek: Proč (ona) tak ztrácí čas? Proč vše na večer chystá hned ráno? Proč teď? Proč vůbec? Proč se nejde nejdřív třeba projít? Proč si nepustí ke svým činnostem rádio? Pro nenapíše báseň? Proč třeba nemá doma kočku? Proč neudělá něco jinak? Ale nemá komu - postava se ven (zpoza čtvrté stěny, ze světa filmu) nedívá. A tak z toho všeho plyne nechuť a zavržení takového stylu života, který (ona) vede. Zvláštní je, že Akermanové snímek nemůžeme zcela přiřadit k těm filmům, které zachycují určitý časový výsek bez redukcí, bez výpustek, nebo to úspěšně sugerují: tento film dává najevo, že akce pečlivě vybírá a pracuje velmi promyšleně. Ještě zvláštnější totiž je, že prvotní dojem nahodilosti v tom, co sledujeme bez redukce a co ne, je překonán údivem nad tím, v jak motivované skryté drama, temný film, v němž hraje určitou roli právě náhoda, se průběh vyvíjí. (Temný film jako Peníze od Bressona, 71 fragmentů chronologie náhody od Hanekeho, Aurora od Puiua). Ne pohyb kamery, ale statický rám, aby vynikla pozice voayeristického diváka, který se dívá do soukromí a měl by se stydět. (Viděno v kině, v cinematéce ve Stockholmu, 2011.)

Vážnější verze Linklaterova Přes soumrakem, kde se nehneme od hlavní dvojice v průběhu určitého časového úseku a sledujeme vše prakticky bez elips, a Kunderovy povídky Falešný autostop, možná ještě tajemnější.

Film, takový jihoafrický Fish Tank s velmi aktivním vývojem děje a plný problémů, témat, až je toho hodně, zbytečně moc, byl loni v Cannes v sekci Jiný pohled a režisér O. Schmitz má za sebou docela významnou kariéru. Jenže je to přesně ten umělý příběh, před nímž dávám přednost non-fikčnímu dramatu případně jakémukoli tradičnímu dokumentu.

Ve svých antropologických filmech došel Leth až k takové formě, která se úplně vymyká - čemu? Poznámky o lásce nejsou "fikčním" filmem, i když zde vystupují v podstatě jen herci a hrají podle připraveného scénáře, není tu ale jasný příběh, nejde o narativ, ale spíše o album výjevů. A není to dokument, protože je skoro vše inscenováno. Tudíž jsou Lethovy filmy básní (což autor sám říká), čistým subjektivně pojatým uměleckým počinem. Jde vždy pouze u určité téma, o němž se hraje (aktéři přednáší do kamery dané repliky ve frontálních záběrech, či jde o němou scénu mezi partnery, kteří spolu leží, hladí se, mačkají si tváře, líbají se, nebo třeba tancují, tu a tam za zvuku přídavné hudby; atd.). Tempo je klidné, film tudíž může působit rozvláčně. Každopádně je to strašně krásné.

Výtvarné dílo fungující v čase. (A - týjo, podařilo se mi ho zčervenat, což už bylo cítit v tom závěrečném narudlém odstínu.) // Ale už to někdo zas pokazil.

"...vnímáme i tváře, které ve filmu vůbec nejsou a které vznikají v našem vnímání v důsledku rychlých (jen několikaokénkových) obrazových změn. Jako by tu nikdo nebyl sám sebou, každý je každým a nikým. Takový film lze pochopitelně vidět několikrát a pokaždé jej budeme vnímat zcela odlišně. Sám Kren v tomto ohledu připomněl, že jednou ve Vídni se s ním chtěl někdo vsadit o sto šilinků, že když viděl film podruhé a potřetí, že to nebyl tentýž film. Jindy mu lidé tvrdili, že mezi tvářemi spatřili Hitlera či jiné známé osobnosti, což ovšem pochopitelně ve filmu není. Film se tak stává jedinečným a naprosto neopakovatelný perceptuálním zážitkem. Právě o této jedinečnosti svědčí i epizoda z Mnichova, kde na šrot opilý Kren vrhl na plátno láhev s vínem, protože nepoznal svůj vlastní film a rozlícen se domníval, že jej někdo kopíruje." cituji sekundární literaturu.

Nesmírně pohlcující. Efekt smyslem.

Autorem není R. W. Paul, ale Arthur Melbourne Cooper, tvůrce několika dalších hříček s figurkami a také vůbec prvního animovaného filmu, který byl skutečně vytvořen kinematografickou kamerou, Matches: An Appeal z roku 1899: http://www.youtube.com/watch?v=-HD9NwzFNLY.

Někomu vylepší zážitek hudba, někomu třeba jídlo, které přitom jí, to máte jedno:) Chtěl bych opravit některé body z popisku: Eggeling, původem Švéd, nikdy nevstoupil do dadaistické skupiny, jen se s danými umělci při pobytu v Curychu seznámil; s Hansem Richterem se pak vydal do Německa a zemřel v Berlíně. Chvíli poté, co bylo poprvé 3. května 1925 veřejně promítáno jeho jediné dokončené dílo (práci na dřívějším Horizontal-Vertikal Orchestra vzdal), na večírku, kterého se už kvůli onemocnění nemohl zúčastnit a na kterém byla promítnuta i díla Ruttmanova, Richterova, Légerova či Clairova.

Děsivé nesmírně.