asLoeReed

Jedinečný atmosferický formální new yorkský kousek, kde se Woody Allen nechal vést sílou vlastního scénáře a v poeticky stylizovaném černobílém filmu s psychologicky vztahovou zápletkou 4 až 6 lidí zahrál v roli Isaaca svou nejprocítěnější postavu, s postupně se odkrývající sebestřednou povahovou slabinou. Širokoúhlý rozměr filmu funguje k zachycení panoramatických dominant milovaného Woodyho města a Manhattanu, kde zní neuhasínající hudba George Gerschwina a jeden den střídá další noc, podobně jako jsou střídány večírky a jiná místa setkávání ústředních postav, zde působících. Zpracování prvků světla a tmy zajímavě rýsuje detaily tváře měnící se vývojem událostí, výtečně vystavěná dramaturgie s proměnlivou montáží sekvencí s nápaditými motivy posunuje film a propracované dialogy ani na okamžik nenabídnou zvukově slabé místo neklidného filmu neklidného tvůrce.

Pro toto dílo, Jana Němce a všech kolem (Evald Schorm:) vždy pět hvězd.

Vítězný film na festivalu v Cannes 1978, který tvůrce Ermanno Olmi natočil s neherci z bergamské oblasti, kde se děj odehrává, a kteří jsou dokladem čistého uměleckého díla s použitým nářečím i vlivem vlastních autorových vzpomínek.

více zde: http://25fps.cz/clanek/nazev:buh-je-laska-a-laska-je-buh-–-dobyta-jistota-v-bergmanove-jako-v-zrcadle

Bacha! Snímek je Nejzajímavějším filmem roku (2007) podle uznávaného francouzského film. časopisu Cahier du cinema: kde ve výběru 10 filmů obdržel od kritiky průměrné jednozančně nejvyšší hvězdičkované hodnocení!!

Takový nenáročný souhrn, s fotkama, o filmu zde: http://www.25fps.cz/clanek/nazev:az-na-konec-sveta-zapadly-wendersuv-projekt

Završení konceptu? při uvedení v rámci festivalu "klasické" kino-tvorby, které mj. ukázalo, že již osvědčený videoartově-experimentální found footage recut postup dovede hromadně bavit i pestré negalerijní publikum (součást konceptu/autorského výzkumu?). Viděno konečně, v naplněném (menším) sále v KV, při atmosféře skoro jako na PAFu (sezení a ležení i na zemi; odchody ze sálu, jistě, probíhaly také). Veškeré motivy filmu (ostrá časová osa - přes 30 let detektiva za necelou hodinu pryč, ztracený kolotoč nyní až mysteriózního případu bez řešení, gagy vzniklé montáží i samotnou původní kreací a reakcemi protagonisty, odměna věncem na závěrečné "nebeské" diskotéce, aj.) i souvislosti kontextu celého Štětinova díla/gesta/projektu (původ a realizace plakátu, cesty uvádění a jeho stále nové příležitosti, trpělivost osamělého tvůrčího výkonu) znamenají právem ceněnou událost, i když dřívější konceptualistovo Povídání o umění (nebo i rozhlasové počiny) dovedou třeba působit niterněji, imaginativněji, snivěji.

Starobylá archaická estetika je už sice stále častějším (a tedy méně osvěžujícím) "efektem", letopis 2014 v titulku však dovede až vtipně, nepřipraveného, zaskočit i v tomto "archaickém" pásmu o minulosti/paměti/odumření místa. Výpověď malou porcí materiálu dovede vyjádřit mnoho, protože sází především na vizuální zdroj "důkazů"; propojení s literárním svědectvím (formou mezititulků němé éry) koncept tiché rozmluvy jasně sceluje/uvězňuje, stejně jako panelákové masívy symbolicky dusí a porcují volný vzduch a prostor (města/země).

Netradiční ("experimentální") forma s šířeji lákavým obsahem (velká nádhera milánského/italského fotbalu). Takové spojení pomáhá (z)lámat ledy mezi diváckým míjením/nepochopením/nezkušeností a cíli filmařské radikality/odvahy bez narativních ambicí/ústupků; portrétní i atrakční doku-impresionismus, zaujatý geniem loci prostoru a jeho pravidelnými odlesky života.

Překvapující adaptace Kohoutovy satiry Nápady svaté Kláry, uvedená v karlovarské soutěži, odkud si režisérské duo Ori Sivan – Ari Folman, dnes proslulý tvůrce experimentující s animátorskými postupy, odneslo Zvláštní cenu poroty. Oproti dřívějšímu exilovému zpracování Vojtěcha Jasného, zachovávajícímu alegorický tón a české reálie, se debutující dvojice pustila do nesvázané, až extravagantně stylizované verze, jež rozehrává původní fantaskní, věšteckou zápletku po svém. Nadpřirozená schopnost spolužačky Kláry tu je bizarně okolím probírána v souvislostech s ruským (krymským) původem její rodiny, záhadnou (snad tarkovského) Zónou, a dívka od své obdobně zkušené matky získává radu, ať počká, než při prvním zamilování magická předvídavost pomine. Svěží a svérázný tón, nesoucí se v atmosféře rockové muziky 90. let, protíná vyprávění vděčně zabarveným filtrem zaměřujícím se výrazně na teenagerovský svět, mladistvé vzpoury (proti škole, proti systému, za revolucí), rozpaky a emoce a první doteky lásky.