butnot

Koncept politického lobbisty tahajícího za všechny nitky se ve filmovém formátu natolik rozředil, až ztratil prakticky vše, čím bavil seriálové diváky. Místo seriálového ambivalentního hrdiny, který tuhle republiku svérázným způsobem drží pohromadě, sledujeme spíše příběh záporného outsidera, který by chtěl být mocný a slavný, kdyby… kdyby to uměl. Ve filmu nejvíc připomíná oblíbený typ českého antihrdiny (Brouček, Švejk), který se náhodně přimotá do středu velkých událostí, užije si svoji minutu slávy a následně odejde, aniž něco změní nebo získá. Tvůrci uvěřili sebeklamu, že co funguje v 7-minutovém seriálu, bude použitelné v celovečerním filmu. Hovory s Liborem a s „mámou“ působí ve filmu prázdně a uměle. Zatímco scénky s epizodními hosty v seriálu byly obvykle velmi vtipné a „uvěřitelné“, schůzka s Ladislavem Špačkem se vůbec nepovedla. Bylo to něco jako, když se ve filmu setká pořad „Etiketa“ a seriál „Blaník“ a čekáte, že z toho vzejde něco hrozně zábavného a místo toho je to jen trapné. Stejně tak interview s Jakubem Železným je velmi scénáristicky slabé, co hůř, není ani originální. Kdo viděl Zelenkův film Ztraceni v Mnichově, tak ví, že Jakub Železný si obdobnou scénku – a nutno říct mnohem zajímavější – střihl již s Martinem Myšičkou a „jeho“ papouškem. Mnohem lépe působí ve filmu „náhodné“ interakce, které scénáristé nemohli, nebo jen mohli z části předjímat, např. „rozvádějící se“ Ivan Bartoš, „sexuální kompro“ na Jiřího Drahoše nebo „zamávání“ Miloše Zemana. Tyhle vtipné momenty ale tvoří nanejvýš 5 minut z celého filmu. Většina filmu se utápí ve scénáristické křeči, kde zvláště havlovské halucinace jsou jen prázdnou výplní – kavárenský únos Žížaly by sám o sobě byl vtipný, kdyby tvůrci neměli havlovský motiv jako nosnou zeď po zbytek filmu. Možná to ale není jen problém filmového formátu, ale i toho, že koncept Blaníku vznikal za zcela jiné politické konstelace v době končící Nečasovy vlády a v zemi, kterou politicky ovládli Babiš se Zemanem, aniž by proti sobě měli osobnost, do níž by se personifikoval opoziční odpor, působí postava politického lobbisty se slabostí pro Václava Havla vlastně docela nepatřičně, neautenticky, nedůvěryhodně. Vypadá to spíš jako fetiš umělců, kteří chtějí zpřítomňovat Havlův odkaz v zemi, která si již našla zcela odlišné modly. Rozpačité filmové zpracování tak může snad jen sloužit jako metafora k rozpačitosti opoziční politické scény, která se chce vymezovat, ale nejde ji to, protože většina z nás se víc než na „opravdu rozhořčený“ protest opozičního politika bude stejně víc těšit na další tweet Jiřího Ovčáčka a Marka Prchala prostřednictvím Andreje Babiše. Protože to je samo o sobě daleko lepší guilty pleasure, než vymyšlená postava Antonína Blaníka.

Byl jsem tehdy v Divoké Šárce a nikdy na to nezapomenu. Byl to skutečně mimořádný zážitek - Prodaná nevěsta se velmi dobře hodila do přírodního divadla a pro mě bylo představení navíc zajímavé tím, že Mařenku ztvárnila Helena Kaupová, která je má nejoblíbenější operní sopranistka.

Myslím si, že Pasolini nedotáhl film na samou hranici snesitelnosti, ač je film protkán mnoha "nechutnými" scénami, mohl být komplexně ještě nechutnější a šokující. To je ale zároveň asi nejpádnější slabina filmu - film v řadě diváků probouzí nechuť vůči filmu samotnému, nikoliv vůči tomu, co chtěl Pasolini zobrazit. Za jeho snahu a odvahu připodobnit společenské poměry k nejhrubší perverznosti mu však tleskám - neměli bychom si nic nalhávat - naše realita skutečně taková mnohdy je. To, co se skrývá pod krásným obalem a uhlazenými šroubovanými slovy, je mnohdy ještě daleko více nechutnější, než scény z tohoto filmu.

Nic extrovního jsem od toho nečekal, ale tohle bylo pro mě přece jen příliš. Že tohle někomu stačí, je jeho věc, já ovšem čekám jednak film, jednak hororový thriller. A tento film nejenže nesplňuje žánr, který je více méně vymezen literární předlohou, on je dokonce vyloženě výsměchem filmařskému umění. A k tomu se musím přiznat, že se mi zježily vlasy na hlavě, když jsem musel sledovat, jak je budova Národního divadla v Praze vydávaná za italskou nemocnici. Celý film je tak hloupě průhledný, až z toho bolí.

Když zprůměrujeme krásu Bandidas s kvalitou filmu jako celku, vyjde naprosto čistý průměr :-) Co víc by si muž mohl přát, než tyhle dvě kočičky...

Inu, nebudeme si nalhávat, mnoho filmařského umění ve Slídilovi není. S klidem by se tento filmový unikát dal natočit i na začátku třicátých let s oněmi velmi omezenými možnostmi, které se tehdy v počátcích mluveného filmu tvůrcům nabízely. Slídil vychází z divadelní hry a divadelní hrou zůstává i ve filmu. Nutno dodat, že hrou geniální. Po takové půlhodince filmu se mi nechtělo věřit, že v příštích 100 minutách se již jiná postava neobjeví. Ovšem počínaje okamžikem, kdy se zítřejší milionář měl stát vražednou obětí, jsem zatajil dech a vydechl až při titulcích. Na takové mistrovské herectví je radost pohledět. Jistě se mnou bude kde kdo nesouhlasit, ale pro mě takové herectví je podstatně víc, než ty nejmonstróznější efekty a triky nejnovějších "mega filmů".

Pro mě docela velké zklamání. Kohoutovu předlohu jsem nečetl a tak nemohu procentuálně rozložit nezdar mezi autora, režiséra a herce. Tak či tak, herecké výkony byly opravdu otřesné. Jistě zato může v zásadě nulové vykreslení psychologie jednotlivých postav (pana Kohouta s panem režisérem by snad omlouval fakt, že nám chtěli tím nevykreslením psychologie postav tu dobu přiblížit :-))))))))) Je mi ale líto, ale Ondřej Kavan a Martina Válková nepředvedly prostě nic. To si můžou hrát v těch svých seriálech, ale sem takové neherectví nepatří. Dělalo se mi z toho chvílemi blbě. U Viktora Preisse také docela zklamání. Hrál takovou značně nedůvěryhodnou karikaturu politika, který sice ví, ale přitom neví, co má s tím dělat. Hraní estébáku už ale bylo opravdu za hranou. Trochu to už připomínalo politickou agitku - "tohle to jsou ti zlí, ukažme si na ně prstem, podívejme se na tu špínu národa." U celého filmu byla zjevná křečovitost a nevěrohodnost. Pro mě to byla docela laciná obžaloba počátku komunistického režimu v Československu. Takový typizovaný příběh se schematickými postavami, které ovšem ve výsledku mají vypovídající hodnotu leda tak o autorovi předlohy. Podobnost rudého Máchy s Pavlem Kohoutem byla tak okatá, že jsem si musel říkat: Opravdu má pan Kohout zapotřebí, takhle trapně se před světem obhajovat? Musím říct zcela otevřeně, že se ve mně začala vařit krev, když jsem slyšel Hanzlíka říkat, že je vlastně jedno, že rudý Mácha se při procesu nepostavil za spravedlnost, protože by tím vlastně nic nezměnil. To je ten nejpádnější důvod, proč by se něco takového nemělo pouštět do škol. Pan Kohout nám tím říká, že bylo vlastně úplně jedno, zda se někdo podřídil nebo nepodřídil režimu, protože sám stejně nemohl nic ovlivnit. Zřejmě svědomí a určitá osobní hrdost je něco, co pana Kohouta celý život jaksi míjelo. Pan Kohout totiž zapomíná na jednu základní věc: komunismus sám o sobě žádné zlo neprodukoval, to zlo z něj udělali až lidé. A zlo lze vytvořit v zásadě z čehokoli. Když vyrostou mladí lidé s podobným mravním kreditem jako pan Kohout, bude zcela nepodstatné, že budou antikomunisté. Budou totiž ke zlu stejně náchylní jako pan Kohout. Jen ke zlu v jiném obalu.

Celý ten film je naprosto absurdní. Na shlédnutí tohoto filmu mě nalákal výše uvedené text distributora; ale ten se v tom filmu vine jak nit skrz obrovský oceán. Životní příběh chlapce je naprosto zatlačen do pozadí a tvoří tam naprosto nicotnou roli. Takový trochu perverzní film s lehkým psychologickým nádechem. Ale psychologické drama to pro mě není. V tom filmu pro sex nevidíme o metr dál. Mohu jen dodat, že se mi líbila kamera, která mohla za jistých změněných okolností k tomu psychologickému dramatu velice přispět a taky musím pochválit zvuk při úvodních titulcích, kdy není zcela jasno, zda se jedná o tenis, nebo o nějaké sado-maso. P.S. Popis filmu by se klidně dal vyřešit i takto: tenis, škola, tenis, sex, sex, škola, sex, sex, sex, škola, sex, sexuální zneužití, škola

FUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUJ! Nedělá se mi špatně ani tak z těch, co to natočili, jako spíše z těch, co byli ochotni na to jít do kina a tak jen utvrzovat tvůrce, že má smysl takový škvár točit.

V hodnocení inscenací České televize jsem obvykle velmi vstřícný a z většinou z nich bývám celkem spokojen. Zde mi však bylo od první minuty jasné, že toto je opravdu velký úlet. To je prostě na výpověď dramaturgů ČT. Že to je schopen někdo napsat, chápu. Ten samotný námět nijak špatný není a snad by se z toho i něco obstojného vytvořit dalo. To by ovšem autor scénáře musel oplývat nápaditějším myšlením, film musel mít úplně jinou režii a také herce, kteří chtějí hrát a ne si z hraní dělat legraci. Skoro to vypadá, jako by si pár herců z prestižních pražských divadel udělalo prázdniny a tam se všem vysmáli. Ovšem přesto zůstane nevysvětlitelné, jak něco takového se může dostat do prestižního času v neděli večer.