Lucretius

Nolan bohužel působí jako někdo v pozdní části tvorby, kdo již ztratil drive. Zručný a zkušený vypravěč, jasně, jeho styl všichni známe, ale pryč je nadšení jako u jeho starších filmů, kde člověk měl pocit, že sleduje něco originálního a nového. * Byť v jádru pořád pracuje s šablonovým holywoodským mýtem génia, daří se mu jej mírnit k snesitelnosti, třeba už jen použitím většího množství postav vrcholných intelektuálů (narozdíl od hrůz typu Čistá duše, či Will Hunting, kdy je to osamocený superbrain na piedestalu versus ostatní). Což je taky akceptovatelná omluva za tzv. "efekt Simpsonů", tj. samoúčelné cpaní slavných jmen a referencí do příběhu. Ale pak, nedá mi to se nezeptat, kde je von Neumann? (za matiku si asi hodili kostkou von Neumann/Ulam/Gödel) * Zajímavé, že mám problém říct o čem to bylo, příběh se příliš nedotýká fyziky ani technologie samotné, nejde ani po psychologii, či emocích, ale přesto je zábavný. Jako by Nolan došel k nějaké esenci svého stylu a vykašlal se na vše ostatní. To, že jde o biografii mu v tomto imho dost pomáhá, ta v jádru funguje odišně než fikční žánry, byť je samozřejmě taky fikcí. Zároveň mi přišlo, že Oppenheimer nemá přesah a je čistě žánrový, že se vlastně moc nevztahuje k realitě a člověku toho příliš nějakým novým způsobem neukazuje (snad jen scéna s výběrem japonského města, tyto události se většinou zobrazují v rámci nějakého válečného narativu, zde je vidět, že se řešilo i jako politické rozhodnutí). Překvapuje mě, že i přes výše zmíněné je to celé dobré a zábavné, to je podle mě něco, co ten film činí vyjmečný.

Problém Uncharted je, že k onomu standardnímu podkladu soudobého akčního blockbusteru nepřidává nic navíc, nic svého (narozdíl třeba od Kingsmanů, či lepších marvelovek). Holland je jako vždy ok, ale to je tak celé. Jsem zvědavý kdy filmaři konečně pochopí, že videoherní naraci prostě do filmu přímočaře přenášet nelze. Je možné si brát její formální prvky, ale analogický prožitek z vyprávění by šel dosáhnout snad jen s použitím nějakých experimentálních metod, 2,5.

Moment, kdy Butch potká Marselluse s "it's good to see you" v rádiu patří k jednomu z nejefektnějších využití soundtracku vůbec. Pulp Fiction je ve své kategorii jedním z nejlepších v historii, jen mu škodí status popkulturní ikony a nekonečné odkazy na něj. Je zajimavé, že některým dílům tohle nevadí, třeba citace cimrmanů otravné nejsou. Ovšem Pupl Fiction je tak dobrým snímkem protože má určitou plastičnost o kterou jej reference na něj obírají a dělají z něj jen stylovou pozéřinu. Ve výsledku vlastně odkazy na něj nejsou referencemi na film samotný, ale na neschopnost jej vnímat.

Jede traktor - je to Zetor - jede do hor - orat brambor. Vysvětlení mohlo být trochu explicitnější, resp. klíčovou motivaci příběhu si musí člověk domyslet a celkově rozuzlení působí trochu nevyužitě. Na detektivkách mě baví spíš, že vyjevují určité prostředí, kulturu, diskurs, či zemi, než jejich samotný děj. Headhunters ale sází právě hlavně něj (přičemž ten je bezpochyby kreativní a vtahující). Proto ze snímku tolik nadšený nejsem, zábavný ale určitě je.

Je jasné, že čínské sci-fi nebude vyprávět o tom, jak svět zachraňují američané. Víc mi vadí, že film cíleně posiluje kult osobnosti vůdce země (stranou nechme srandovní upřednostňování Ruska, alespoň je vidět, jaké zoufalé má Čína kamarády). Ale i když odhlédnu od propagandy, film nefunguje. Prvně, jako vizuální atrakce je snímek ok, při sledování v kině si lze hvězdičku přičíst. Sci-fi scénářům v práci s přírodními zákony člověk odpustí hodně, zde je to ale extrém kdy je potřeba v hlavě zcela vypnout jakékoliv astrofyzikální představy. Podstatnějším zádrhelem pak je, že jedna ze základních premis příběhu vůbec nedává smysl. Hlavní problém tkví ale imho v režii. Z hlediska stylu vyprávění film stojí na propojování osobních příběhů s globálními událostmi. Individuální rovina funguje, film ve mně vzbudil zájem o postavy, ta globální však nikoliv. Snímek je rozdělen do dvou částí mezi kterými je několikaletý odstup a působí, že nemá ujasněné co má být antagonistou příběhu. V první části je to asi zkažená společnost, resp. lidská sobeckost, druhá část však toto téma opouští. Přehršel motivů, které nejsou režijně ukočírované pak vytváří dojem, že snímek nemá jednotný dramaturgický rámec. Zkoukli jsme film až do konce což je vzhledem k stopáži silné plus, ale to je vše. Btw., je to druhý film, kdy mám pocit, že Andy Lau herecky nestárne dobře.  Zde si odehraje co musí, ale své postavě taky nic nepřidá. Jakoby ztratil polohy, které jej řadili k světové špičce, ať už určitou dravost, nebo subtilnost. Působí spíš jako někdo, na koho už okolí z přehnané úcty nemá žádné nároky. Rád bych se mýlil a těším se, že ještě někdy svůj talent v plné síle ukáže.

Limonádový Joe mě bavil jako velmi malého, potom šel dlouho hype kolem něj mimo mě až jsem si řekl, ukážu jej choti a znovu mu dám šanci. A jo. Prvně, nelze neocenit řemeslnou poctivost a kvalitu realizace celého konceptu, resp. i to, že do něj tvůrci šli naplno. Ač parodií, film překvapivě stojí na vlastních nohách, není nutné mít jakýkoliv pozitivní vztah k tomu co je parodováno. Tj. žánru českého hraní si na divoký západ, žánru, který je pro mě kombinací infantility a stupidity (mě nevadí, že si lidi na něco hráli, nic proti cosplay, je to vlastně geekovská zábava první poloviny 20. století, ale že to příliš přežvýkali, že do toho přidali až moc onoho typický českého nevkusu). Joe z daného žánru nejen, že vyrazí maximum, ale přidá humor snad do každé věty a technicky velmi dobře provedenou muzikálovou rovinu. A to dohromady stačí. Překvapuje mě ale oblíbenost snímku, přijde mi, že je celkem náročný na diváka. Resp. geniální Brdečkův humor a hudební čísla jsou asi natolik vtahující, že chytnou i toho jež by potenciálně měl problém s tím, že jde o umělecky relativně odvážný film.

"Pilsēta pie upes" (pilséta pie upes) je adaptací úspěšného románu, od kterého se však v dějových jednotlivostech značně odchyluje. Odehrává se ve východolotyšksém městě Jēkabpils v období druhé světové války. Postavy hovoří latgalštinou. Sledujeme život mladého malíře, na kterém jsou ilustrovány divoké dějiny regionu. Paradoxně, film diváka netlačí aby je prožíval skrz prožitky postav, netlačí na identifikaci. Postavy jsou uzavřené a jejich motivace jsou spíš odvozovány z děje, než zobrazovány. Na jednu stranu super, přehnané ztotožnování a následné emocionální vydírání je důvodem proč mám na podobné historické filmy averzi. Zde má divák víc prostoru dýchat. Negativem je, že snímku tím trochu chybí tah. Ne, že by se tam nic nedělo, ale tím, že děj není tolik viděn očima hrdiny příliš nevyvolává dramaturgické očekávání a působí víc jako sled událostí než příběh. Z hlediska ilustrace historie navíc v neokoukaném regionu je snímek nicméně výborný. Pěkně taky ukazuje, že v Lotyšsku je nacistická okupace na rovni té sovětské. Za mě ok, Lotyšská kinematografie jde nahoru.

Cesta má dobře zvolené prerekvizity a zvládá kostrukci svého světa. Dalece to nicméně přežene s emocemi. Většinu stopáže sledujeme buď plačtivé rozhovory, nebo emočně přepálené vzpomínky. Co mělo potenciál být zajímavé, tj. realistické prokreslení subjektivního prožitku po apokalypse je pak bohužel upozaděno,  snímek se o to ani příliš nesnaží a vše sází na topení se v emocích. Jejich neuměřenost navíc paradoxně cloní také nějaké subtilnější psychologické rovině. Ale zkouknout se to bez újmy dá.

Film to není špatný, zachycuje vesnické prostředí ve Švýcarsku před první světovou válkou, Ganz gut. Nicméně je příliš schématický a šablonovitý, po půl hodině víte o čem to celé bude. Resp. jde o klasické hodný inovativní jedinec versus zlá společnost kterou štve, že se hrdina vymyká. Nakolik byla v době vzniku sociální kritika relevantní neposoudím, nicméně dnes jde o kvalitně provedené dílo s neobjevným sdělením.

Pro evropského diváka je "Tangshan da dizhen" (Velké zemtřesení v Tangshanu) svou přehnanou melodramatičností na hraně únosnosti. Nicméně, samotná katastrofa je spíš v pozadí, snímek je především komentářem k vztahům v rodině. V Číně je význam rodiny na úplně jiné úrovní než u nás, nejde jen o odlišnou autoritu rodičů, ale míru a způsob jakým lidem zasahuje do života. Feng Xiaogang se dotýká řady pro číňany důležetých témat, které sice neanalyzuje, ale určitý postoj k nim zaujímá. To je rovina na které je snímek zajímavý, ostatní je jen dobře provedené řemeslo, tj. je otázkou nakolik je snímek atraktivní pro neasijského diváka.