Korsak

Jeffreyho jsem poprvé viděl na přelomu tisíciletí na VHS. Drtivá většina u nás dostupných filmů o homosexuálech tehdy řešila comming out a nepřátelský, nebo aspoň odmítavý vztah většiny ke čtyřprocentní společnosti. Gay byl zpravidla tragická postava trpící fyzickými i psychickými útoky, nepřijetím rodinou, nakonec osamělá, zavražděná, nebo podléhající AIDS. Jeffrey na mě působil jako bomba. Poprvé jsem viděl gaye jako sebevědomé a co se týče sexuální orientace vyrovnané lidi, kteří neřeší, jestli okolí zjistí, že jsou teplí, ale trápí je problémy se vztahy a strach z nákazy HIV - ovšem nikoliv v sobeckém módu "Co když se nakazím?", nýbrž v obavě o partnera: "Co když mi umřeš?" A na tohle téma se neodehrává tragédie, ale komedie, propagující radost ze života, který je příliš krátký na to, abychom ho probrečeli nad věcmi, které nezměníme, ale se kterými se lze naučit žít, i když to není lehké.