giallo

Postupem času, kdy jsem shlédnul už poměrně velkou část Wallacovek, musím konstatovat, že šlo o velmi špatné filmy. Od mého "nadšení" (Tajemný mnich) se můj barometr propadá někam až do "ať už to proboha skončí" (Mnich s bičem). Je to neuvěřitelná nuda, která se tisíckrát omýlá dokola. A kolovrátek se znovu točí dokola: "tajemný vrah", trapná 10x viděná pointa, všude samé tajné vchody, neskutečně trapný inspektor po 101....Děs! Jen ten Edi Arrent tady chyběl.

Vzhledem k tomu, že Jesús Franco dokázal natočit i 8 filmů za rok (rok 1972 je toho důkazem), tak se kvalitě filmu vůbec nedivím. To nejhorší možné zpracování Wallace...

The Strangler of Blackmoor Castle mohl být jedním z nejlepších zpracování E. Wallace, protože měl k dispozici ty nejlepší trumfy. Na režijní stoličce v té době asi nejlepší německý režisér Harald Reinl, před kamerou krásna Karin Dor a k tomu námět z pera legendárního Edgara Wallace. Bohužel ani tyto vysoké plusy nevedly ke kýženému cíli. Reinl se sice s látkou popral statečně, ale chybí lepší horrorová atmosféra a některé scény mi přišly velice odbyté. Na druhou stranu na tu dobu jsou k vidění odvážné předzvěstí gore-scén, kdy železným lankem škrtic amputuje hlavu! Velkým mínusem vidím také příšernou absolutně se nehodící hudbu, která mi trhala uši... No dle mého názoru nejlepší Wallacovka zůstává opět nepřeknonána (tajemný mnich), ale pár zajímavých kousků jsem ještě neviděl.

Argentův teprve druhý zářez na poli giallo-thrillerů a opět jde o trefu do "žlutého". Dario tentokrát staví příběh okolo genetického střediska, jehož členy likviduje maniakální vrah. Do cesty se vrahovi, na tento žánr nezvykle, staví tři hlavní hrdinové, kteří se ho snaží zastavit. Pravé a nefalšované giallo tak může začít...... Na "Kočce" jako i na jiných režisérových filmech je velmi dobře vidět jeho rukopis. Přičemž scéna z nádraží může bez problému konkurovat tomu nejlepšímu z Profondo Rosso. Hudební doprovod nebyl tentokrát svěřený legendárním Goblinům, jak je tomu v Dáriových pozdějších giallech, ale samotnému mistrovi Morriconemu. Bohužel, jinak vždy skvělý Enio tentokrát šáhnul do své bezedné studnice až někam na dno a vytáhnul odtamtud velice podprůměrným hudbou. Hned ústřední melodie je hluboko, ale opravdu hluboko pod jeho standardem. "Kočka" tak neplní audio-vizuální orgie, jako u jiných režisérových kousků, na druhou stranu se vytasí se skvělým koncem, u kterého jsem si vzpomněl na Fulciho Non si sevizia un paperino. A docela by mě zajímalo, kdo se u koho inspiroval. Argento tak i touto "druhotinou" potvrdil status mistra v tomto žánru, jehož pozici nemůže nikdo a nikdy ohrozit.

Creature with the Blue Hand je jedna z mnoha německých adaptací Edgara Wallace, které byly v 60. letech tak oblíbené. V rámci této obrovské série, jde o lehce nadprůměrné dílko vyznačující se barvenou kamerou a dějem velice podobným Tajemnému mnichovi. Jde tedy o spletitou kriminálku, ve které řádí zabijácké monstrum, tentokrát s modrým pařátem. Wallace opět vystavěl velice zamotaný příběh s mnoho postavami a vedlejšími odbočkami. Vohrerovi se ho ale nedaří kočírovat a díky tomu pokulhává nejenom tempo, ale i "horrorová" linie....Škoda potenciál film měl veliký.

Die Tür mit den sieben Schlössern je velice průměrná detektivka z pera Edgara Wallace, již se chopil schopný řemeslník Alfred Vohrer. V rámci režisérovi filmografie jde teprve o druhý námět, který zpracoval na motivy anglického velikána. Na výsledku je to docela znát, protože se režisérův styl teprve vytvářel a kdybych neviděl Vohrerovo jméno v titulcích ani bych nevěřil, že jde o jeho dílo. Jde opravdu o ničím nevyčnívající až tuctové zpracovaní podle standarního dobového německého mustru. To znamená pár vyčichlých vražd, nějaký ten radoby vtipný humor, rutinní ničim negradující děj a samozřejmě nesmí chybět Eddi Arent. Pro mě vcelku zklamání, které si nezadá s co do kvality s podobným Lučištníkem nebo Hrbáčem.

Rok 1982 a Lucio Fulci na vrcholu sil. Po komerčně úspěšných snímcích natočených v USA přichází další a to Manhattan Baby. Na rychlo spíchnutý "mytologický" horror, který si režisér střihnul při své zámořském angažmá. Pokračuje tak maestrova horrorová šnůra, ve které nechybí opět tradiční gore-scény, Frizziho hudba, obratná kamera (Fulciho opět až fetišistické snímaní očí), přehrávající herci a narychlo spíchnutý děj. Pro mě tímto snímkem došlo na lámaní chleba a jde o jeden z posledních koukatelných Fulci filmů.Poté začal točit jeho nejhorší braky (čest výjimkám Un Gatto nel cervello). Za 2,5*

Velice smutný a depresivní film, který mě ale dokázal svým krásným koncem zahřát na srdci.

Šílena konina z dílny velkého Maria Bavy. Horrorový mistr se v tomto filmu pustil na pole komedie a snažil se zparodovat, co mohl. Ve filmu se tak dají najít odkazy na Kubrickova Dr. Divnolásku, první Bondy (nejvíce pak na Goldfingera), ale také na němé grotesky s L a H. Ve výsledku, ale nevznikla vtipná kaše, spíše naivně (provedením, triky) usměvná blbůstka. Jediná scéna, která opravdu pošimrala mojí bránici, byla ta se zrcadlem. Na druhou stranu mé oči neusále těšily spořeoděné dívky :-) a Vincent Price v roli Zlatobotky. Jak už jsem ale naznačil dříve, Bavovi vždy mnohem více slušely horrory, v těch byl pan někdo!. PS: Hned na začátku se dá všimnout malého dokazu na Priceovův výborný horror Jáma a kyvadlo.

Pěkný a celkem povedený povídkový horror. Všechny jeho části mají přibližně stejnou úroveň a balancují mezi 3 až 4 hvězdy. Bohužel mě, ale žádná nedokázala strhnout pointou nebo rozuzlením a díky tomu se přikláním spíše k nižšímu hodnocení, a to navzdory propracované kameře a vkusné hudební složce.