numi

Na úvod musím říct jednu věc. Po skončení Dobrého ročníku jsem nabyl dojmu, že to já byl celou tu dobu v Provence, že to já se šklebil na příšernou chuť místního vína, pokukoval po hlubokých očích tajemné francouzky a tajně doufal, že mi má (údajná) americká sestřenice podlehne. A po skončení Dobrého ročníku jsem také zjistil, že i mně se povedlo uniknout z toho šíleně uspěchaného světa tam venku. A právě za tyto pocity před Ridley Scottem smekám. A před Russellem Crowem jak by smet. Neexhibuje, hraje klidně a přirozeně, poddává se rytmu filmu a stylu vyprávění... Ale teď přijdou ta "ale". Nevěřil jsem jim tu proměnu - ten úvod je příliš nabubřelý a příliš krátký na to, aby působil nenásilným a nevyumělkovaným dojmem. Stejně jako závěrečná vzpomínka na dětství, která spíše než romanticky působí křečovitě. Po celé té klidné a provoněné francouzské básni přijde na závěr americký romantický kýč. Proč? Tři a půl. [duben 2007]

Komedie, která postrádá humor. Nejvtipnější na celé téhle patlanině je totiž námět - samotná ústřední myšlenka Darwinových cen. Pokud pak něco aspoň trochu funguje ve filmu samotném, tak možná vzájemný vztah bývalého detektiva Michaela a postavy dokumentaristy, který se za žádných okolností nesmí vměšovat. Na této úrovni Darwinovy ceny mohou zůstat stát s hlavou zdviženou. Základní "dějová" linie už je jednou velkou tragédií postádající vše, co by se od od dobré komedie dalo čekat. A že by alespoň film mohl nadchnout svou absurditou? Nikoli. Samotná vybraná úmrtí jsou sice idiotská, ale idiotská tak moc, že působí spíše trapným dojmem. Film nemá šmrnc, styl a ani spád. Jde o několik rádoby vtipných skečů propojených dohromady tak nešikovným způsobem, že divákovu pozornost spíše odrazují, než přitahují. Ne,říkám, ruce pryč. A ani kvůli Winony se to nevyplatí skouknout... [duben 2007]

Marie Poledňáková měla kdysi úžasný nadhled, který její filmy jednoznačně odděloval od rodinných filmů například z Disneyho produkce. Její filmy byly sice po technické stránce nesrovnatelně horší, ale dokázala do nich dostat přirozenost a samozřejmost. A taky nevtíravý způsob humoru, který opravdu nemůže urazit ani sebevětšího ignoranta české kinematografie. A celé tohle kouzlo se v jejím nejnovějším filmovém dítěti naprosto ztratilo. Lehké náznaky vtipu přináší snad jen postava Václava Postráneckého a naopak vykrádání klasických fórků z obdobně laděné klasiky "S tebou mě baví svět" je místy až ostudné. A děj? Jedno velké klišé, které na svém konci směřuje k "velkému" vodnímu finále, které by bylo tragické i tehdy, pokud by se ho povedlo natočit. Ale to co se místo něj na plátně odehrálo, byla jedna velká filmová noční můra. [duben 2007]

"Všichni, včetně mě, si mysleli, že je to vtip, ale teď se nikdo nesměje..." Sylvester Stallone je i pošesté jako Rocky dokonalý a tentokrát navíc zcela změnil i přístup k filmu. Po místy komicky monstrózním čtvrtém dílu, ve kterém jeden boxer spojil dva rozdílné a nesmiřitelné světy (teda spíše získal lidi ze strany jedné na tu druhou, americkou, správnou...) a pětce, která se do téhle série prostě nepočítá, se dokázal vzchopit. "Není to o tom, jak moc dokážeš udeřit. Je to o tom, kolik toho dokážeš snést a stále se pohybovat kupředu..." A ač tomu nikdo nevěřil, tak ono i šesté zalití téhož tématu může něco nabídnout. Ta nezkrotná nabubřelost předchozích pokračování je pryč. Šestý Rocky je komorním filmem o boxerovi, kterému život nepřipravil jednoduchou cestu. A ač je film založen na ohraných tématech, Sly je podává s takovou lehkostí, že vám přijdou stále zajímavé. Rocky už není ten tvrdohlavý bijec - je pán v letech, který rozdává lásku, příběhy a životní moudra na počkání. A tahle póza mu zatraceně sluší. A ten závěr je tak elegantní, že musím smeknout. A klidně bych si dal i sedmičku... o) [březen 2007]

To prokladání sprosté a drsné akce s filozofickými kecy a romatickými výlevy mě vážně ve filmu iritovalo. Crank je postmoderní zhýralost, která naprosto postrádá adrenalin. A to i přes to, že by se mělo jednat o film založený právě na něm. Střih je chaotický, příběh těžko uvěřitelný a situace, do kterých se hlavní hrdina postupně dostává, jsou tuctové, nezajímavé a okoukané. Alespoň v těchto třech aspektech tvoří výjimku scéna "sex na veřejnosti", jejíž celkový dopad je však stejně zničen komediálními vsuvkami, které nejsou vůbec vtipné. Ostatně, to platí tak nějak všeobecně. Celý film je protkán rádoby vtipnými momenty, které však ve své podstatě vůbec vtipné nejsou a působí naopak trapně. Nacpat do osmdesáti minut bezbřehou akci, filozofické rozumy, romantickou linku a ještě humor? To působí tak trochu jako jeden dortík od dvou Čapkových zvířátek... Ne, děkuji, už jsem jedl. [březen 2007]

Hřebíček do filmové rakve pro sérii filmů s Hannibalem Lecterem. Webberův pokus se snaží hrát především na efekt, ale ač už to tady jednou bylo (Hannibal), byl u toho tenkrát také Anthony Hopkins a ještě citelný dozvuk atmosféry z Mlčení jehňátek. Webberovi zůstala jen skepse, kterou úvod z války jen prohloubí a ač se ve zbytku napravuje, co se dá, už to ukočírovat nejde. Prostě ze stokrát vyluhovaného pytlíku čaje nic moc nevykouzlíte ani tehdy, když do něj nacpete sklenici medu a půl kila citrónů. Přesto z toho Webber ještě vybruslil se vztyčenou hlavou, protože největší jeho chybou bylo to, že na tento scénář kývnul. Po technické stránce dělá důstojné maximum, takže koukat se na to přece jen dá (alespoň pokud máte dostatečně silný žaludek). Dva a půl. [únor 2007]

Opět jedna výjimka potvrzující pravidlo, že druhý díl nemůže ve svých kvalitách předčit svého předchůdce... Druhý příběh hraček totiž nabízí všechno, co nabízel díl první, ale přidává navíc špetku geniality ke každé jeho složce. Hudba je rozvernější i napínavější zároveň, děj už není tak mravokárný a naučný, jak tomu bylo v díle prvním, což otevírá dveře i zbytku dospěláckého publika a přibyly i další postavy, které jsou snad ještě zábavnější než ty původní (štěně, druhý Buzz, Zurg...). Absolutním vrcholem pak jsou nepovedené záběry, které oživují větší polovinu závěrečných titulků - u nich jsem se už smíchy opravdu válel po podlaze. Čtyři a půl. [únor 2007]

Zatraceně výborná rodinná komedie, která dokáže rozesmát jak malé dítko, tak jeho dospěláckými problémy zamindrákovaného rodiče. A to ve stejnou chvíli. Pryč s lacinými fórky typu "Annie šlápne na slupku od banánu, uklouzne a spadne"! - no dobře, jednou to tam Nancy Meyers nacpala, ale to si určitě u Disneyho dávají jako součást smlouvy... o) Většina komických situací vyplývá z běžného rodinného života nebo již ze samotného ústředního motivu filmu - tedy záměny dvojčat. Lindsay Lohan je malý ďablík, kterého mít doma ve dvojím provedení musí být peklo, ale v tomhle filmu je dokonalá. Stejně jako sympatický otec Dennis Quaid. Strávit dvě hodiny u rodinného filmu jsem považoval za věc zcela nemožnou, ale časy se mění... [únor 2007]

Vzpomínám na Dark City (Smrtihlav) od Alexe Proyase - Alfonso Cuarón dokázal nastolit podobně depresivní vizi budoucnosti, aniž by při tom musel celý svět obléct do černé, za což mu patří řádné poplácání po zádech. Na druhou stranu se mu však nepodařilo poprat se řádně s postavami, které jsou stejně ploché jako postavy ve většině akčních filmů. A to je velká škoda, neboť Potomci lidí mají potenciál na mnohem důraznější označení než jen další sci-fi aneb Válka světů. Jako bezchybný celek však neobstojí, neboť právě díky zběžnému přístupu k postavám - a jejich vztahu ke společnosti jako celku - chybí důslednější vazba na diváka, což má za následek to, že závěr naopak Proyasovu Smrtihlavu nedosáhne ani na kotníky. Tři a půl. Za scénu s autobaterií a za vynášení dítěte z ostřelované budovy zaokrouhluji nahoru. [leden 2007]

Snad za to mohou vysoká očekávání, která jsem do tohoto filmu vkládal, ale Alejandro González Ińnárittu se v Babelu vrací spíše ke své prvotině Amores Perros než k 21 gramům, které mě zcela ohromily. Roztříštění děje na několik kontinentů, několik ras a několik národů je velmi atraktivní, stejně jako hlavní myšlenka o jejich jazykovém a myšlenkovém neporozumění, ale zároveň má hlavní vliv na roztříštěnost děje a emocionální plochost. Není dána žádná možnost si k postavám vytvořit silnější pouto, takže se sice opravdu nekoná žádné prvoplánovité citové vydírání jako v 21 gramech či Crashi, ale já se raději nechám prvoplánovitě vydírat, než abych se emocionálně nudil nad profesorsky dokonale natočeným dílkem, které mě ale nevyvede z nudy všedního dne. Opravdu silný je pouze příběh japonské hluchoněmé dívky, která má přece jen více prostoru, protože se o svůj příběh nemusí dělit s vedlejšími postavami. Vyzdvihnou ještě musím Brada Pitta a Ińárittovou snahu spojit pocity postav s tím, co vidí a slyší divák v kině (hluchá technoparty, rozmazané houpání po užití drogy, atd.) Když se na Babel podíváte s odstupem, zjistíte, že jde o výjimečný film, který vám ale nic nedal. Tři a půl. [únor 2007]