numi

Disturbia stojí, i nestojí za pozornost. Proč ano? Protože je slušně zahraným, výborně natočeným a skvěle ozvučeným thrillerem, který dokáže udržet vaši pozornost na max po celou dobu. Navíc si zavzpomínáte na svá teenagerovská léta, kdy jste se zamilovali do sousedovic holky odnaproti a pozorovali ji každé ráno při cestě do školy... A proč ne? Protože už jste to dávno viděli. Ačkoli v jiném obsazení a odehrávalo se to v jiné, velkoměstem zapomenuté, příměstské oblasti. A na to, jak to dopadne, jste přišli jen o dvacet sekund později, než tentokráte. A stejně jako tenkrát si tvůrci posouvali děj dokonce i bez těch alternativních oslích můstků - prostě to jen cucali z prstu. Pokud vás nezajímá hloubka činů, minulost postav a jejich vývoj, ale chcete být napnutí od začátku až do konce a na konci filmu NIKDY nekladete otázky "proč?", pak vás Disturbia dostane. [srpen 2007]

Jedinečná plavba bohem zapomenutým vesmírem, která nemá hluché místo. Napětí by se dalo přirovnat snad jen k prvnímu Vetřelci. Děj plyne tak samozřejmě k tak samozřejmému závěru, že na konci budete sedět zaražení do sedačky a s úplnou samozřejmostí zapomenete na okolní svět. Sunshine se hodnotí špatně. Jeho příběh ještě není vyřčen a ani nebude, dokud jeho platikové krabičky v DVD půjčovnách nebudou zcela rozlámané, disk samotný téměř již nepřehratelný a dokud také film neproletí třikrát všemi televizními kanály. Až tehdy bude jeho status někde vedle Vesmírné Oddyseyi a prvního Vetřelce a bude se promítat ve studentských kinech a ve filmových klubech. Danny Boyle dokázal natočit své životní dílo. Už podruhé. [srpen 2007]

Formanovi se sice nepodařilo natočit druhého Amadea, ani jeho solidního nástupce, ale zase na druhou stranu se Forman k historickému filmu postavil z opačné strany, než je zvykem. A to rozhodně stojí za pochvalu. Ačkoli herecké výkony jsou, jak se ostatně na daný žánr sluší a patří, fantastické, hlavním hrdinou není rozpolcený Goya, není jím ani trpící Ines a dokonce jím není ani záludný Lorenzo. Hlavní postavou celého filmu je totiž čas. Jednotlivé postavy svými činy nemění historii, ale to ona mění je. Mění jejich myšlenky, mění jejich činy, mění jejich postavení ve společnosti i jejich tvář v očích vládnoucího "režimu" a běžných lidí. A Formanova (úmyslná?) paralela s "osvobozením" Španělska Napoleónem k "osvobozování" iráckého lidu prezidentem Bushem je jedinečná. [srpen 2007]

Tak nějak se obávám, že můj komentář ke třetímu dílu série Saw nebude moc konstruktivní, ale to není ani film sám, takže nač se trápit. Saw II je nechutná, uchýlná a nechutně úchylná videoklipová onanie, která krom krve a lidského masa nenabízí téměř vůbec nic. A to málo, co se do filmu podařilo nacpat, je obklopeno toliko vniřnostma, že vám stejně bude zle ještě z předchozích záběrů a bude vám to šumafuk. Stejně jako je mě, když o tom ještě mám psát. Možná bych mohl dát aspoň jednu hvězdičku, ale možná by šlo film taky oprostit všech nechutností, rozvinout více příběh a dojít si se vztyčenou hlavou pro hvězdičky tři. Ale to opravdu jenom možná. [červenec 2007]

Moc jsem se na tenhle snímek Todda Fielda těšil, a možná i proto jsem byl na jeho mírně konci zklamán. Dostal jsem sice famózně odehraný příběh z amerického maloměsta, jak mi bylo slíbeno, ale tím všechny sliby a klady končí. Tam kde herecké osobnosti zvedají tuctový příběh někam ke spokojenému filmovému vrnění se vždy najdou maličkosti, které vyvedou příběh z tempa a srazí jej zpátky na hranici všednosti. Možná, že bylo záměrem natočit tento tuctový příběh opravdu všedním dojmem, ale bohužel tomuto záměru odpovídá i celkový dojem z filmu. V hlavě zůstane Kate Winslet, Jackie Earle Haley či Jennifer Connelly, ale to je všechno. Že by se Fieldovi podařilo přenést kus příběhu do mého srdce - to ani náhodou. [červenec 2007]

Panečku, to je ono! Edgar Wright natočil dokonalou (akční) komedii a bez sebemenších problému předčil všechny své ve filmu citované modly. Jedinečné fórky v první polovině plynule přejdou do zápletky a zápletka ještě plynuleji přejde do velkého finále, které nemá konkurenci. Většina filmů pana Baye má dvě hoďky a člověku přijde, že na to kouká hoďky tři. U Wrightovy komedie byl můj pocit přesně opačný a já na konci chtěl ještě víc. Krom inteligentního scénáře a tradičně jedinečného suchého britského humoru mě naprosto nadchlo i technické zpracování - geniální střih, který drží skvělé tempo, skvělá hudba a výborný zvuk. Obzvláště v akčních scénách je zvuk jedinečný. Akční komedie roku. Lepší už nebude. [červenec 2007]

Na rozdíl od prvního filmového Beana, Prázdniny postrádají příběh. Jde o jakousi road-movie, která je poskládána z několika skečů, které spojuje rámcový příběh "Bean vyhrál zájezd do Cannes, tak jede do Cannes". Sic o ničem, ale aspoň budou mít tvůrci dostatek prostoru pro volnost výběru skečů, které svou nevázaností na děj získají na promyšlenosti a vtipnosti. No alespoň jsem si to původně říkal. Pravda je bohužel jinde. Fóry jsou laciné, vykrádají známé krátké skeče starého dobrého Beana a hlavně nejsou vůbec vtipné. A Bean bez humoru - zbláznili jste se? Závěr je alespoň typicky beanovsky srdceryvný a hlavně přijde dostatečně brzo po úvodu, takže alespoň jedna pozitivní věc by se našla. Jinak velká nuda. A myslím, že dokonce i pro prťata. [červenec 2007]

Knížku jsem nečetl, ale film mě přesto zaujal. I přesto, že se ve filmu vlastně nic nedozvíte a není vlastně ani na co koukat; necelé dvě hoďky sledujete žvásty o nečem, o čem nemáte ani šajnu. Tristram Shandy je výjimečný svou myšlenkou a formou vyprávění. Jak jednoduché je dokázat, že odvykládat jeden celý život během dvou hodin nejde, protože ono nejde ani odvyprávět jeden nudný natáčecí den... A teď věcně. Prvních dvacet minut jde o solidní grotesku, která se však mžikem oka změní na postmoderní koláž minihistorek a mnipříběhů vypravěčů samotných. Bohužel oni již nejsou tak zajímavými objekty, jako osoba Tristrama Shandyho, a po projekci jednoznačně vítězí forma nad obsahem. A umění nad zábavou. Tři a půl. Přesto si tahle Winterbottomova postmoderna pozornost zaslouží (viz první půlka komentáře). [červenec 2007]

První setkání Marca Lawrence a Hugh Granta ve filmu "Láska s výstrahou" jsem neviděl. To druhé však na mě udělalo dost velký dojem na to, abych se k němu vrátil. Když jsem se před pár lety díval na "Lásku nebeskou" (shodou okolností taky s Grantem), říkal jsem si, že z toho minipříběhu pohaslé rockové hvězdy by šlo udělat solidní komedii. A přesně to se Lawrencovi povedlo. Jeho film má myšlenku, je unikátní ve svém dějovém prostředí (ne však v konceptu samozřejmě - pořád trpí popelkovským syndromem) a je výborně obsazen a zahrán. Mezi Drew Barrymore a Hugh Grantem to jiskří a obě jejich postavy opravdu působí dojmem, že žili i před filmem a po filmu dál žít budou. Nic prvoplánovitého a neosobního. A i ten superhit, o kterém to všechno (skoro) je, se povedl... Takže suma sumárum jsem rád, že jsem opět po dlouhé době narazil na inteligentní a velice vtipnou romantickou komedii. Není jich totiž mnoho. A některé hlášky by si určitě zapsal do deníčku i John "MontyPython" Cleese. [červenec 2007]

Je nutno oddělit dvě základní roviny filmu od sebe. Liší se totiž nejen pojetím, náladou a žánrem, ale bohužel také kvalitou. Úvodní scény z pařížského trhu jsou znepokojivě skutečné a děsivé, žádné typické růžové brýlky na oči a pojďme se podívat, jak v osmnáctém století bylo všechno nádherné a jak se každý měl fajn, protože byl buď rytíř, šlechtična vybírající si mezi zástupy rytířů nebo spokojený hostinský. Skvělý úvod. Druhou nejsilnější pasáží je zasvěcování mladého Grenouilla do obru. Dustin Hoffman je jedinečný a celý film je v tomto okamžiku nejen napínavý (první vražda a náznaky Grenouillovy nepříčetnosti), ale také zajímavý a poučný. Postavy opravdu žijí a všechny do děje přesně zapadají. Od přesunu děje mimo Paříž už film chytá vatu a jede jen rutinní kolovrátek masovrahovských filmů, na jehož závěru dojde i na recesi (?) či metaforu (?), která vyznění filmu posouvá blíže ke slovu "ehm?". Za ten závěr, který mi dojem z filmu dost pokazil tři a půl. Nebýt jeho, byla by to čistá čtyřka. [červenec 2007]