koljan

Nevím, čím to je, ale řidiči dálkových autobusů mají zřejmě v pracovní smlouvě dodatek o projekci těch úplně nejdementnějších a na trhu neudatelných DVD (filmů). Při jedné dvacetihodinové anabázi se mezi dva Kameňáky zaklínil i tento opus magnum: bylo to, jako bych z jemně vroubkované podrážky vyškrabával párátkem takové to čerstvé, jílovité psí hovno, které ne a ne úplně zmizet. Přesně 98 minut to trvalo...

Film - neuróza, film - obsese. Povedená, drásající komika o pokřivené komunikaci jedné degenerované středostavovské rodiny. Poslední takovou psychedelii vytvořil mistr Anderson v opusu Opilí láskou; romantika je tu servírovaná bez příkras, láska se poskládává z invalidních berliček, tiků, křečí a afektů a taky z nádherných hádek a kolektivních záchvatů. Robert De Niro jako cholerický obchodník s deštěm je naprosto přesný a vykosťující.

Celkem povedená hříčka, která funguje, dokud se na plátně neobjeví skuteční jezdci apokalypsy a partička hrdinů doposud rozehrávající trochu hodně vulgární sitcom se nedá na útěk před monstry a vetřelci. Ty nejsprostější dialogy vůbec nefungují, takže měly přijít na pořad střihačské nůžky a celé to asi o 10 minut pokrátit. Ale jinak taková ta dobrá zábava mezi dvojím uprdnutím... vyvane, neublíží...

Probůh, tohle točil autor Pádu třetí říše??!

Film Jako nikdy předchází pověst regulérní analýzy tématu smrti a umírání. Holý fakt, že Češi se zmíněnému jevu vyhýbají jako čert kříži, by mohl film katapultovat do středu diváckého zájmu - jsme přeci jen učedlníky Spalovače mrtvol, který neopakovatelným sarkasmem propojil maloměšťáckou idylku s pěkně rozpáleným krematoriem. V případě Jako jindy se ale kmotra zubatá musí spokojit s druhými houslemi: film je spíše o tom, co se stane, když se samorostlému estétovi odehraje před očima (resp. před postelí) celý život. Naštěstí ale je na co koukat. Filmu opravdu chybí odvaha zakousnout se do tématu pořádně hluboko (jako to udělal třeba Haneke ve své Lásce, nebo ještě lépe Nichols ve Vtipu), nebo naopak se satirickým nadhledem (Invaze barbarů). Hodně energie se vkládá do vedlejších motivů, prostor je na utvoření potřebné baladické nálady přelidněn a rušen vedlejšími tématy. Klíčové téma se postupně samo dohledává ve střetu a souznění dvou typů milenek, velmi připomínajících rousseaovský milostný trojúhelník tvořený jednak ženou schopnou sdílet uměleckou a filosofickou reflexi díla, jednak ale i ženou, která tohoto schopna není a miluje "od přírody". Jak P. Špalková, tak T. Medvecká podávají v tomto partu skvělé výkony, typizují dvě tváře ženské lásky a dva archetypy ženy vůbec. Jiří Schmitzer v tomto filmu definitivně prokázal, že je herec evropského formátu. Svůj doušek filosofické nadstavby, který svému umírání podle docela skoupého scénáře měl dát, odevzdal svrchovaně - v jeho podání se divákovi vybaví, že jednou z cest k uskutečnění sebe sama a dovršení existence může být (vedle náboženství a meditace, jak pravil Schopenhauer) i očistné umění. Vangoghovským variacím postupujícího šílení, jak je herec podává, mohl být dán větší prostor. Suma sumárum: velmi dobrý film, spolu s Collete mana nebeská padající v předvečer Kameňáku 4 na palice národa českého.

Senzační drama, mikroskopická analýza působení fámy a stereotypu

... viděl jsem v rámci projekce CSFD, takže touto cestou děkuji. Slíbil jsem si, že budu v hodnocení korektní... Podtitul akční horor moc nevyšel, protože největší hrůzu jsem prožíval ve chvílích - a bylo jich dost - kdy mě volně poletující myšlenky přivedly k představě, že bych za to byl býval dal skoro dvě stovky. Ještě NIKDY nevznikl tak plagiátorský akčňák, doslovné citace z nejrůznějších zdrojů jsou bezostyšně okaté: Úsvit mrtvých /Milla vs. zombíci/, Vetřelci /Milla vs. slizová vajíčka/, Iron sky /Milla vs. strážci v maskách/, Silent hill /Milla vs. obří vykosťovači s palicemi/, Hellboy2 /Milla vs. nádorové monstrum/ a hlavně Počátek /Milla vs. sněžná pevnost - vč. dekorací/. Anderson se tentokrát "překonal", je to jako obědvat bramboráky z mletého Blesku a Aha!

Autoři téhle "studie" asi chodili na gymnázium v Baku; neuvěřitelně strojené dialogy, bezpečně přestřelené problémy aktérů, stereotypy... nudu nemůže zachránit ani Libuška /proč probůh na tuhle slátaninu kývla???/, protože její herecké etudy snímá kameraman, který si svůj aparát asi pověsil na ucho - obraz se kývá /nejde o chytilovskou stylizaci, produkce asi neměla na stativ/. Bude to znít rouhavě, ale normalizačnímu eposu "My všichni školou povinní" - a to byla nějaká blbost - se tenhle opus neblíží ani omylem... Další zločin: Zuzana Bydžovská - zde !!???

Film mohl velice snadno sklouznout do rozplizu milostné limonády; podařilo se ale docela věrohodně vytvořit obraz světa, ve kterém vedle sebe stojí dekadentní město tvořené konzumisty s odporně kýčovitým stylem a živořící periferie robotující na elitní zpustlíky. Režisér musel vymyslet, jak zobrazit vzájemné vraždění tak, aby to vypadalo jako gymnaziální zaláskovaný paintball - a docela se mu to povedlo. Pokud už hlavní hrdinka vraždí, tak jen v afektové sebeobraně, prostřednictvím vosího hnízda nebo nedostatečnou osvětou v oblasti lesních bobulovin.

Mohlo by to být sociologické pojednání o kořenech generační frustrace v předválečném Německu, která vyústila ve stejně generační přitakání nacistické totalitě. Ale není - aspoň ne tak úplně. Na Bílé stuze totiž provokuje jednoznačné odsouzení patriarchálního modelu rodiny a vesnice, tedy onoho konzervatismu, po kterém se dnes tak často a sentimentálně vzdychá. Haneke se snaží ukázat, že partiarchální instituce /otec, manžel, kněz.../ umožňovaly "uživatelům" nejrůznější despotické akty, nebo dokonce patologické brutálnosti na bližních. Autoritativní styl řízení rodiny okořeněný konzervativním teismem se pak nejvíce promítaly v deprivaci dětí a v jejich agresivních reakcích, resp. zmíněné fašizaci osobností. Toto chápu jako lehounce manipulativní postup /"odmítněme i ty poslední pazbytky někdejší křesťanské morálky, protože ona nebyla jen zdrojem inkvizitorského násilí, ale i moderního nacismu"/, proto je třeba Hanekeovo městečko "Twin Peaks" chápat jako fiktivní konstrukci s mírně přehnanými karikaturami autorit.