Qitek

Jestli je film neustále srovnáván s Bergovým Lone Survivor, pak přihazuju ještě hvězdu navrch. Je fakt, že Ritchiemu se daří někde před půlkou dobře budovat napětí, i když někdy tlačí zbytečně na pilu. Emoce fungují, charisma hlavního dua maká na 100% ( u Dar Salima bych přihodil ještě pade navrch) a na to, jak se mi vyloženě do The Covenant nechtělo, mě Ritchie mile překvapil a na dvě hodiny zcela poctivě zabavil.

Hloupé a vlastně ani trochu děsivé. Zato audiovizuálně našlapané s hutnou atmosférou a nečekaně příjemně intenzivní ( o postavy se bojíte a to je v tomhle žánru podstatný ). V tomhle ohledu perfektní casting, hlavně matka - zbytek rodinky však nezaostává. Nebrat se to tak vážně, je to kultovka. Takhle zůstává “jen” silná zábava bez mozku. Ale bavil jsem se dost. A to se počítá.

Vyloženě trapnej film. “Film”... Spíš kaskadérský a scénografický showreel. To první je samozřejmě na špičkové úrovni. To druhé, ať už je jakkoli scéna monumentálně ( více méně podobně ) navržena, nevěříte jí to stejně, jako všem toporným a mnohdy příšerným hereckým výkonům. Všechno samoúčelně bliká, nebo je rádoby “dokonale” nasvíceno a narušováno větráky, nebo pohybem kamery, či neonově září ( waaau ) popředí - pozadí ve všemožných geometrických tvarech. John Wick se mezi tím kutálí, krčí, rotuje, přehazuje, podkopává, nakopává a prohazuje všechny ty darebáky těmi designovými “perlami”. Do toho monotónně střílí kulky, stíhajíce se jim ještě samozřejmě vyhýbat snad ještě lépe než v matrixu. A čemu se nevyhne, to pochytá jeho pancéřový oblek. Mezi pauzami se pak pronášejí velmi, ale opravdu velmi bolestivé “repliky” a celé se to tváří jako něco víc. První třetina je stěží na dvě hvězdy a film připomíná trapný béčko, který není ani guilty pleasure sledovat, natož poslouchat. Nebýt to značka John Wick, málokdo by vydržel. Postava slepého Donnie Yena je cringe po celou dobu stopáže a Fishburne je vyloženě nesnesitelnej. A tak jako proč ne, namítne někdo. Jednou. Dvakrát. Steží už třikrát. Ale po čtvrté a tři hodiny? Not for me. Čili děkuji ze srdce sám sobě, že jsem se rozhodnul nejít prozřetelně do kina na pozvání a mohl jsem si z toho udělat fast foward cinema, protože zhruba po první hodině už jsem měl opravdu dost. I tak to bylo nechutně úmorné. Tento film jsou jako zuby Iana McShaena. Naleštěné a iritující. Fast and Furious frančíza má nového bratra. Pompézní sračka.