Botič

Every Day is exactly the same, ale jen do chvíle než potkáte tu pravou, která Vám prozáří nudnou šedí prodchnuté dny a vystřelí Vás až za hranice oběžné dráhy. Ta pravá, pro níž se doslova rozdáte, protože ve vašich snech a představách je to ona, kdo nepohrdne Vámi nabízenou součástkou. Neboť roboti skutečně nesní o elektrických ovečkách. Ztřeštěnost žití v objetí s opatrností bytí. I'm Here je přesně tím čím měly být Divočiny, nostalgickým ohlédnutím, dojemnou pohádkou a jednou z nejromantičtějších a nejkřehčích mozajek vůbec. Spike Jonze je nekorunovaným králem hravých příběhů, byť mu Gondry šlape na paty. Tak neváhejte si na jejím konci zakřičet I'm Here, protože k tomu už třeba nebude příležitost.

Velmi příjemný malý milý, a jak už to tak bývá snadno přehlédnutelný animák s úvodem za který by se nestyděl ani James Bond a nejlépe natočenými akčními scénami vůbec. Plus jako bonus Jónsi. Animovaná emocionální pecka roku. Ukaž co umíš Buzzi Rakeťáku.

Nejneuvěřitelnější a nejnekorektnější úlet široko daleko o místě, kde oblaka ve tvaru falu brouzdají bezstarostně oblohou s vyhrávající DeVotchKou k tomu. Ewan McGregor i Jim Carrey si své role evidentně užívají, jen ten Jim už je poněkud starší. Ve výsledku je to přeci jen sled více či méně vtipných scének, který nedrží pohromadě a z něhož v hlavě zůstane jen pár záblesků a k dokonalosti vybroušená pointa. 7/10

Pilot: Steven Spielberg to má až moc dobře pod palcem sice jsem si někde v půlce říkal, že na pilot je Pacifik málo dravý, jenže ejhle jak jsem se šeredně spletl, druhá půlka mně přesvědčila o naprostém opaku nehledě na to, že se nestává každý den, abych byl už po pěti minutách dojatý a ještě ke všemu úvodní znělkou. Byť první půlka neskutečně trpí pod nánosem křečovitých klišé. Takže prozatím opatrných 7/10 s příslibem lepších zítřků. Lepší zítřky nenastaly.

Bez komentáře. Bez slov chvály. Tohle se prostě musí vidět! Kdo neviděl neuvěří.

Jedním slovem Outstanding. Splněný fanouškův sen. Už hodně dlouho se mi nestalo, že bych na konci filmu neměl slov. A [Rec] 2 je toho ukázkovým příkladem. Skrznaskrz prošpikovaný lahodný špíz připevněný na právě zapálenou petardu, který čeká jen na to, až bude moci vybuchnout přímo před divákovou zřítelnicí. [Rec] 2 využívá herní poetiku daleko víc, než-li třeba Gamer a jako bonus ústí doslova do nečekaně chutného konce. Takováhle hororová hra s divákem a danou látkou se nevidí široko daleko. Mě teď bude čekat pár bezesných nocí přemítáním nad tím, jak bych se v případě podobné situace dostával z tohohle víc jak desetipatrového paneláku.

Co to k čertu bylo…Některé filmy chytí a nepustí, zatímco u jiných máte permanentní pocit, že si budete muset způsobit nějakou fyzickou bolest, jinak Vám vypadnou bulvy a exploduje mozek. Co myslíte, kam spadají tihle „báječní“ muži zírající na kozy? Asi by bylo nefér smést je jen tak ze stolu a označit nálepkou nejnudnější a nejnevtipnější komedie roku. Jenže skutečnost je přesně taková ne-li horší. Problémem by nebyla ani tak celkem solidní devadesátiminutová stopáž, ale v případě pokud by se bylo na co dívat. Jedi trik, který se na diváka snaží zkoušet režisér Grant Heslov je neumětelským pokusem o nastolení chaosu v jinak klidných vodách a zapomíná, že divák se do kina většinou nevypraví pod vlivem LSD nebo jiných látek, které by mu možná pomohli najít v tomhle dvouvrstvém plakátovém filmu třetí rozměr zaručující blažené prochechtání se k explozivnímu konci. Ale počkat, to by tu nějaký musel být.

Říká se člověk člověku vlkem a v tomhle případě to platí dvojnásob. Minimalistická sonda do života dvou cizinců bez domova, kteří hledají nejenom cestu na jih, ale i jeden k druhému nedopadla úplně nejhůř. Vlastně dopadla nad očekávání výtečně. Snaha užívat si malé věci utopené v provazcích deště, jež smývá krev na cestě. Oba pronásledování stínem minulosti stejně tak jako přízrakem budoucnosti. Všechno je lží, jen smrt je skutečnou. John Hillcoat namíchal atmosféru z níž je cítit, že i kyslík musí být řidší. Předkládá obrazy, které divák znalí předlohy poznává, ale ve filmové řeči nemají až takový tah na bránu, jaký má ona literární předloha, což může být ve výsledku na škodu. Nicméně je to podívaná intimní a podobně depresivní jako předloha, což se v tomhle případě velice cení. Navíc má Hillcoat jedno eso v rukávu a tím je dokonale padnoucí hudba Nicka Cavea.

James McTeigue je pro někoho možná jen tím hloupým americkým chlapečkem, co si tak rád hraje se samurajským mečem, ale jeho Ninja Assassin je coby víkendová jednohubka k nezaplacení. Navíc je radost pohledět na takové množství protržených krevních konzerv. Akorát se mi nechce věřit, že se na tak béčkovém scénáři podílel TEN J. Michael Straczynski, co se vytasil s Výměnou nebo komiksovou Krajinou půlnočních stínů.

Alenka v říši LSDigidivů, která je více animovaným snímkem než-li hraným, zato s nepřekonatelně silným hereckým čtyřlístkem. Burtonova incize klasického příběhu prováděná pravda tupějším skalpelem a sešitá do těžko popsatelného a rozporuplného patvaru, který z jednoho profilu skvěle baví, zatímco se z druhého děsivé rozpadá a vzniklé nudné díry ani sebelepší hučkař nezalátá. Burton příběh místy přefukuje jinde zase upouští tak, že Alenka připomíná nepřirozeně se vznášející balonek nafouknutý smilexem, který ohrožoval Gotham city v prvním Batmanovi. Možná, že je Alenka spotřebním narychlo namíchaným koktejlem s digitální faunou a florou a neschopností vtáhnou diváka do příběhu, ale na druhou stranu tohle Burtonovo zaprodání se CGI trikům nedopadlo tak úplně nejhůř. Mít srdce ve znaku ještě neznamená mít ho na dlani. A ono Burtonovo lhaní si do vlastní kapsy mně vlastně i pobavilo.