dennykr

Mo lei tau par excellence. Forbidden City Cop je dokonalou ukázkou hongkongského nonsens humoru, který stojí na absurdních situacích, jazykových hrátkách a výrazných kontrastech. Zároveň je filmem "typickým" na několika úrovních. (a) Přebírá konvence hollywoodského filmu (milostná/pracovní linka, uzavřenost, mimo závěr filmu neomezená narace), (b) hongkongského filmu (epizodická struktura, rychle sestříhané akční scény, výrazné úhly kamery, nájezdy, násilí i kung fu příběh) a (c) filmů se Stephenem Chowem. Velmi zábavně pak pracuje na transtextuální úrovni, Chow znovu (po From Beijing with Love) paroduje filmy s Jamesem Bondem (úvodní titulky, jméno hlavního hrdiny Ling Ling Fat v kantonštině znamená "008"), wuxia filmy a obrací se i ke kultu Chinese Odyssey. Sebeuvědomělost a tendence odkazovat k dalším filmům jsou vlastnosti pro hongkongské filmy typické (a pro ty se Stephenem Chowem extrémně), Forbidden City Cop je ale jedním z těch nejzábavnějších.

Důsledná antiteze západních sportovních filmů. Filmu sice nechybí tréninkové montáže a dlouhé zápasy, avšak samotný hrdina je už od začátku konfrontován s důsledky boxování (nemocný bývalý šampion v baru). Zatímco první půlka je cestou mladíka stoupajícího na vrchol (Rocky a Rocky II), druhá je o zlomeném a nemocném muži, který potřebuje novou šanci (Rocky Balboa, Creed). Jenže na rozdíl od západních kolegů, zde obě poloviny končí tragicky. Jak říká hrdinův trenér, americký šampion se má dobře, ale cesta hongkongských boxerů nikam nevede. Proto má Rocky Balboa slávu a mnoho pokračování, ale boxery ze Somebody Up There Likes Me čeká pouze alkohol, nemoc či smrt. Zůstávají prakticky zapomenutí, stejně jako jejich film.

Human Lanterns nejspíše zklamou fanoušky hororů a částečně i fanoušky kung fu filmů. Dělají to však záměrně, konfrontací tradiční (kung fu) žánrové kostry s exploatací. Po úvodních titulcích ustupuje hororový žánr do pozadí a větší důraz je kladen na exploatační prvky. Zároveň může film fungovat jako modelový příklad (spolu s například Butterfly Murders) plynulého spojení dvou různých žánrů, ke kterému v hongkongském filmu docházelo velmi často. Na Human Lanterns lze také demonstrovat další tradice hongkongského filmu, především expresivní způsob osvětlení, které na sebe výrazně upozorňuje a podtrhává důležité momenty filmu. Víc tady.

Kultovní film, který z řady běžných (a průměrných) CATIII snímků v mnoha ohledech vybočuje. Především způsobem, jakým pracuje s barvami a osvětlením, s napětím (chytře v každé třetině mění způsob práce s informacemi i stylistickými prostředky a buduje tak napětí různými způsoby) i snahou vyhnout se rychle sestříhaným násilným scénám, čímž vytváří pocit, že divák vidí víc, než by vlastně chtěl. Detailněji (a se screeny) pak tady.

Odvážný pokus o načrtnutí filipínské národní identity. Diaz chytře pracuje s rytmem, kdy delší statické záběry a chronologické vyprávění vytváří normu, od níž se v důležitých momentech film odklání. Každou hodinu projekce završuje dialogem o kultuře, politice a dalších „velkých“ tématech. Občas sice spadne k banálnějším výpovědím, ale i přesto je Ukolébavka skvělým filmem i zážitkem. Víc tady.

Zajímavý pohled na plynutí času, částečně může fungovat i jako opozice k některým filmům Jamese Benninga. O tom pár slov tady.

Return of Ultraman byl návratem Ultramana i s veškerými jeho negativy. Ultraman Ace pak na jednu stranu osvěžuje už trochu zašlý koncept, ale zároveň sérii posouvá v mnoha ohledech zpátky. Trochu víc si dává záležet na týmu lidských hrdinů, z nichž má každý nějakou specializaci. Vedlejší postavy se dokonce (hned ve druhé epizodě) ptají po identitě superhrdiny. Zároveň je Ace prvním Ultramanem, který propůjčí svou sílu dvěma lidem zároveň (jedním z nich je dokonce žena). Ačkoliv by se mohlo zdát, že spojení muže a ženy mohlo konzervativnímu japonskému publiku vyhovovat, opak byl pravdou. Seriál tento model v polovině opustil i kvůli klesající sledovanosti (epizoda Farewell Yuko, Sister of the Moon) a zůstal pouze muž. // Zlepšila se práce s perspektivou a souboje jsou občas snímány i z pohledu lidí. Dosud se také v seriálech objevovalo málo informací, které by spojovaly více dílů dohromady (kromě přítomnosti hlavních postav), epizody se odehrávaly ve stejném fikčním světě, ale minimálně na sebe navazovaly či odkazovaly. V Ultraman Ace se ale objevuje záporák Yapool, který všechna monstra na Zemi posílá a snaží se planetu zničit. Poprvé v historii tak Ultra série nabízí záporáka, který se objevuje pravidelně a jehož motivy jsou postupně odhalovány. Klacky pod nohy však seriálu hází japonský humor (který podobně zatočil s King Kong vs. Godzilla) a ořezávání mytologie, vysvětlování i snahy o budování komplexnějšího narativu. Ace se více soustředí na samotný boj, budování zápletky se mu prakticky vždy podřizuje. Má tedy blíž k původnímu Ultramanovi, než k odvázanějšímu Ultraseven. Upřednostnění boje a „hostování“ dalších Ultra strážců (objeví se Zoffy, Sedmička i původní Ultraman) lze chápat jako snahu vyrovnat se konkurenci, kterou ve své době přestavoval začínající Kamen Rider, seriál, který si vybudoval podobně legendární status jako Ultra série. Ten svou rychle rostoucí popularitou „nutil“ omezit vyprávění, zjednodušit motivace záporáků a přepnout do akčnějšího módu. // Ace má také daleko blíže k „bohu“, protože je silnější než předchozí strážci a nepotřebuje tak výrazně pomoc lidských hrdinů. Znovu se objevuje ukřižování (tentokrát čtyř Ultras) a i první kaiju ihned ničí kostel. Monstra také přicházejí z jiné dimenze, která připomíná peklo a Yapool Ďábla. Poprvé jsou tak náboženské odkazy explicitní.

Ultraseven zdatně kříží "Ultramana" s "Ultra Q". Ultraman se jen svezl na kaiju boomu, který Japonsko zasáhl a sám využíval ta nejprovařenější žánrová schémata. Od staršího Ultra Q se odklonil monotónností zápletek, ale i jistou stylistickou umírněností a jednotvárností či absencí snahy o budování brakové mytologie. Ultraseven je v tomto ohledu daleko zábavnější. Seriál se naučil dávkovat informace (čas od času něco zatají nebo diváka klame), každý díl nutně nesměřuje k souboji strážce s monstrem, vrací se moralizující voice-over a hlavně se začala rozšiřovat mytologie. Nepřátelé se od sebe liší nejen vzhledem, ale i původem a motivacemi. Znovu se objevují díly, ve kterých nejsou monstra to nejdůležitější (několikrát není ani souboj vyvrcholením epizody) a konflikty nevznikají banálně (kaiju chtějí ničit/kolonizovat), ale i na základě nedorozumění či řešení krajních situací. Hlavní hrdina Dan Moroboshi je dokonce vystaven několika morálním dilematům (což bylo v Ultramanovi nemyslitelné). Nelze si nevšimnout jasných podobností se Supermanem. Moroboshi je lidské alter-ego (mimozemského) Ultraseven, které má nadlidskou sílu, rentgenové vidění, nabíjí ho slunce a musí své schopnosti skrývat před ostatními. Ti se ovšem prakticky nikdy nepozastaví nad tím, proč hrdina mizí na závěr každé epizody. Jen na rozdíl od Clarka, seriál neklade důraz na konflikt mezi běžnou a „božskou“ stránkou postavy. A ačkoliv je v jedné epizodě „ukřižován“ (The Seven Assassination Plan), jde pouze o symbolické gesto, Sedmička totiž není spasitelem ani bohem, je parťákem a sedmým členem lidského týmu Ultra Garrison. // Ultraseven je japonskou inkarnací „klasického“ superhrdinského mýtu, která zároveň obrací tradiční pravidla kaiju eiga.

Ultra Q je prvním zářezem Ultramanského vesmíru a po prakticky ztraceném "Marine Kong" také jedním z prvních a nejdůležitějších kaiju seriálů. Ačkoliv Godzilla ve stejném roce ("Godzilla Vs. Monster Zero") dramaturgickou strukturu povoloval a dával prostor samotným soubojům, Ultra Q se inspirovalo hlavně u amerických mysteriózních seriálů. Podle podobného vzorce je v každém díle představeno monstrum (či tajemný úkaz), následně je doplněna mytologie, postupně se přichází na způsob, jak se s problémem vypořádat a na konci doplní voice-over nějaké morální ponaučení. Ke kaiju duelování dochází minimálně. Prim hrají lidké postavy, které (narozdíl od Godzilly) nejsou pasivní a aktivně monstrum vyhledávají, snaží se jeho existenci potvrdit a následně odhalit slabinu. Tedy zatímco Godzilla je nepodchytitelný pro svou ničivou sílu, monstra v Ultra Q jsou konfrotována s racionalitou lidských hrdinů, kteří často utíkají a schovávají se, ale ve výsledku dokáží svou intelektuální převahu a díky ní zvítězí. Neporáží tak nezkrotnou sílu nezkrotnou silou ("Godzilla"), ale uvažováním. Seriál je ovšem plný nápadů, objevují se epizody bez „záporného“ monstra, které se zaměřují hlavně na dětské hrdiny (až surrealistický Grow up! Little Turtle), úplně bez monster (Open Up!) čí díly kde jsou monstry normální lidé (The 1/8 Project). Vůči uniformním showáckým kaiju eiga se Ultra Q vymezuje daleko větší tvůrčí odvahou a nápaditým stylem (různé deformace obrazu, kamerové nájezdy, extrémní podhledy, ..). Vůbec celková různorodost prostředí a konfliktů je v žánru osvěžující. Samozřejmě studio Toho rádo recyklovalo a tak jsou v seriálu využívány i kostýmy z jiných filmů. Hned prvním záporákem je Gomess (upravený Godzilla), ve druhém dílu Goro (King Kong) dále pak "Mystic Dragon" (Manda) nebo Pagos (Baragon). Ačkoliv se zde samotný Ultraman neobjevil, je Ultra Q považován za otce většiny následujích kaiju seriálů. I když vlastně není o monstrech.

Je zajímavé sledovat, jak špinavý pocit zanechává August Underground na divácích a následkem toho dostává nízká (či neutrální a distancovaná tříhvězdičková) hodnocení. Jako by vyšší počet hvězdiček znamenal souhlasné pokynutí a morálka bránila takový film "schválit". Je to "nechutné" a "zbytečné". Na těchto "bezduchých násilnostech" je ale něco poměrně zajímavého. Celé subžánry slasher či torture filmů (samozřejmě i jiných) jako například Saw, Laid to Rest, Tortured (atd.), jsou populární, diváci chtějí násilí víc a chtějí ho originálnější. To jsou filmy, jejichž hodnocení často stojí a padá s tím, jak jsou mordy zábavné a krvavé. Násilí je tedy neškodná hra, pobaví. Toto morální dilema ale AU nahlodá tím, že násilí zobrazí způsobem, jaký je divákům protivný a odpudivý. Oblíbené filmy totiž často dodržují některé z následujících podmínek. Násilí je stylisticky vyleštěné (přehledné), distancované (divák se tak necítí být součástí mučení) a kontextualizované, tedy s hrdinou, kterému je ubližováno z nějakého důvodu. Ten se snaží přežít a film tak nabízí minimáně jednu postavu se kterou je možné se identifikovat. Zde je navíc výhodou, že často není brán ohled na politickou, rasovou nebo třídní příslušnost postavy (a když ano, je za ní postava trestána) a vše je redukováno jen na snahu přežít. Pravidelně jsou také mrzačena „hezká těla“. Fred Vogel se všem pomyslným podmínkám vyhýbá a bere tak divákům cokoliv, čeho by se mohli držet. Násilí je špinavé, nehezké a často nechutně spojené se sexem (nekrofilie, použití výkalů, mrzačení, ..). Divák je ve středu dění, protože vše vidí z pohledu kamery, kterou mučitelé drží (zároveň tak stojí na jejich straně) a film není přehledný. Hrdinové neexistují, ostatní postavy jsou zjednodušeny na maso, které je zneužito a znetvořeno. A nakonec, násilí je bez kontextu. Protagonisté pro své konání nemají žádný racionální důvod, nevraždí pro pomstu, ale pro zábavu a film tak není propojený koherentní narativní linkou, jen řadí násilné scény za sebe bez jakéhokoliv spojení. Maximálně jsou scény mučení prokládány normálními výlety a dalšími činnostmi, které jsou pro trávení volného času typické. Vraždy a znásilnění pro ně tedy představují běžné činnosti. Když je násilí "bezdůvodné" (a tím působí bezúčelně, prvoplánově), film pro mnoho diváků ztratí smysl. Je ošklivý, nechutný, špatně natočený a vraždí se v něm "jen tak". Z tohoto důvodu je pro mě August Underground zajímavý, protože podkopává divákům nohy. Zákeřně je vpustí do fikčního světa, ve kterém nejsou vítáni. Nepatří tam, nemají tam co dělat a nerozumí mu, protože snuff je natáčený jen pro uspokojení jeho autorů. Divák neví, jak ho uchopit, co si o něm myslet a nemá nejmenší šanci si ho užít. A právě z těchto důvodů se vyhýbám neutrálním třem hvězdám a dávám hvězdy čtyři. Velký vztyčený prostředník divákům a většině hororové produkce.