clump

Avatar 2 je nejen vizuálně nejkrásnější a technicky nejdokonalejší, ale pro mě asi i autenticky nejprocítěnější a nejoduševnělejší velkofilm v aktuální paměti. Tenhle jeho aspekt přitom pozoruhodně a mocně kontrastuje s techno-fetišistickýma a akčníma pasážema, který má Cameron v malíčku stejně jako emotivní momenty budovaní vztahů mezi postavama a roztodivnýma bytostma nebo rozpouštění se v hyperpropojenym ekosystému Pandory. Víckrát jsem měl u obou typů scén na krajíčku z toho, jak bezprostředně působivý, skvěle natočený a krásný to je. Kýč? Možná trochu, ale taky precizní řemeslo, talent a jasnej záměr, co a jak chce autor sdělit a ukázat. Pod povrchem se skrývá víc. Jakkoliv ubercool jsou veškerý stroje a technika ve filmu, člověk nakonec odchází z kina s touhou zahodit všechny ty vrtulníky, rakety, exoskelety a robokraby a radši se vydat k moři a skamarádit se s velrybama. (Pasáže s nima byly pro mě jedny z vrcholů filmu.) /// Je vlastně pozoruhodný, že z filmu vzniklýho z velký části v počítačích sálá víc života než z většiny běžně natočených velkoprodukcí. Stejně jako jednička je to environmentalní blockbuster, po kterym budete nesnášet lidstvo tak, jak si asi zaslouží. Někoho to třeba nechá chladnym nebo nad tím muže ohrnovat nos, ale mě to naopak konvenuje. Kéž by film inspiroval další generaci diváků, aby dusledně trvali na udržitelnějším vztahu k planetě a oceánům. Kéž bychom Zemi, její konglomerát bytostí a organismů a noosféru vnímali podobně jako pandořani zří Eywu. Není to nakonec až tak vědeckofantastická (ani ezo) idea, jak se může na první pohled zdát. A třeba i díky vlivu Avatara v budoucnu lidstvo prokoukne skrz aktuální zcestnej materialistickej přelud a uzná existenci čehosi jako mysli/psyché jakožto jednoho ze základních aspektů vesmíru, kterej neni omezenej jen na mozky nahodných vyšších primatů. To už se ale jako fanoušek panpsychismu nechávám možná moc unýst. (Panpsychismus je zjednodušeně řečeno idea, že psyché je v nějaký formě všudypřítomná, byť jen v rudimentární formě, i v blbym šutru, protože je v každym atomu. O to víc se pak projevuje ve složitých živoucích systémech, jako jsou organismy, rostliny nebo jejich společenství. No kdy jste naposledy po shlídnutí trikovýho megafilmu meditovali a filosovali nad existencí?) /// Zpátky na zem. Pochopim, když někdo bude tvrdit, že příběh neni zrovna výjimečnej a že se toho ve filmu vcelku zas tak moc nestane. Ale mě se právě líbilo, jak se tentokrát nezachraňuje osud vesmíru, ale v podstatě jde v jádru o relativně komorní rodiný drama, který ale neni tak schematický a retardovaný jako některý jiný trikový blockbustery. Sice je teda příběh vlastně celkem jednoduchej, ale aspoň mě to nepřišlo na škodu a scénář mi připadá elegantní a efektivní. /// Co se týče 3D, opět jde o jeden z mála, ne-li od jedničky jedinej film, kde má fakt smysl. I když jako obvykle jsem si musel chvíli na ten formát zvykat a poddat se mu. Což je ale možná jen můj specifickej problém, že mi chvíli trvá, než mě přestane trojrozměrnej efekt trochu rušit, protože vnímám, že je to jen iluze, a nemůžu zaostřovat, kam se mi zlíbí, ale jen kam mi režie/kamera dovolí. Cameron s 3D pracuje zkušeně, zručně a vkusně a jakmile jsem se uvolnil a zvykl si, byl jsem tam. Asi mi to nedá a výhledově zajdu i na HFR (high frame rate) verzi, kde je u vybraných scén frekvence snímků 48 a ne klasických 24 za sekundu). Jakkoliv vyšší snímkovou frekvenci u filmů obvykle nedávám (funkce zlepšující plynulost a la TruMotion apod v TV nenávidim a výrobce by za to, že jsou u nových televizí defaultně zapnutý, měli soudit v Haagu), tady by to mohlo ve spojení s 3D dávat smysl. V případě Avatara ostatně nejde o uměle dopočítávaný mezisnímky jako u zmíněných TV funkci, ale "reálně natočený" snímky a záměr autora. Každopádně pokud vám bude na plynulosti pohybu v kině připadat něco nezvyklýho, šli jste zřejmě právě na HFR verzi.

Tak Luthen umí víc než jen působivě promlouvat, vynikající. Když ta vesmírná scéna skončila, musel jsem zatleskat, přestože to v prázdnym pokoji nikdo nemohl slyšet. Oceňuju i výskyt mimozemských postav, dokonce hned s klasickýma obličejovýma implantátama a techno blbostma místo rukou. Plus nejemotivnější scéna – B2 smutní. Tímto jsme taky asi vyčerpali skoro všechny záběry z traileru, je to tak? Do finále letíme v podstatě naslepo? A jestli na něm něco zásadně nepodělaj, tak máme co do činění s kvalitativně snad nejkonzistentněj skvělou první sérií seriálu, kterou jsem viděl. Aspoň pro mě byla absolutně bez hluchých míst, vaty nebo propadů směrem dolu, pouze s pravidelnýma výstřelama do ještě vyšších výšin. Nesouhlasim s celkem rozšířenym názorem, že začátek seriálu je nuda. Je mi líto diváků, kterym to přijde místama roztahaný, ale já nemůžu bejt spokojenější. It’s high, very high.

Já vim, že už znim jak zaseknutá deska, ale po 10. epizodě musim opět zopakovat, že Andor je naprosto boží seriál. A kdo ještě se sledovánim nezačal, dělá velkou chybu. Podle mě je to nejen nejlepší seriál roku, ale dost možná i jeden z nejlepších vůbec. A nemusíte zrovna milovat a znát nazpaměť veškerý Star Wars, abyste ho dokázali ocenit. Andor se nebojí řadu dílů úplně kašlat na jakoukoliv klasickou akci a prostě jen vypráví několik fascinujících dějových linek převážně pomocí dialogů a chytře napsaných situací. Když už konečně na akci dojde, o to víc je zasloužená, strhující a má dopad. Akční scény jsou přitom nejen skvěle natočený, ale taky ekonomický a efektivní, tj. netrvaj zbytečně dlouho. V klasičtějších Star Wars by třeba přestřelka jako ta v 10. epizodě trvala klidně deset minut v kuse (20 minut, pokud by šlo o celovečerák) a obsahovala několik blbostí očividně vymyšlených jen kvůli tomu, aby to víc bouchalo a dýl trvalo. Klasičtější Star Wars přistupujou k akčním scénám mnohem víc jako k pouťovým atrakcím, který tvoří jeden z hlavních důvodů, proč se člověk dívá. A nic proti tomu, rád na tuhle hru jindy přistupuju. Nicméně je to právě přízemnější a úspornější přístup Andora, kterej zanechá větší dopad, působí autentičtěj a líp slouží příběhu. Přesto možná to nejpůsobivější v epizodě 10 nebyla osvobozující (ve smyslu doslovnym i emocionálnim) akce, ale opět prostý promluvy. Tentokrát jsme se přitom dočkali hned několika památných dialogů/monologů, který okamžitě patří do zlatýho fondu Star Wars. Zvlášť temně poetickej a až meditativní výlev Stellana Skarsgårda na konci epizody prostě nemá chybu. A navíc aspoň pro mě definitivně posouvá a prohlubuje pohled na Povstaleckou alianci v původní trilogii a na reálnou cenu, kterou opozice totalitě opravdu stojí. Už na Novou naději nebudu schopnej koukat jako na jednoduchou pohádku. Pero je skutečně mocnější než (světelný) meč, aspoň v případě Andora určitě. Tenhle příměr už mě sice napadl u jedný z předchozích epizod a platí v podstatě pro celej seriál, ale zatím asi nejvíc právě pro epizodu 10. Nechci zapomínat ani na Mon Mothmu v podání Genevieve O'Reily, která perfektně hraje potlačovanej vztek, paniku nebo přetvářku. A o další postavě pomlčim, abych nespoiloval. Nejkomplexnější a nejlíp napsaný Star Wars vůbec. Ale já to říkal, hned jak jsem se dozvěděl tvůrce a scénáristy!

[Visible happiness], přestože jsem měl po doukání regulérní depresi. Ale takovou tu dobrou depresi. Zkrátka je to stále po všech stránkách úplně skvělý, ačkoliv jde už o několikátou epizodu zcela bez klasický akce. Myslim, že po 3/4 série už můžu s čistým svědomím říct, že tu sledujeme instantní klasiku a jeden z nejlepších seriálů za dlouhou dobu. Všechny, kdo na tomhle pracovali, miluju. Zajímalo by mě, co si o tom myslí George Lucas. Svym způsobem je Andor zároveň určitá deviace od Lucasova pojetí, zároveň ale dílo velmi věrný a uctivý ke kánonu a původní tematice.

Ježiši, tohle mě skoro rozbrečelo, jak je to dobrý. Svůj podíl na tom teda má i fakt, že díly o Ahsoce rezonujou s finálem Klonových válek, který považuju za jeden z absolutních vrcholů Star Wars a určitě jejich nejemotivnější a nejtragičtější část. Nicméně i epizody o hraběti Dooku jsou vynikající, ne-li ještě lepší. A to jsem se původně trochu bál, že vedle Andora budou Příběhy rytířů Jedi působit chudě, dětinsky, povrchně… Místo toho jsem dostal plnokrevnou minisérii, která je elegantně, úsporně a efektivně vyprávěná, s ohledem na krátkou stopáž přitom nepůsobí uspěchaně, ale naopak má hloubku a až meditativní kvality. Je překvapivě silná a poetická, smysluplná a nedětinská. Tyhle melancholický, zahloubaný a depresivnější nálady mám na Star Wars asi nejradši a tady jsou evokovaný mistrovsky. Zcela bez hluchých míst/filleru. Ale že si divim, vždyť za tim stojí stejnej tým jako za již zmíněným koncem Klonových válek aka Siege of Mandalore, tak aby to nebylo kvalitní. Je velká radost bejt teď fandou Star Wars, když máme ne jeden, ale hned dva výjimečný seriály naráz. Každopádně bych rád, aby v Příbězích rytířů Jedi pokračovali. Ne nutně se stejnýma postavama. I když upřímně, klidně bych koukal i na celej seriál jen o tom, jak mladej Dooku a Qui-Gon vyšetřujou případy a rozsuzujou spory.

Opět po všech stránkách skvělá epizoda. Ale tentokrát s ještě tězkotonážnějším dopadem. Nekončící a naprosté štěstí, že jsem se konečně dožil Star Wars tohohle kalibru. // S tou bídnou sledovaností, co tu někteří zmiňujou, je to ale asi trochu dezinformace. Ona vlna článků zdá se vychází z chybně interpretovaných dat a autor původního tweetu ho smazal a korigoval. Samozřejmě to i tak zaostává za jinýma SW sériema se známějšíma postavama, ale popularita Andora snad zdaleka bídná není. Navíc když skončily Prsteny moci, Rod draka a končí i She-Hulk, tak lidi budou mít prostor naskočit a začít Andora sledovat opožděně. Plus snad sehraje roli i šeptanda, že je to velká kvalita. No a samozřejmě se na to taky ještě jednou dvakrát určitě kouknu. Viz: Correction: ‘Andor’ Seeing Higher Audience Demand Than Initially Reported, Still Behind Other ‘Star Wars’ Shows

Andor je čím dál silnějším důkazem, že pero je mocnější než (světelný) meč. Další fantastická epizoda, kde nedojde na žádnou akční scénu, hlavně se mluví a přesto je naprosto strhující a fascinující. Je to zkrátka furt čím dál lepší, tenhle díl jsem si užil ještě víc než předchozí. Všechny scény s Luthenem jsou úplně boží, Mon Mothma je úplně boží, Diego Luna je úplně boží, diskuse v ISB jsou úplně boží, vykreslení Impéria je úplně boží, architektura, kostýmy i hudba jsou úplně boží… Tam snad není jediná neboží sekunda. A Andor sice programově nedělá klasickej do očí bijící a lacinej fan servis, ale když už se čerpá ze širšího loru a odkazuje na něj, případně se mihají vedlejší postavy odjinud, neruší to a dává to smysl. Jsou to spíš takový deep cuts pro znalce... Tentokrát potěšil Wullf Yularen, jedna z mých oblíbených postav z Klonových válek, kde byl celkem klaďas, ale holt po konci Republiky zůstal věrnej armádě...

Viděl jsem jen tenhle jeden díl a přišlo mi to celkem koukatelný, žádná hrůza, žádná velká sláva, takovej lehkej nadprůměr na domácí televizní poměry. Přestože ten shitstorm kolem pojetí tématu chápu, jsem tak trochu feminista a miluju Kamila Filu, nějak mě to neuráželo. Nevim. Zas jsem ale sledování nevěnoval moc velkou pozornost.

Jsem EXTRÉMNĚ nadšen. Čtvrtá epizoda potvrdila a ještě víc upevnila trajektorii Andora stát se možná mým nejoblíbenějším Star Wars počinem. Nebo aspoň jedním z nejoblíbenějších (ať nemusím posouvat Siege of Mandalore na druhý místo, to se mi úplně nechce). Těžko se mi hledá jakákoliv výtka, za mě tu funguje prostě úplně všechno. Vlastně je to u Star Wars trochu nezvyk, protože jakkoliv je miluju, k vetšině filmových epizod i seriálů vždycky nějaký dílčí výhrady najdu nebo prostě jen musí člověk sem tam přimhouřit nad něčím oči. Tady jsou každá minuta a každej aspekt stoprocentní. Snad to moc nepřeháním, nebo jen trochu, a snad to nezakřiknu, ale spíš mám pocit, že se máme ještě hodně na co těšit. K tomu musím dodat, že jsem fanoušek politiky v prequelech (včetně tý v Klonových válkách – nic proti světelným mečům, droidům, superzbraním, vesmírným bitvám, ale přesto k mým oblíbeným dílům často patří ty se senátem, bankama, intrikama, debatama apod.). A pro lidi jako já je Andor vlhkej sen. A to jsme zatím viděli jen první náznaky. Je pro mě téměř bezmezný potěšení dívat se na tyhle neakční kecací scény, ale bez oný typický určitý neobratnosti a topornosti prequelů (i když ano, i to na nich dneska svym způsobem miluju), s dialogama napsanýma a režírovanýma někým jiným než poloautistickým Lucasem a bez ohledu na diváky prvního stupně ZŠ. Prostě wow.

Fakt dobrý. Nebo aspoň mě se to fakt líbilo. A Soně taky, i když nevěděla, co je feat nebo drip a je tam i spousta dalšího současnýho subkulturního slangu, aniž by to ale bylo nesrozumitelný. Adam Mišík hraje rádobyrappera a dealera kvalitního koksu velmi solidně. Snad ještě lepší je jeho sidekick v podání Marsella Bendiga – to je fakt geniální a nesmírně zábavná a vtipná role. Pro mě českej hereckej objev posledních let, i když teď zjišťuju, že jsem ho viděl už v pátý epizodě seriálu Ochránce. Běžte na to, je to fakt prdel, i když ne teda úplně furt, taky trochu drama. Jak píše Cival, je to nejprogresivnější českej film posledních let. Hodně se v něm užívaj všemožný drogy, ale pokud si dobře pamatuju, tak snad skoro žádnej alkohol nebo marihuana a ani tam myslim nikdo nekouřil cigára. Po filmu jsem měl chuť dát si taky pořádnou lajnu a jít na rapovej koncert, což jsme i málem udělali. Líbí se mi i poselství filmu, tj. ne že drogy jsou špatné, špatné je drogy nevhodně a chaoticky míchat a kupovat z pofidérních zdrojů. Líbilo se mi i to, že se část filmu natáčela v mym oblíbenym podniku Fuchs2. A jak už dřív upozornil Claviq, došlo v něm k prvnímu filmovýmu name dropu klubu Ankali, když hlavní postavy zvažujou, kde narychlo prodat říznutej koks ("Ankali, kde se skládá pět studentek na sodovku?" nebo tak něco). Což mimochodem může souviset i s tim, že soundtrack dělal Oliver Torr, kterej myslim částečně za zrodem a fungovánim Ankali stojí, jestli se nepletu. Krom toho ve filmu často zní rap a sám sebe hraje Sergei Barracuda. Mimochodem, Banger je celej natočenej iPhonem a kamera se často drží docela blízko postav, takže si radši v kině sedněte někam dál. V prostřední řadě to bylo trochu klaustrofobní, takže jsme nakonec přesedlali do poslední. (Nevim, asi to tak každej nemá, ale sedět moc blízko plátna mi vadí i u akčních a trikovejch blockbusterů a přijde mi, že jsou sály multikin navržený v tomhle ohledu dost debilně, včetně toho slavnýho rádoby IMAXu na Flóře, kterej mi úplně zkazil druhý shlídnutí Duny, když jsme seděli mírně bokem někde snad v pátý řadě a nejen, že obraz byl na p*ču, ale navíc to bylo příšerně nahlas, že to bylo vyloženě fyzicky nepříjemný. A to říkám jako někdo, kdo chodí poměrně často na koncerty a párty. Prostě sedět blíž než v šestý sedmý řadě u mě vede spíš k očim šejdrem a bolehlavu, žádný větší vtažení do děje se u mě nekoná.)