TheDarKnig

Dark Souls x Made in Abyss strikes again. Epizoda plná brutálně výživného vztahového, akčního, příběh a postavy výrazně posouvajícího dramatu. Vím, že to opakuji skoro každý týden, ale prostě se nedokážu nabažit toho, jak charismatické, sympatické, různorodé a plné života jsou zde prakticky všechny postavy. Autorka je (nejen) v tomto vskutku jedna z nejlepších mangaků, s kterými jsem se zatím mohl potkat. PS: Senshi se svým ochranitelským instinktem MVP. Trigger a talent jejich tvůrčího týmu jakbysmet.

Čím vším je Frieren: Beyond’s Journey End? Je to obyčejný a zároveň unikátní příběh v obyčejném a zároveň unikátním světě kouzel a magie. Je to jedinečný příběh o konci jedné cesty a začátku cesty nové. Je to příběh po příběhu. Již ne příběh o světě, sužovaném démony, ale příběh o světě osvobozeném, na jehož počátku stojí „pozůstalá“ elfka jménem Frieren, protože neúprosný čas ji o téměř všechny blízké již připravil. Zvláštní samotářka, hravá, ale často až překvapivě dětinská, kvůli dlouhé izolaci společensky nevyzrálá, a neschopná správně vyjádřit emoce, která si začíná teprve teď uvědomovat pomíjivost a smrtelnost světa kolem ní, uvědomovat si, co je to být někým, jehož život tvoří jen zlomek života jejího. Během nové cesty, na kterou se kvůli určitým okolnostem a kvůli určitému velikému přání následně vydává, si pak postupně konečně začíná uvědomovat též vše, co ji kdysi dávno (z pohledu člověka) během celé dlouhé, krátké desetileté legendární výpravy se skupinou hrdinů/nejlepších přátel unikalo – jak moc ji tento pro ni kraťoučký úsek života ovlivnil a změnil. Nachází nové emoce, pocity, radosti, cíle a dochází ji důležitost těch starých; zároveň díky tomu, jak se ve skutečnosti nevědomky začala měnit, funguje jako příklad pro svou novou, mladou, lidskou učednici Fern a její hledání toho, co dává barvu a krásu životu po ztrátách, které prodělala ona. Příběh Frieren, Fern a v neposlední řadě mladého válečníka Starka, který se k výpravě připojí s vlastními obavami a pocity méněcennosti, jež mu obě hrdinky začnou i přes svoje problémy pomáhat překonávat (ať už přímo nebo nepřímo) a on tak může pomáhat zase jim, je též o jedinečnosti v obyčejnosti. Unikátnosti všednosti. O výjimečnosti každého okamžiku, o kráse maličkostí. O změnách, které do světa přináší plynutí času a historie, pomíjivost všeho a zapomínání na jakékoliv veliké skutky a činy. A o tom, že někdy i ty nejmenší dobré činy mají větší dopad, než si umíme představit. Na ostatní i na nás samotné. Vážné, emocemi a/nebo dramatem nabité scény lehounce přecházejí v ty odlehčené, příjemný situační humor se střídá s hřejivými momenty, téměř každé setkání, každá překážka vyučuje postavy i diváky o něčem novém, krásném a důležitém – nalézáme zde úvahy nad smyslem, důležitostí, složitostí, realitou a přetrváním víry a náboženství, kulturní paměti, hrdinství, síly vůle a s tím související přirozenou lidskou touhu po zanechání stopy v historii, navzdory neúprosnosti proudění řeky času. Taktéž se zde nejednou ukazuje velká životní pravda – jak naplňující a důležitá pro nás může být pomoc člověku v jakékoliv maličkosti, právě když před sebou vidíme horu. Na začátku jsem zmínil obrovské srdce, které pomocí oběhové soustavy doručuje nádhernou myšlenkovou hloubku, živoucnost a plnokrevnost do každého posledního zákoutí tohoto mistrovského díla. Toto srdce má v příběhu vlastní ztělesnění – Hrdinu Himmela, který se skupinou svých nejmilovanějších přátel vyvedl svět z tisíciletého područí démonů a započal zcela novou Éru míru a pokoje. Hrdinu Himmela, o kterém tento příběh není, ale je, protože jeho činy, jeho vliv a jeho přání jsou hlavním spouštěčem nejen nové éry, ale hlavně vývoje Frieren. A prostřednictvím vzpomínek nejen jí samotné, ale mnoha lidí, kterých se tento povahově (i fyzicky :) překrásný a neuvěřitelně silný člověk dotkl, nás Himmel doprovází při celé nové výpravě za sebepoznáním i (z pohledu Fern a Starka) sebezdokonalením. Jestli je Hrdina Himmel srdcem vyprávění, magie by se mohla přirovnat k tepnám a žílám. Nebo k vše prostupující a spojující niti, kterou je příběh protkán a propleten. Je to logické, sledujeme jej z pohledu legendárního mága Frieren a její učednice, co je však stejně jako mnoho dalších aspektů tohoto díla výjimečné je, do jaké míry a hloubky se zde s magií pracuje. Krása a okouzlení magií, ale taktéž samotné její fungování, systém a vývoj zdůrazňují a vytvářejí tematické paralely k hlavním motivům a ideologickým střetům příběhu. Jak magii mění čas, jak k ní přistupují jednotlivé rasy (historie magie ovlivňuje magii a každá rasa k magii přistupuje jinak podle své mentality a délky života), co skutečně činí magii tak překrásnou (její moc nebo její zvláštnost, různorodost), k čemu by magie měla sloužit (pragmatická svět měnící, svět chránící, svět ničící magie nebo magie pro magii a potěšení z ní)? Jedinečný um, s jakým je se všemi těmito tématy v rámci jednotlivých částí příběhu zacházeno, je prostě zcela obdivuhodný. A podobný přístup lze vidět prakticky u všech aspektů tohoto díla. Od práce s postavami přes zažitost a životnost celého světa až k vyprávění a jeho neuvěřitelně brilantnímu podání, kde bezesporu v nemalé míře pomohl jeden z nejlepších tvůrčích týmů v historii anime adaptací. Svět a většina postav působí doopravdy velmi plnokrevně a autor dokáže i na relativně omezeném prostoru představit a charakterizovat postavu takovým způsobem, že na ni divák jen tak nezapomene (např. Serie, Flamme). Série by sotva mohla být tak příjemná a půvabná (nemluvě o komplexitě a myšlenkové hloubce), kdyby podivínská stařenka Frieren neměla výborné doplnění ve všemožných vedlejších postavách; kromě narativem hojně využívaných členů její původní party logicky nejvíce v Starkovi a Fern. Stark je upřímný, velmi laskavý a lidský, i když trochu naivní a nejistý, leč velmi talentovaný jinoch a jeho interakce se stejně starou dívkou Fern tvoří milé, vztahové jádro příběhu, které je napsané dle mého názoru velmi uvěřitelně, co se týče chování sociálně nezkušených a dospívajících jedinců (čas od času lehce okořeněné určitou roztomilou humornou nadsázkou). Příběh má tak díky jejich vztahu, vztahu s Frieren a některými dalšími postavami další způsob, jak předávat divákovi své myšlenky, svou humanitu a lidskost. Jedinečnost v obyčejnosti. Frieren je nicméně stále zároveň i velká hrdinská fantasy. V zdejším velkolepém fantasy světě je proto samozřejmě náležitá péče věnována nejen magii, ale i stvořením magie. Můžeme zde vidět úžasně a rozmanitě vypadající kreatury a monstra, které sice většinou nejsou zcela bez inspirace v nám známém folklóru, mytologiích či RPG hrách, ale na rozdíl od mnoha dalších fantasy, power fantasy, isekai a další světů díky právě tak akorát malým, unikátním změnám designu, vzhledu a detailu působí stejně téměř vždy velmi originálně a epicky (možná s výjimkou těch zpropadených „gacha“ mimiků :). I monstra tak doplňují další zásadní aspekt, který tento magický svět oživuje a dává na nejvyšší možnou úroveň v rámci žánru. No a pak je tu rasa démonů, kapitola sama o sobě. To, jak se s nimi tady zachází, je něco, co jsem snad ještě nikde jinde neviděl a naplno potvrzuje, jak velkou práci si se zdejším vyprávěním a budováním příběhu a světa autor dal. Vedle přístupu k magii, monstrům, rasám to potvrzuje i svět samotný. Jeho citelná historie, realistické členění a struktura, jednotný, ucelený a uvěřitelný design hradů, zámků, měst a městeček, inspirovaných povětšinou naším středověkem. Autor tak opravdu bez jakýchkoliv kompromisů a zkratek, prostě jedním slovem holisticky, přistoupil prakticky ke každému aspektu díla a vybrousil z na první pohled relativně obyčejného světa (a jen mírně neobyčejného příběhu) zářivý drahokam. Co je téměř neuvěřitelné je, že tvůrčí tým pod hlavičkou studia Madhouse tuto jeho vizi dokázal v rámci anime dotáhnout až na samotný vrchol toho, co je (nejen) v animované tvorbě vůbec možné. Jak přesně něco takového vypadalo? Koukněte na toto veledílo. 10/10 PS: Koho by zajímala delší verze tohoto komentáře, kde právě trochu rozebírám i moje pocity z režie, animace a hudby, může zamířit do mého deníčku. Naneštěstí je totiž zdejší formulář pro komentáře omezen z nějakého divného, pro mě nepochopitelného důvodu limitem 10 tisíc znaků.

Zlověstné, znepokojivé náznaky, prostupující samotné základy kobky, se postupně začínají zviditelňovat a zhmotňovat jako skutečné, stále děsivější hrozby. Mezitím ale dostáváme další várku šarmantního vývoje postav, tentokrát v pikantním kontextu setkání se starými i novými dobrodruhy, kteří mají svoje vlastní zájmy, plány a ideje a kteří musí přijmout unikátnost naší zvláštní partičky. Nebo taky ne. PS: Chilchuck projeví nedostatek intuice, Senshi dostatek reflexů a z Marcille se stane roztomilá žabí žena.

Televizní adaptace kultovní videoherní série Fallout nemohla vzhledem k prezentovanému námětu přijít v lepší čas. Žijeme v době, kdy ze stále více stran zaznívají obavy z návratu Studené války (tzv. Cold War 2: Thermonuclear Boogaloo) a řeší se znepokojující implikace nenápadného počátku třetí světové války. Žijeme v době, kdy mocí, bohatstvím a zašlou slávou posedlí, vyšinutí diktátoři a jejich přisluhovači haraší každý druhý týden jadernými zbraněmi a zcela otevřeně v televizních pořadech a na sociálních sítích sní o nukleárním holocaustu. Žijeme též v době, kdy můžeme na vlastní oči sledovat nejen zlovůli mnoha zcela jasných psychopatů, ale v rámci stupňujícího napětí a počtu krizí obecnou demagogii a faleš, ekonomickou a sociální nejistotu a s tím vším související rozklad občanské společnosti. Není divu, že v takové situaci se začíná hovořit o tom, že je náš svět momentálně možná nejblíže apokalypse ve své historii (ještě blíže než během "první" studené války) a znovu začínají vznikat zcela vážné, děsivě realistické předpovědi a varování. Naposledy např. v podobě knihy finalistky Pulitzerovy ceny Annie Jacobsen "Nuclear War: A Scenario" (kterou mimochodem v nejbližších letech možná bude do celovečerního filmu adaptovat Denis Villeneuve v rámci navázání na varovné filmové projekty jako byl kdysi v 80. letech děsivý film Vlákna), kde autorka předkládá na základě vlastní extenzivní rešerše a rozhovorů s mnoha současnými i bývalými odborníky a vojenskými experty scénář toho, jak by mohla začít a jak rychle by skončila globální jaderná výměna, která by znamenala konec lidské civilizace. Přes všechny tyto nepříjemně depresivní náznaky potenciálního skutečného konce všeho (a to nezmiňuji ani tu paralelní, druhou možná ještě pravděpodobnější linii vývoje událostí - všeobecnou exterminaci lidstva kvůli klimatickým změnám, způsobených chamtivostí megakorporací a nadvládních společností) nebo právě kvůli nim je ale zároveň nejlepší čas na pořádnou satiru věčných a neměnných nešvarů lidské přirozenosti. Ano, ideální by bylo, abychom se všichni konečně poučili, chytli se za ruce a šli vstříc lepším zítřkům, ale když se to nějak stále ne a ne podařit, aspoň si z toho můžeme společně všichni pořádně vystřelit a se slzami v očích se bavit, zatímco se zdi Římu rozpadají a přes díry se dovnitř pomalu začínají vkrádat barbaři. Ačkoliv se přiznám, když i to nejabsurdnější zveličení začíná být realitě blízko až příliš (a že se to děje stále častěji), člověku úplně do smíchu není. Ale abych se konečně konkrétně dostal k jádru komentáře, Falloutu od Amazonu a Jonathana Nolana/Lisy Joy. Hned zkraje se nejprve musím přiznat - dodnes jsem nehrál ani jednu Fallout hru, takže jsem do série šel s úplně čistým štítem a otevřenou myslí. Vzhledem k tomu, že se pohybuji v herním světě už nějaký ten pátek, jsem samozřejmě věděl nějaké základy - do jakého žánru série patří, o čem tak obecně tyto hry jsou, jakou atmosféru mají (mít), že se neberou úplně vážně, že tam jsou určité frakce a monstra... Ale nevěděl jsem vůbec nic konkrétního. A jak asi lze vidět na první pohled díky mému hodnocení, můj konečný zážitek z mé první návštěvy tohoto postapokalyptického světa by se dal shrnout jako rozhodně nadprůměrný. Moje očekávání byla z velké míry naplněna a můj první, zprostředkovaný průzkum univerza Falloutu mě bavil od začátku až do konce. Tvůrčí a manželské duo Nolan/Joy totiž po Westworld (nebo alespoň první a druhé sérii... ano, jsem asi jeden z mála, který si až na pár chvil opravdu užil i druhou sérii) znovu potvrdilo svoji schopnost budovat rozmanité, relativně rozmáchlé a tajemné příběhy a světy, i když v tomto případě samozřejmě měli práci ulehčenou díky existenci velkého množství referenčního materiálu (na druhou stranu, ten je taky omezoval a museli si bezpochyby dávat pozor, aby nějak výrazně a nelogicky nenarušili návaznost a celkový kánon. Což se jim podle všeho podařilo, aspoň co mohu usuzovat z většiny reakcí na hlavním hubu Fallout fanoušků subredditu r/Fallout). Na rozdíl od předchozích pozdějších řad Westworldu se jim tentokrát naštěstí znovu podařilo taky napsat příběh, který měl veškeré dějové linky ukončeny velmi uspokojivě, kdy do sebe v poslední epizodě krásně zapadly všechny postupně odhalované střípky informací ohledně ústředního mystéria, jakožto i prezentované motivy. Jediný problém, který jsem se závěrem měl, vycházel z pocitu, že jsem se zrovna dozvěděl opravdu zásadní základy lore a příběhu celé série, které bych se raději dozvěděl až poté, co jsem hrál všechny hry (které se chronologicky odehrávají před událostmi seriálu, jmenovitě zatím poslední videohra v sérii Fallout 4 se odehrává 9 let před seriálem). Nu, ale na zahrání takto kultovní série jsem měl během všech těch let času asi dost, jen kdybych neměl tak velký problém začít hrát jakoukoliv hru v RPG žánru, protože vím, že u ní budu muset strávit desítky hodin. Je to jakýsi těžko překonatelný psychický blok, nicméně tahle adaptace mě bavila natolik, že se popravdě konečně k sérii hodlám dotlačit, takže děkuji (a zároveň neděkuji :) tvůrcům i za tohle. Kromě příjemného příběhu, ukončeného opravdu parádní katarzí mě na seriálu velmi potěšil důraz, kladený na zpracování celého světa a jeho jednotlivých podivínských, absurdních až psychotických postav, které tvořily výbornou personifikaci různorodého šílenství, způsobeného zánikem civilizace. Na těchto náhodných i méně náhodných setkáních stála hlavní část satirického vyznění celého příběhu. Pravda, občas ten kontrast mezi brutalitou a vážností situace a až parodickými dialogy možná působil trochu víc násilně a uměle než bych si přál, ale při jiných příležitostech se podařilo zamýšlené myšlenky v rámci různých odstínů černého humoru prodat zase naprosto báječně. Co se týče samotného vzhledu a estetiky světa, vidět jak život ve Vaultech, tak v mnoha zdevastovaných zříceninách staré civilizace, v usedlostech v pustině a divočině, kterými procházely hlavní postavy, byl prožitek sám o sobě a myslím, že se tady podařilo velmi slušně navodit ten pocit z průzkumu oblastí ve hrách. Jediné, co občas trochu tento zážitek kazilo, bylo zbytečně výrazné nasvícení některých scén a přehnané používání lens flare (protože přehnaná světlost scén způsobovala jak větší pocit umělosti některých kulis, tak celkově narušovala atmosféru špinavosti, kterou bych kvitoval vzhledem k tomu, jak někdy možná až přehnaně nechutný a násilný seriál byl). Ale jinak vizuální triky, stylizace, kulisy a dokonce i použití praktických triků tam, kde se to dalo, bylo něco, co bych v takové míře stále čekal od seriálu jen málokdy, a za to všechna čest tvůrcům. Asi do toho musel Amazon vlít hodně pěkné peníze (a tentokrát to ve spolupráci s talentovanějšími tvůrci naštěstí dopadlo mnohem líp než při Rings of Power). Hudba byla okey, dokey, jak by prohlásila hlavní protagonistka, i když kromě výrazného, příjemně velkolepě ponurého motivu pro Bratrstvo oceli nepříliš zapamatovatelná. Tedy alespoň ta instrumentální. Atompunk, retrofuturistismus a prostě celkové estetika budoucnosti, jak by vypadala z pohledu 50. let 20. století, nemohl zůstat bez obdobně dobového ohudebnění a s tím si tvůrci v návaznosti na videoherní předlohu taktéž pohráli opravdu výrazně. Snad v každé epizodě šlo při určitých scénách slyšet různé dobové nebo pseudo dobové hitovky z 50. let, které výborně dotvářely jednou absurditu scén, podruhé zase drama či emoce, vyplývající většinou ze střetů mezi lišícími se náhledy postav na záchranu světa. Všechny hlavní postavy měly dobře napsané motivace, charakterové rysy i vývoj, udělaný tak, aby docházelo k výměně i střetu názorů (tady občas mírně skřípala uvěřitelnost v způsobu, jakým se postavy setkávaly, místy byla až moc cítit papírovost scénáře, postavy se také občas, aby se děj mohl hnout kupředu, nechovaly úplně logicky; na druhou stranu, většinou to šlo relativně lehce přehlédnout). Nejvíce z hlavní trojice mě i vzhledem k vývoji a hlavní ose dění bavila asi naivní, přehnaně dobromyslná, no zároveň zábavně volnomyšlenkářská Lucy, nejvíce charismatický byl samozřejmě Ghoul (Goggins zklame málokdy). Na dětinského a fanatického Maxima se dívalo nejméně příjemně a v první části příběhu byl docela nesympatický, ale rozhodně nelze říct, že by nebyla jeho role v příběhu o to zajímavější, stejně jako jeho postupný vývoj (když začal zjišťovat, že není vše tak černobílé, jak ho od dětství učili). Akce nebylo tolik, když přišla, byla vždy hodně masitá a krvavá, jen asi mohla být méně často zpomalená (ve slow-motionu). Chápu, že to zřejmě mělo někdy evokovat tu satirickou, ironickou krásu v ošklivosti (brutální vybíjená ve spojení s pomalou, pohodovou písničkou atd.) a jindy to napodobovalo videoherní akci z Fallout 3/New Vegas, kde také bývají zpomalené detaily na zásahy a průstřely, ovšem když takovým způsobem probíhala drtivá většina akčních sekvencí, spíše než cokoliv jiného, to člověka rychle začalo otravovat. A působilo to zbytečně uměle a samoúčelně. Na druhou stranu, akce tady nehrála až takový prim a o to víc sympatické a zábavně nekompromisní byly okamžiky, kdy došlo k rychlým a nečekaným výbuchům násilí. Navíc kolikrát přesně vystihujícím videohru zase jiným způsobem (rytíř vs "medvěd":). Samozřejmě, všechno pomrkávání na videoherní mechaniky, oblasti, monstra, různé postavy, detaily atd. jsem logicky zaregistrovat nemohl, nicméně ten RPG feel a nadšení z explorace, což je podle mě to nejdůležitější, jsem definitivně cítil prakticky po celou dobu sledování. Takže teď už zbývá jen jediné, jít navštívit tento svět postapokalyptického, radioaktivního, přepáleného, ale taktéž mnohdy depresivního a tragického šílenství osobně. A doufat, že takové světy přece jen zůstanou pouze doménou více či méně zábavných fikcí s více či méně vztyčeným varovným prstem a nikdy se nepřeklopí do reality. The wasteland has its own golden rule. Thou shalt get sidetracked by bullshit every god damn time. 8/10

Obrovská nálož dokonale vypointovaného humoru v úžasně funkční kombinaci s vážnějším podtónem úplného vyčerpání a hladovění našich hrdinů. Jejichž vzájemný vztah se krásně a velmi viditelně utužuje. Takto se píšou výborné a extrémně sympatické postavy. PS: V Senshim se k výrazné nevoli některých probouzí silný otcovský pud a Marcille je prostě velikánské zlatíčko a srdce party, a proto ji osud dělá ty nejhorší naschvály. K zlomyslné radosti nás všech. :(

Fantastická epizoda, ukazující až do jakých výšin může za ideální konstelace hvězd vyšplhat animace. Šílená dynamika, detailnost, hravost, údernost. A navíc tu funguje i vše ostatní včetně tempa a dalších velmi zajímavých příběhových drobků. Prostě nádhera. Nejlepší moment je aktivace gearu a následný nečekaný, v jeden moment až "démonický" speedblitz.

Druhá sezona adaptace Kirkmanova velebeného počinu na pomezí láskyplné pocty superhrdinským klasikám z velkých stájí a vlastní, o kus cyničtější a reálnější interpretace toho, jak by asi skutečně vypadal náš svět, kdyby se v něm pohybovali jedinci se superschopnostmi, měla už od začátku mírný problém v tom, že měla za úkol navázat na šokující, explozivní a energií nabité finále první řady, kde došlo k opravdu masivnímu vyvrcholení úvodní části příběhu; k velkolepému, brutálnímu i osobnímu uzavření střetu dvou rozdílných kultur, ideálů a moralit. Kirkman nicméně doopravdy pojal v rámci snahy o vlastní příspěvek do tohoto žánru s obrovskou historií svoje dílo jako dlouholetý, nekonečný, v lecčems vlastně až staromódní komiks od Marvelu/DC, jen se dvěma rozdíly. Zaprvé, ten jeho měl napříč celým svým během jednu jasně danou, ústřední, zastřešující dějovou linii a zadruhé, jeho komiks měl jistý konec (k němuž se autor a spolu s ním čtenář dopracovali po 15 letech a 144 číslech, mezi lety 2003-2018). Tomuto přístupu byl logicky přizpůsoben celý narativ, ve kterém se tak nikam nemuselo spěchat. Díky tomu se mohl např. autor o to důkladněji a detailněji věnovat všem důležitým postavám během různých odboček, vedlejších příběhů, problémů, invazí, "jednorázových" padouchů (kteří ale mívali nepříjemnou tendenci vracet se... přesně tak, jak to v tomto žánru vždy bývalo a vlastně stále bývá) a samozřejmě vypjatých vztahových dramat, důležité to součásti procesu dospívání, vyrovnávání se se změnami v životě a celkového osobnostního vývoje. Od toho se odvíjela celá struktura vyprávění - příběh většinou po nějaké zásadní události nebo vrcholu na určitou dobu do jisté míry vydechl, zpomalil, někdo by možná řekl i zařadil zpátečku, aby se po nějaké době "odpočinku" zase vrátil k těm vážnějším, nebezpečnějším hrozbám. Některé z těchto "vedlejších" hrozeb měly na příběh a postavy větší dopad a byly zajímavější, některé jiné působily i v předloze spíše jako taková trochu zastaralá a zbytečná výplň. No a tím se dostávám k druhé sérii, ta se po zlomových událostech, zmíněných na úvodu komentáře, zcela záměrně a v duchu předlohy zaměřila na komornější, osobnější téma traumatu. Téměř všechny postavy zde buď řešily trauma, způsobené Omni-Manem a dalšími padouchy v první řadě (a později i v řadě této) nebo na traumata, které si způsobili navzájem v návaznosti na to svými problematickými, nedostatečně empatickými rozhodnutími a podceněním jejich psychických dopadů na kolegy, rodinné příslušníky, přátele. Jestli je v něčem Kirkman opravdu mistr (kromě schopnosti nepříjemně překvapovat a šokovat), tak je to jeho um psát komplexní postavy pod tlakem a bylo to vidět i tady, nejlépe samozřejmě u hlavní postavy, která zde měla přímo brilantně udělaný dramatický oblouk, postavený na osobní i "profesní" konfrontaci vztahu s přítelkyní, otcem, viltrumitským dědictvím krve a nakonec na nezapomutelném, pro Marka opravdu zlomovém střetu s hlavním padouchem sezony, který byl tematicky naprosto perfektním a přesně tím nejobtížnějším problémem k vyřešení kvůli vzájemné minulosti a psychickému rozpoložení obou postav. Na těchto základech se pak stavěla celá hlavní dějová linka, ve které došlo k slušnému rozšíření světa a jeho potenciálu. A samozřejmě také k několika opravdu nekompromisním střetnutím, ikonickým sekvencím a zvratům, kde si Invincible/Mark a ostatní hrdinové tentokrát ještě více než minule sahali nejen na dno svých fyzických, ale i mentálních sil. Problém ovšem byl, že velkou část sezony chyběla oproti předchozí sezoně nějaká silnější, zastřešující, pomalu gradující zápletka a vše relativně dlouhou dobu stálo pouze na docela roztříštěném průzkumu zmíněných emocí, vztahů a traumat postav, přičemž mezi tím se ve většině případů řešily zrovna ty méně zajímavé krize (ale nutno říct, že se docela úspěšně pokusili tvůrci tyto pasáže oživit humorem a jednou dokonce kreativně pojatým "spinoffem" pro jednu z postav, která si na chvíli ukradla seriál pro sebe). Nicméně ironicky, v druhé polovině sezony se tvůrcům na pár epizod snaha překonat pomalejší, méně záživné pasáže vymkla z rukou úplně a začala se jim rozpadat uvěřitelnost interakcí postav, jmenovitě hlavně dialogů mezi nimi. Mnohé z nich působily opravdu hodně nedopečeně a zkratkovitě, prostě odbytě. Když se k tomu přidalo omezení viditelně slabšího rozpočtu, bylo to jako bych náhle sledoval o dvě třídy horší seriál. Naštěstí byl tento problém dost rychle prakticky úplně eliminován jak kvůli tomu, že se vzápětí v závěru sezony začaly velmi hezky zúročovat všechny nadhozené osobní linky, tak kvůli návratu plnokrevného dějového dramatu. V tu chvíli se ukázalo, že i přes menší soudržnost měli tvůrci seriálu přesně promyšlenou dramaturgii a opravdu věděli již od první epizody, co vše v této sezoně prozkoumají, co vše vyřeší a co vše rozšíří a nadhodí do budoucna (a mimochodem, dokonce se tady někdo nad sebou zamyslel a přestal velmi nepříjemným, energii scén likvidujícím prostřihem mezi scénami nepřirozeně kouskovat dění, jak se to dost často dělo i v těch lepších epizodách první poloviny série). Suma sumárum, osobně si myslím, že tahle sezona prostě musela kráčet, aby ty další mohly už (téměř) neomezeně běžet. A věřte mi, pokud náhodou scénáristi během přestávky úplně neztratí svoje schopnosti a budou správným způsobem adaptovat to, co nás čeká, bude to opravdu zatraceně uspokojivá, neomezená jízda. No, neomezená. To samozřejmě jen v případě, že Amazon zase svým antispotřebitelským přístupem nehodí do snažení talentovaných tvůrců několikeré vidle. Hlavně doufám, že se už nebude opakovat žádné pitomé dělení kraťoučkých sezon na dvě části s několikaměsíční mezerou, díky čemuž sezona ztratí veškeré momentum. 8/10

Finále, které potěší svým místy opravdu nečekaně familiárním rozsahem srdce každého správného komiksového geeka (a možná nejen jeho). Ale to je jen taková chutná třešnička na masivním dortu, vytvořeném ze syrových emocí a perfektního vyvrcholení Kirkmanovy studie charakterů, který tvořil jádro této sezony. Takže, přes určité závažnější problémy, které jsem se sérií měl (ve srovnání s tou předchozí), musím uznat, že nejdůležitější je přistání a to se znovu povedlo na jedničku s hvězdičkou. I kvůli tomu, že se tady naplno ukázalo, že vše bylo dějově a dramaturgicky promyšlenější, než se mohlo v některých momentech zdát. To ovšem neomlouvá nejhorší problém této série - pro diváka zvlášť špatné rozhodnutí Amazonu rozdělit ji na dvě části s velkou pauzou mezi nimi. Nu, ale všichni víme, co žene tyhle korporace (resp. přesněji šéfy a hlavouny, protože ostatní z koláče mají jen drobky), a divácká spokojenost sama o sobě to rozhodně není. Přesto budu doufat, že se tohle opakovat příště nebude a dokonce se stane zázrak a na další sérii dostanou tvůrci více peněz. Protože to byl ve více částech (a popravdě i v první sérii) druhý dost viditelný problém.

Pěkný úvod do druhé části hledání ztracených a odhalování prokletých v tajemných chodbách a zákoutích gigantických kobek, které kdysi dávno byly (možná?) prosperujícím královstvím. V rámci povedeného střídání nálad velmi zábavně orámovaný krátkým pohledem na dlouhatááánské sbližování (větší) části naší partičky, aby se v rámci vtipné pointy ukázalo, že v kobkách potřebuješ spíše rozum než emoce. Zbytek epizody však patří někomu jinému, našim známým smolařům z první části příběhu, u kterých se mohlo mnohým divákům tehdy zdát, že jejich role v příběhu bude maximálně tak na úrovni running jokeu. To by ale nesměli být součástí tak dobrého vyprávění jako je Dungeon Meshi. A tak se v této epizodě dovídáme, že budou hrát zřejmě taktéž dost důležitou roli jak ve vztahu k světu/kobkám, tak ve vztahu k naší hlavní partě hrdinů. Zároveň je autor tady využívá velmi umně a kreativně k shrnutí dosavadního příběhu skrze (díky jinému úhlu pohledu příjemnou a uvěřitelnou) expozici, více poodhalující nejprve fungování celého byznysu a politikaření kolem průzkumu kobek (kde se znovu ukazuje, že je vše komplexnější než by se na první pohled mohlo zdát), a pak díky tomu, že tato druhá partička dobrodruhů do jisté míry zrcadlí naše hrdiny, poodhalující taky minulost Laoise a spol. Vůdce Kabru je ve svém až fanatickém zanícení vskutku odraz Laoise, ovšem oba jsou zanícení jiným směrem a proto se asi můžeme těšit na zajímavý střet ideálů. Který se jistě podaří oběma stranám přemostit bez zbytečného krveprolévání. Určitě. PS: Kuro je nejlepší doggo... ehm kobold. :)

Co je Solo Leveling? Solo Leveling je do běla ohlodaná kostra téměř bez kousíčku tkáně, základní a extrémně jednoduché power fantasy, jehož opravdu jedinou skutečnou přidanou hodnotou byla v rámci předlohy (i webtoonů obecně) prvotřídní kresba. Jenomže momentálně z logiky věci nehodnotím předlohu, ale adaptaci. A i když je studio A-1 zkušené a už nejednou ukázalo, že umí vytvořit velmi příjemnou až překrásnou podívanou s velkým citem pro obrazovou magii (ať už komediální nebo zdůrazňující symboly, důležité body příběhu, poetiku), plynulost a dynamiku, režii a dramaturgii (viz Kaguya-Sama, 86, Nier Automata, nemluvě o legendárním Shinsekai Yori), se Solo Leveling si moc práce nedali. Resp. tak mdlou předlohu asi ani moc dobře vytáhnout ze šedi průměru vytáhnout nešlo. Ale věřím, že kdyby adaptaci věnovali o něco více péče nejen po stránce vizuální (!!!), ale i po stránce struktury epizod a celého vyprávění, možná bych si první sezonu dokázal užít o něco více. Naneštěstí s výjimkou přesně čtyř částí z 12 (z toho dvou až v úplném závěru) byl zbytek naprosto nezajímavý a nevýrazný. Pochopitelně příběhově, nicméně mrzutě i v momentech, kdy měl člověk cítit nějaké nebezpečí, drama nebo být nadšený z provedení, choreografie či vizuálního pozlátka akční sekvence. Místo toho jsem po většinu času sledoval permanentně znuděně znějícího a působícího MC, jak v statických momentech likviduje nějaké nejnudnější a nejvíc klišovité videoherní monstra, jaké kdo mohl vymyslet (se jmény ve stylu "vlk") nebo psychopaty, kteří samozřejmě nic netušíc padli za oběť tradičnímu power fantasy klišé podcenění protivníka. Což by v žánru nemuselo být nic špatného, kdyby to celé nebylo podané tak.. mrtvolně a bez života. Možná by ani kdejaký nekromancer nedokázal do něčeho takového vlít (ne)život. Leda že by měl dostatek peněz na obstojný počet gacha toček. A když už jsme u videoherních prvků, i ty tady působily strašně lenivě, v rámci představeného světa dost jako pěst na oko a chyběla jim jakákoliv hloubka. Prostě znovu zopakuji, Solo Leveling je jako úplně základní verze (ne-li alpha či beta verze) isekai/power fantasy, v anime verzi prakticky i bez artistické přidané hodnoty. Možná, že se v dalších sériích k videohernímu aspektu postupně něco dovíme, ale je taky klidně možné, že ne. Osobně mě ale stejně zajímá jediná věc, jestli vůbec uspokojivě autor vysvětlí portály a příčinu za titulním solo levelingem hlavní postavy. Ale bude to bolet, jestli celá cesta k tomu bude tak uspávající jako doposud. Co by mohlo dopomoct ke změně? No třeba kdyby začala být hlavní postava zajímavější a živější, začala projevovat emoce aspoň na úrovni ChatGP, svět byl více prokreslený (a ne, prokreslení si opravdu nepředstavuji pod divně náhodně rozházenými otřesně nepřirozeně napsanými expozicemi o guildách, drahokamech, dungeonech a portálech) nebo se alespoň objevily zábavné nebo nějakým způsobem zapamatovatelné a charismatické vedlejší postavy, které v první sérii prakticky úplně chyběly. I na tu jeho sestru bych se díval pravděpodobně raději než poslouchat nadále jeho monotónní, mrtvolný tok myšlenek, čas od času přerušený nějakou tou trošku dynamičtější eliminací. No, opravdu nejsem na pokračování moc zvědavý, ale asi si ještě druhou sérku přece jen naladím. Bude to stát kvůli dalším pár hezky animovaným soubojům s neexistující atmosférou a napětím? Asi ne. Ale i tady to přesto na mě trochu fungovalo, tak počítám, že s tím, jak bude znuděný MC jistě stále více OP až se stane na konci bohem (nebo kdo ví čím), tak tu řežbu si můj primitivní ještěří mozek stejně užije. Ještě když třeba do další sezony přijde Sawano s dostatečně hype soundtrackem. Neboť se tedy tentokrát moc nepředvedl, s výjimkou možná tak jedné, dvou scén, kdy i zahrála nějaká zajímavější melodie, a openingu, který byl nakonec spolu s ED asi to nejlepší z celé série. 5/10