Sósó no Frieren

Čím vším je Frieren: Beyond’s Journey End? Je to obyčejný a zároveň unikátní příběh v obyčejném a zároveň unikátním světě kouzel a magie. Je to jedinečný příběh o konci jedné cesty a začátku cesty nové. Je to příběh po příběhu. Již ne příběh o světě, sužovaném démony, ale příběh o světě osvobozeném, na jehož počátku stojí „pozůstalá“ elfka jménem Frieren, protože neúprosný čas ji o téměř všechny blízké již připravil. Zvláštní samotářka, hravá, ale často až překvapivě dětinská, kvůli dlouhé izolaci společensky nevyzrálá, a neschopná správně vyjádřit emoce, která si začíná teprve teď uvědomovat pomíjivost a smrtelnost světa kolem ní, uvědomovat si, co je to být někým, jehož život tvoří jen zlomek života jejího. Během nové cesty, na kterou se kvůli určitým okolnostem a kvůli určitému velikému přání následně vydává, si pak postupně konečně začíná uvědomovat též vše, co ji kdysi dávno (z pohledu člověka) během celé dlouhé, krátké desetileté legendární výpravy se skupinou hrdinů/nejlepších přátel unikalo – jak moc ji tento pro ni kraťoučký úsek života ovlivnil a změnil. Nachází nové emoce, pocity, radosti, cíle a dochází ji důležitost těch starých; zároveň díky tomu, jak se ve skutečnosti nevědomky začala měnit, funguje jako příklad pro svou novou, mladou, lidskou učednici Fern a její hledání toho, co dává barvu a krásu životu po ztrátách, které prodělala ona. Příběh Frieren, Fern a v neposlední řadě mladého válečníka Starka, který se k výpravě připojí s vlastními obavami a pocity méněcennosti, jež mu obě hrdinky začnou i přes svoje problémy pomáhat překonávat (ať už přímo nebo nepřímo) a on tak může pomáhat zase jim, je též o jedinečnosti v obyčejnosti. Unikátnosti všednosti. O výjimečnosti každého okamžiku, o kráse maličkostí. O změnách, které do světa přináší plynutí času a historie, pomíjivost všeho a zapomínání na jakékoliv veliké skutky a činy. A o tom, že někdy i ty nejmenší dobré činy mají větší dopad, než si umíme představit. Na ostatní i na nás samotné. Vážné, emocemi a/nebo dramatem nabité scény lehounce přecházejí v ty odlehčené, příjemný situační humor se střídá s hřejivými momenty, téměř každé setkání, každá překážka vyučuje postavy i diváky o něčem novém, krásném a důležitém – nalézáme zde úvahy nad smyslem, důležitostí, složitostí, realitou a přetrváním víry a náboženství, kulturní paměti, hrdinství, síly vůle a s tím související přirozenou lidskou touhu po zanechání stopy v historii, navzdory neúprosnosti proudění řeky času. Taktéž se zde nejednou ukazuje velká životní pravda – jak naplňující a důležitá pro nás může být pomoc člověku v jakékoliv maličkosti, právě když před sebou vidíme horu. Na začátku jsem zmínil obrovské srdce, které pomocí oběhové soustavy doručuje nádhernou myšlenkovou hloubku, živoucnost a plnokrevnost do každého posledního zákoutí tohoto mistrovského díla. Toto srdce má v příběhu vlastní ztělesnění – Hrdinu Himmela, který se skupinou svých nejmilovanějších přátel vyvedl svět z tisíciletého područí démonů a započal zcela novou Éru míru a pokoje. Hrdinu Himmela, o kterém tento příběh není, ale je, protože jeho činy, jeho vliv a jeho přání jsou hlavním spouštěčem nejen nové éry, ale hlavně vývoje Frieren. A prostřednictvím vzpomínek nejen jí samotné, ale mnoha lidí, kterých se tento povahově (i fyzicky :) překrásný a neuvěřitelně silný člověk dotkl, nás Himmel doprovází při celé nové výpravě za sebepoznáním i (z pohledu Fern a Starka) sebezdokonalením. Jestli je Hrdina Himmel srdcem vyprávění, magie by se mohla přirovnat k tepnám a žílám. Nebo k vše prostupující a spojující niti, kterou je příběh protkán a propleten. Je to logické, sledujeme jej z pohledu legendárního mága Frieren a její učednice, co je však stejně jako mnoho dalších aspektů tohoto díla výjimečné je, do jaké míry a hloubky se zde s magií pracuje. Krása a okouzlení magií, ale taktéž samotné její fungování, systém a vývoj zdůrazňují a vytvářejí tematické paralely k hlavním motivům a ideologickým střetům příběhu. Jak magii mění čas, jak k ní přistupují jednotlivé rasy (historie magie ovlivňuje magii a každá rasa k magii přistupuje jinak podle své mentality a délky života), co skutečně činí magii tak překrásnou (její moc nebo její zvláštnost, různorodost), k čemu by magie měla sloužit (pragmatická svět měnící, svět chránící, svět ničící magie nebo magie pro magii a potěšení z ní)? Jedinečný um, s jakým je se všemi těmito tématy v rámci jednotlivých částí příběhu zacházeno, je prostě zcela obdivuhodný. A podobný přístup lze vidět prakticky u všech aspektů tohoto díla. Od práce s postavami přes zažitost a životnost celého světa až k vyprávění a jeho neuvěřitelně brilantnímu podání, kde bezesporu v nemalé míře pomohl jeden z nejlepších tvůrčích týmů v historii anime adaptací. Svět a většina postav působí doopravdy velmi plnokrevně a autor dokáže i na relativně omezeném prostoru představit a charakterizovat postavu takovým způsobem, že na ni divák jen tak nezapomene (např. Serie, Flamme). Série by sotva mohla být tak příjemná a půvabná (nemluvě o komplexitě a myšlenkové hloubce), kdyby podivínská stařenka Frieren neměla výborné doplnění ve všemožných vedlejších postavách; kromě narativem hojně využívaných členů její původní party logicky nejvíce v Starkovi a Fern. Stark je upřímný, velmi laskavý a lidský, i když trochu naivní a nejistý, leč velmi talentovaný jinoch a jeho interakce se stejně starou dívkou Fern tvoří milé, vztahové jádro příběhu, které je napsané dle mého názoru velmi uvěřitelně, co se týče chování sociálně nezkušených a dospívajících jedinců (čas od času lehce okořeněné určitou roztomilou humornou nadsázkou). Příběh má tak díky jejich vztahu, vztahu s Frieren a některými dalšími postavami další způsob, jak předávat divákovi své myšlenky, svou humanitu a lidskost. Jedinečnost v obyčejnosti. Frieren je nicméně stále zároveň i velká hrdinská fantasy. V zdejším velkolepém fantasy světě je proto samozřejmě náležitá péče věnována nejen magii, ale i stvořením magie. Můžeme zde vidět úžasně a rozmanitě vypadající kreatury a monstra, které sice většinou nejsou zcela bez inspirace v nám známém folklóru, mytologiích či RPG hrách, ale na rozdíl od mnoha dalších fantasy, power fantasy, isekai a další světů díky právě tak akorát malým, unikátním změnám designu, vzhledu a detailu působí stejně téměř vždy velmi originálně a epicky (možná s výjimkou těch zpropadených „gacha“ mimiků :). I monstra tak doplňují další zásadní aspekt, který tento magický svět oživuje a dává na nejvyšší možnou úroveň v rámci žánru. No a pak je tu rasa démonů, kapitola sama o sobě. To, jak se s nimi tady zachází, je něco, co jsem snad ještě nikde jinde neviděl a naplno potvrzuje, jak velkou práci si se zdejším vyprávěním a budováním příběhu a světa autor dal. Vedle přístupu k magii, monstrům, rasám to potvrzuje i svět samotný. Jeho citelná historie, realistické členění a struktura, jednotný, ucelený a uvěřitelný design hradů, zámků, měst a městeček, inspirovaných povětšinou naším středověkem. Autor tak opravdu bez jakýchkoliv kompromisů a zkratek, prostě jedním slovem holisticky, přistoupil prakticky ke každému aspektu díla a vybrousil z na první pohled relativně obyčejného světa (a jen mírně neobyčejného příběhu) zářivý drahokam. Co je téměř neuvěřitelné je, že tvůrčí tým pod hlavičkou studia Madhouse tuto jeho vizi dokázal v rámci anime dotáhnout až na samotný vrchol toho, co je (nejen) v animované tvorbě vůbec možné. Jak přesně něco takového vypadalo? Koukněte na toto veledílo. 10/10 PS: Koho by zajímala delší verze tohoto komentáře, kde právě trochu rozebírám i moje pocity z režie, animace a hudby, může zamířit do mého deníčku. Naneštěstí je totiž zdejší formulář pro komentáře omezen z nějakého divného, pro mě nepochopitelného důvodu limitem 10 tisíc znaků. (24.04.2024) (méně) (více)

Sósó no Frieren je podle mnohých to nejlepší anime, které k dnešnímu dni vyšlo, moderní masterpiece, který má k dokonalosti tak blízko, jak jen to jde. A ti, kteří se se skoro nesmrtelnou elfkou ještě sami nepotkali, se nejspíš budou ptát „A je to opravdu tak dobré?“. Z pohledu někoho, kdo sleduje anime pravidelně 14 let, viděl kolem 1700 anime sérií a filmů musím potvrdit, že Sóso no Frieren rozhodně je jedním z nejlepších anime, které jsem kdy viděl, seriálem, který mě dokopal k tomu změnit svojí zdejší TOPku, něčím kouzelným a jedinečným a jediný důvod, proč zatím na plnou hubu neřeknu, jestli je to opravdu ten můj TOP, je fakt, že ještě neznám celý příběh. Ovšem už jen to, že mě seriál dokázal dojmout k slzám už v první epizodě, dokazuje, jak tu moc pro mě vše fungovalo, a i každý další díl byl pro mě něčím silným, nezapomenutelným, a to až do samotného konce. Neexistují tu pro mě žádné slabé epizody, to, co někdo mylně označuje za filler díly (filler znamená, že jde o části příběhu, které nejsou v originální předloze = výplň, dějová vata, ale také originální anime only dějové linky), jsou zcela záměrné pasáže sloužící k budování charakterů a celého světa + většina těch pasáží je i v manze = tohle není filler! Celková atmosféra je úžasná, je to takový ten hloubavý seriál o tom, že cesta je důležitější cíle, proložená hromadou geniálně vyobrazených (a nejen řečených, jako u jiných anime) mouder, z kterých si můžete mnohé odnést a které se mnou rezonovala ještě dlouho po konci každého dílu. K tomu tu máte neskutečně animované souboje, a to jak fyzické, tak i magické a obojí je úžasné. Dynamika, síla, důraz, rychlost – to vše je zde v nejlepším animovaném souboji člověka s drakem, jaký jsem kdy viděl. Ladnost, estetika, síla, barvy – opět nejpůsobivější magická střetnutí, jaká si dokážete vymyslet. Zkrátka představte si seriál jako Kino no Tabi, nebo Girls Last Tour k tomu dejte worldbuilding a charakterbuilding jako má Mušoku Tensei (mínus jakákoli kontroverze ohledně postav) a souboje jak z Chainsaw Mana (protože na bojových scénách dělal z velké části stejný tým) a zajímavý magický systém, který má svá komplikovaná pravidla a máte Frieren – seriál který září ve všem co dělá. Zajímavějším tématem, než jak moc je Sóso no Frieren dobrý seriál pro mě ale je to, proč je to tak dobré dílo. Sósó no Frieren je pro mě totiž velkým připomenutím, že studio Madhouse nejen stále existuje, ale pořád patří k úplné špičce japonské anime produkce. Pamatuji doby, kdy jsem na každý nový seriál tohoto studia s napětím čekal a věděl, že nebudu zklamaný, i když možná vlastně ano, protože jedním z memů tehdy byla věta „Madhouse nikdy nedělá druhé sezóny“. Tím chci říct, že prvním kamenem úspěchu jakéhokoli anime je kvalitní animační studio se zkušenými zaměstnanci, což zde máme splněné. Je však ještě jedna věc, možná ještě důležitější než celé studio, a to je samotný režisér, člověk, který tomu všemu dá směr, bude vše pevně třímat v otěžích a dělat všechna ta důležitá rozhodnutí. A Keiičiró Saitó zde potvrzuje, že Bočči the Rock! nebyla náhoda, zkrátka že tenhle pán je někým, kdo dokáže ze solidní mangy o dívčí kapele udělat kultovní záležitost a z nadprůměrné fantasy mangy vytvořit legendu. Je to navíc i někdo, kdo má skvělé kontakty v branži, je oblíbený mezi ostatními animátory, takže dokázal složit velmi kvalitní tým, a to především proto, že jim dává velkou kreativní svobodu (takže pod ním mnozí sami doslova chtěli pracovat) a sám má neskutečný cit pro látku s kterou pracuje a pro různé drobné detaily. Co víc, pan režisér se tu mnohým schopným animátorům odvděčil i tím, že je nechal režírovat některé epizody seriálu. Když se podíváte na jednotlivé epizodní režiséry, tak uvidíte krásně vyvážený mix zkušených tvůrců (včetně jednoho ze zakladatelů Madhousu), ale i úplných nováčků. Vůbec celá ta produkce vypadala velmi zdravě a že vše fungovalo na výbornou potvrzuje nejen to, že seriál neměl jediný odklad, vše vyšlo přesně v termínech, ale samotný Evan Call v jednom z rozhovorů uvedl, že měl při tvorbě doprovodné hudby k jednotlivým dílů často už k dispozici vizuální materiál, někdy i celý díl, a tak neskládal naslepo dle zadání, ale přímo s jednotlivými scénami před očima. A když už jsme u hudby, kvalitní soundtrack je dalším důležitým aspektem, který si můžeme odškrtnout, co víc, i ten je něčím nadpozemským. Máme zde skvělý první opening od Yaosobi, který opět potvrzuje, že cokoli, na co tohle hudební duo sáhne je hitem, navíc mít takhle zvučné jméno v týmu (obzvlášť po tom co Idol z Oshi no Ko dobyl hudební svět) je skvělý marketingový tah. Sice se hudebně ne vždy tenhle hit sešel s laděním epizody, ale je to skvělý track o tom žádná. Co však ladilo k Frieren perfektně je ending od Milet, v rámci seriálu chytře rozdělený napůl, takže nás mohl provázet celou sérií, tu píseň jsem si doslova zamiloval a jsem schopný si pustit hodinovou verzi při práci a doposlouchat jí, aniž by se mi ohrála. Není to však ani opening ani ending, co je pro mě nejlepší písní z celého seriálu, protože i doprovodná hudba je zde perfektní, donutila mě si pořídit OST na Spotify a když náhodou neposlouchám Milet, tak sjíždím na Youtube třeba hodinovou verzi skladby Zoltraak, která je definitivně mým nejoblíbenějším hudebním motivem z celé série a Evan Call mi připomněl, že je dalším skladatelem, kterého musím bedlivě sledovat a že hudba k Violet Evergarden nakonec nebude vrcholem jeho tvorby, jak jsem si donedávna myslel. Pojeďme si to shrnout. Proč je Frieren tak skvělá? Protože tu byla velmi zdravá produkce, která všechno stíhala, šikovný a oblíbený režisér, který sehnal spoustu talentovaných animátorů, velká část dostala tvůrčí svobodu (i nějakou tu zodpovědnost) včetně autora hudby, který navíc i viděl pro co tu hudbu dělá. Vznikla perfektní animace, geniální soundtrack – vznikl opravdový klenot. Mohl bych pokračovat dál, ještě jsem nerozebral samotný příběh, nezmínil to jak, elegantně a chytře seriál pracuje s časem, jak tempo příběhu odráží zájem a vnímání samotné hlavní hrdinky (a tak tempo postupně zpomaluje). Jak vykresluje samotnou hlavní hrdinku, která působí tak nějak bez emocí, ovšem zároveň je to jedna z nejcitlivějších postav. O tom, jak skvěle tu fungují flashbacky a že i když je hrdina Himmel po smrti, stále je to on, kdo je hlavním hrdinou příběhu. Nebo zmínit, jak skvělá je tu romantika! Ale je to třeba? Koukněte na to celé sami, nebudete litovat. Pro některá díla je 5* a 10/10 asi i málo… (22.03.2024) (méně) (více)