da-a

Kdo by si pomyslel, kolik toho může změnit jeden pouhý telefonát? Novinářský agent Stuart Shepard vede hovor, který mu otřese životem v základech... Jakým slovem označit film, jehož základní, a v podstatě jediná dějová linka se točí okolo jedné budky a jednoho volaného? Odvážný? Nesmyslný? Nudný? Přelomový? Vzhledem ke kvalitám, kterými výsledný film nabeton oplývá, a formě, kterou těžce nevyrovnaný režisér Joel Schumacher nečekaně momentálně disponoval, se nejspíš jedná o těžko opakovatelný filmový zázrak, který má svůj smysl, alespoň pokud se zaposloucháte do dialogů, které spolu vedou čím dál zoufalejší (rozumějte znamenitější) Colin Farrel a tím více mrazivější hlas Kiefera Sutherlanda. Zjistíme totiž, že se jedná o příběh restartu morálně nevybaveného floutka, který je po dobu 80 minut konfrontován s veškerými svými hříchy a následně nasměrován na správnou cestu. Co na tom, že u toho teče krev a výsledek je do poslední chvíle nejistý? Když zvoní telefon, měl by se radši zvednout.

Neví kdo jsou ani co chtějí. Peníze nemá, zato umí různé věci - takové, které dělají špatným lidem ze života noční můry. Pokud jeho dceru pustí, nechá je navždy být. V opačném případě po nich půjde, najde a zabije. Tak hodně štěstí. Liam Neeson překvapil. V minulosti sice občas pošilhával po metách jako lana ocelových svalů a pohledů, ale k vždy mu k tomu scházelo navíc pár midichlorianů. Ty ale v Paříži musel fasovat nitrožilně, protože Síla stojí tentokrát sakra při něm. A tak exceluje stylem, který je jeho typu a věku přirozený a drtí rychle, efektivně a ve velkém. Režisér Pierre Morel nemá originálních nápadů, jak pojmout misi jednoho muže a tisíců způsobů smrti, zato má hodně nakoukáno a ví, jak co v žánru neředěné akce funguje a jak tomu dát fasádu tak naleštěnou, že se i samotné jeho vzory zastydí ve své náhlé matnosti. Je to jízda na samé hraně únosnosti, když taťku s průpravou agenta bez slitování nechá demolovat fasády zákonuplachých občanů krvavě sladké Francie s takovým gustem, že o jeden výstřel s úchopem a přehozem navíc a celé univerzum vybuchne, vysíleno ale šťastno, že si mohlo k posledku užít takovou řež. Od vlažnějšího úvodu se napětí a tempo stupňují závratnou rychlostí a při závěrečném zúčtování na lodi musí zaplesat srdce každého rváče a fanouška precizních procesů neminoucího soudce Lynče. Navzdory veškeré snaze nejen dostihnout, ale i překonat své velké vzory tria "J before B" se však majestátem se vší pravděpodobností Bryan Mills přeci jen nestane. Pyšní se jak ikoničností Jamese Bonda, vynalézavostí Jasona Bourna a agilitou Jacka Bauera, nevlastní ale příběhové zázemí ni kulturně-společenýský přesah každého z nich. Jeho působení po zhruba 96 hodinách pozvlolna vyprchává, až zbyde jen težká kocovina a nejasná vzpomínka z opojení stejně tak náhlého jako překvapivého. A v tom právě tkví ta nejdůležitější lekce filmem udělená: že ty nejlepší kousky z historie moderní kinematografie čisté akce vyskládané v těsném sledu za sebou svou účinnost nenásobí, nýbrž ztrácejí. Chtělo to jednoho na*raného Neesona, ale třeba si to pamatovat.

1. Série: Studie v růžové: 90% Elegantní úvod do modernizované verze Sherlocka Holmese: hladší vypulírovaného skla, ostrovtipnější nabroušené břitvy a prozářený nápady jak vyprávět velmi vizuálním inovativním stylem. Co do pointy banálnější, génia uvnitř nezastiňující. --- Slepý bankéř: 90% Odvážnější a rozmáchlejší, vpravdě comicsovější a fantasknější, nikoliv však horší nebo nezdravě přehnané. Vztahy mezi postavami se prohlubují a metody vyšetřování následně formují. Šestáková hra světel a stínů Sherlockovi sluší stejně jako neony velkoměsta a komorní nálada. --- Velká hra: 70% Nezdravě přehnané, tentokrát ano. Toť prokletí sebejistého zakončení jinak výtečné minisérie, které před cílem vychrlilo až příliš hojného materiálu s překvapivě rychlou expirační lhůtou, kde pomatený Moriarty nemůže být jedním z kladů. Na jedničku zvládnuté řemeslné umění nenabízí zisk z investice divákova soustředění, protože nástup a výstup se ukončil a koleje příběhového spletence jsou neoblomně nalajnované, a zrovna při absurdním závěru bych z rozjetého vlaku vystoupil docela rád...

Právnická profese jako kolbiště, kde se snadno ztrácí nadšení i ideály, a kde mrchy obírají mršiny s gustem a bez skrupulí. Zkoušku charakteru v režii Patty Hewisové ustojí jen jí podobní. Seriál Damages (šílený český ekvivalent mi prsty odmítají nadatlovat) dobře vysledoval funkční trendy nové seriálové vlny a příjemně, po svém a s invencí předvádí realisticky působící, vážně podaný a pevně usazený příběh rozvíjející se ve dvou časových rovinách. V jedné nadějná právnička koná první nesmělé kroky v renomované firmě právní extratřídy, v druhé je obviněna z vraždy a s mrtvolnou prázdnotou v očích dokládá ztrátu veškerých iluzí. Dopátrat se pravých příčin je případ pro diváka jako dělaný, přičemž o nečekané zvraty, osobní dramata, podlé úskoky i krev a slzy žádná nouze není. Příběh má nerušeně soustředěné tempo a neustále inspiruje divákovu fantazii rozvíjet odhalené motivy z "budoucnosti", a přilívá olej do ohně již tak žhavé mimosoudní kauzy s jen zdánlivě typickým obviněným. Velmi lidsky přitom cílí do osobnostních podlaží postav, na jejichž základech staví ohromující klenbu pečlivě zamotaných a protkaných akcí a dějů, které dokáže rozplétat s mimořádnou efektivitou. Posilněn výbornými hereckými výkony (Byrne, Close, ale zejména seriálový matador Željko Ivanek a čestně nečestný Ted Danson) a podpořen silným scénářem přidává plyn až k podlaze, aby jeho závěrečný díl mohl být dobrý - mohl by být i lepší? Damages využívají efektu "clony", ve které se dynamickým způsobem blížíte k očekávanému "bodu zlomu", který funguje, ale už nešokuje, protože je podvodný, nedořečený či obojaký. Například když Ellen odmítne klíčovou nabídku a tu samou pak za vteřinu přijme, ale mezitím se odehraje kus velice zásadního děje. Těmito rafinovanostmi se má vyprávět lepší příběh, ale právě zde vítězí scenáristův pragmatismus před pravdivostí a zabraňuje seriálu získat větší dávku ovací. Navíc se touto metodou odhaluje, že ne vše řečené je v seriálu nezbytné a celková plynulost tím trpí (zejména linie s Tomovým dilema, zda zůstat či odejít, zabírající plochu celého dílu, žádnou pointu neprezentující). Zbytek seriálu je však vskutku povedený a nic mi nemůže zabránit těšit se z dalších sérií. 1. ŘADA: 80% -------------------------------- Druhá série vyměnila chamtivého člověka za chamtivou bestii s nedozírnými možnostmi a osobní tragédie rozpadu za neosobní energetický konglomerát s potřebou spekulovat s cenami pomocí majoritních podílů jak dělaných k vydírání zasíťované veřejnosti. Patty Hewes tedy bere právo na fair play byznys na svá bedra a odhaluje pěkné hnusy, i když jí samotné teče máslo po hlavě, tající díky mstivé Ellen Pageové. Tímto se vyrovnává dluh otevřeného konce minulé sezóny, dále se větví a zračí schopnost scenáristů zápletky předčasně neopouštět, když ještě mají co říct. I tentokrát se hraje na více úrovních, přičemž ta osobní je poháněna nejednoznačným Williamem Hurtem a vršícími problémy s manželem a synem dravé advokátky. Znovu platí, že na soudní pře při všech intrikách a tajných machinacích vlastně ani nedojde a vše se vyřeší za zavřenými dveřmi, což trošku ubírá na dramatičnosti. Narozdíl od první řady se tady ale naštěstí hraje s otevřenějšími kartami a jekékoliv náhledy do budoucnosti neslouží k matení obecenstva, nýbrž k posílení jeho apetitu se stále maličko pofidérním řešením. Jak Closeová, tak Byrneová se vidno ve svých postavách uvelebili a jejich vzájemné jiskření s podtóny mnohotvarých přetvářek koření stejně slušnou zápletku jako v prvním roce. Nelze se však stále zbavit pocitu, že by tvůrci mohli jít v některých věcech dále - závěry udělat fatálnější - a jiné, např. propojování budoucnosti s přítomností, zbavit nadbytečných point. Co se ale velmi cení, je inteligence a smělost, se kterými nám odhalují spletité společenské džungle současnosti- a dávají vědět, že i ti mocní se jednou musí nutně spálit: když už ne o zákon a pořádek , tak o své vlastní plameny, které rozdmýchali v touze vlastnit a ovládat a nedokáží jim ustoupit. 2. ŘADA: 80%

Ve spálené zemi se plodiny ni naděje pěstovat nedají a vychovávat zde potomka by se zdálo čirým šílenstvím. Ve světě, který tak vnímá hrdinství, Viggo Mortensen obdivuhodně blázní. Některé filmy si vystačí s málem, a přesto zapůsobí. Stačí silná výchozí situace, schopnost perfektní obrazokresby, umělecké cítění a tok myšlenek v celistvých záběrech a scénář vědoucí, o čem se tu vypráví. K tomu duo generační bariérou oddělených, ale příbuzensky spjatých hrdinů, herci ztvárněnými natolik přirozeně a intenzivně, že vás táhnou k sobě ve všech svých bolech, nadějích a snech, kdy vám s nimi bude zima, kdy budete mí hlad, strach, soucit i zlost a že zakusíte, jak chutná prošlá lepkavá kola post - apokalyptického automatu minulosti prolitá vyprahlým krkem neznalého dětského hrdélka . Cesta je filmem dost specifickým, ale tak přirozeným a samozřejmým, až skutečným. Vztah ochranářského otce a zranitelného syna je alfou a omegou vyprávění, zvláště když ve vzduchu vane všeprostupující pach smrti a kde režisér Hillcoat vyluzuje emoce zpodobněním úlohy rodiče připravující svou ratolest na život v krutém světě, který jim luxus být spolu nadlouho nepřipustí. Film využívá madmaxovský prostor chamtivosti po všem, co ještě zbylo k využití (s lidským masem v to započítaným) s nebývalou efektivností, ale nikdy nedovolí, aby na sebe strhl většinovou pozornost a stal se něčím víc, než jen velepůsobivým důvodem pro vnitřní drama a napětí. Je zkrátka vypilovaný, a i když svým druhem takový, který dvakrát do roka rozhodně neuvidím, zážitek z něj je trvanlivý s neznámým datem spotřeby - jasný znak výborných ingrediencí.

Víru v dobro získáte tehdy, až uvěříte zlu. Podlehnete mu a Bůh vás vidí. Bůh a ještě někdo jiný... Ke konci mírně klišující, ale po celou dobu filozoficky, teologicky, emocionálně i doslovně drsná a syrová zpověď je průrazná natolik, aby udala směr pučícímu uměleckému trendu nové vlny internetových mini-příběhů. Zatímco John Hurt ve své roli s tichou intenzitou každou epizodu sílí a exceluje, Kiefer Sutherland neproniknutelnému hitmanovi přisuzuje kamennou tvář skrytých emocí a šikuje svého trademarkového Jacka Bauera do polohy mnohem temnější a nebezpečnější. Dohromady pak svými osudy halí prostor zpovědní budky do šedavé záře násilného světa bez spravedlnosti, který radikalizuje postižené, souzené těmi, kdo doposud měli v životě štestí. Prostor mimo dobro a zlo, na tělo a duši kostela protentokrát příliš hmotný, k divákově spokojenosti unesou desetidílné šestiminutovky s nebývalou lehkostí.

1. sezóna: 100% --- 2. sezóna: 90% -- Dvě řady za mnou a převládající velká spokojenost, způsobená solidními herci, zamotanými, komplexními a přeci přehlednými zápletkami, a hlavně zajímavě nejednoznačnými (anti)hrdiny vedených smělou a nápaditou režijní prací. Mnohými předesílaného poklesu kvality se bojím jak čert kříže, jsem naň ale připraven a když nic jiného, přinejmenším polovina seriálu za můj věnovaný čas rozhodně stála. 3. sezóna: 70% --- 4. sezóna: 70% -- Problém druhé půle životního cyklu seriálových Hrdinů spočíval zejména ve faktu, že na začátku třetí řady vykročili špatnou nohou zmatečně uvedeným příběhem a z jeho přesycenosti se museli regenerovat poklidnou a tempařsky zásadně pozměněnou sezónou čtvrtou. Schopnosti hrdinů (i padouchů) byly až příliš různorodé a bylo jich mnoho na to, aby se dokázala udržet jednotná logická linka se soudržným zajímavým průběhem děje. Aby nebyly scenáristé tolik svazováni svým vesmírem, občas něco vynechali či si způsobili dočasnou zástavu paměti. Nevýhodou byla skřípající nekonzistentnost, která celý koncept táhla dolů do lehké nenáročnosti, výhodou pak neutuchající zábavnost a neustálá aktivita děje, která dala vzniknout i mnoha výrazným epizodám. Tvůrci se bohužel chytli do vlastní pasti, když u Villains i Fugitives nejdříve rozžehli příběh na plné obrátky a až poté pomocí flashback dílů zpětně dovysvětlovali, což vyvolalo pocit neobratnosti úchopu za záchrannou brzdu zataženou v nejvyšší čas. První půlka třetí řady navíc dala vzniknout překvapivě nezajímavému záporáku v podání Petrelliho táty, schizofrennním změnám názorů i stran psychicky labilní Elle (Kristen Bell) a slabší chvilku si prožil i jinak spolehlivý machr Sylar. Fugitives částečně věci napravovali lepším a důslednějším přístupem s propracovaným zázemím, jakožto i zajímavějším příběhem o soukromé válce "schopných" s méně schopnými, o to však zákeřnějšími. Samotný závěr obou polovin slavil vítaný návrat ke klasice prvních řad a k mé spokojenosti připomněl jejich nejlepší chvíle, což lze brát jako dílčí tvůrčí vítězství nad předešlými problémy Čtvrtá řada zaznamenala metodu postupně rozvíjených zápletek (často ob epizodu) a mimoděk i díky sníženému rozpočtu (korespondujícího s taktéž sníženou sledovaností) zchladila mé naděje na více epické zakončení, když byl postup někdy až mrtvolně pomalý a celé úseky mohly být efektivně zkráceny. Díky tomu se ale našel čas i na drobnější detaily a až nezvyklou, téměř statečně nediváckou soustředěnost na povahokresbu klaďasů i záporáků (bez šarměm překypujícího Roberta Kneppera a neselhávajícího Quinta by se Redemption zaseklo). Seriál znovu našel svou tvář v tématech o prostupující propojenosti (nad)lidí ve světle přání vystoupit z řady při boji za právo zůstat na svém, čímž naplno zdůraznil snahu Tima Kringa být Buffy Sommersovou dneší doby - něco o nás vypovědět a nevzdálit se přitom fantasknu. Heroes - jako celek - byl seriál, který s postupujícím časem prohrával souboj s vlastním potenciálem a na dlouhé trati se nedokázal účinně bránit všem nástrahám, kterým čelí scenáristé konstruující celosezónní narativy bez možnosti úlevy pod trestem vykázání do zapomnění. Vzhledem k tomu, že se i díky této složitosti s takovým typem seriálu budeme setkávat stále vzácněji, je třeba si Hrdinů vážit. Seriálové slabiny, stejně jako superschopnosti, přináší problémy. Ale někdy za to zkrátka stojí.

Lidské podvědomí je mrcha a Freddy Krueger taky. Svět vyburcované fantazie krmí netvorovy břity a Freudovo hájemství se ohýbá jeho vůlí. Spánek v Elm Street zabíjí. Když Wes Craven zabředl své tvůrčí tesáky do prostředí tak tajemného a nestabilního, jako je mysl člověka v bezbranném stavu REM spánku, zanechal po sobě stopu unikátního a ojedinělého příbuzného žánru slasher, který je výjimečně bizarní a vynalézavý a dokáže být díky své halucinační podstatě až zákeřně strašidelný. Mimo jiné je také vynálezcem pojmu "sympatický teenagerský hrdina jednající statečně a logicky", přičemž jakoukoliv nesrovnalost si nechává jen do snového světa, kde stejně platí jiná pravidla. Divák tak zprvu netuší, kdo má zrovna navrch a čí sen se teď komu zdá, což jen umocňuje pocit ztracenosti a bezmoci, který Heather ovládá. Je ale třeba říct, že Freddy v prvním z dlouhé řádky dílů není ten nahláškovaný a masakrózní vychutnávač svých obětí, je takový, jaký podle Cravena vždy měl být - cílevědomý, škádlivý, před ničím se nezastavivší zabiják s upřímnou snahou dokonat dílo své pomsty bez zbytečných cárů masa navíc. To snímku propůjčuje nádech syrovosti a přímosti, způsobené mimo jiné i skrovným rozpočtem, který tvůrce nutil nasadit tón hned v prvních minutách a cestou moc neodbočovat, protože hluchá místa by premisu rozmočila k poloviční působivosti. Klíčovou složkou je ústřední melodie Ch. Bernsteina, která přimo zosobňuje podstatu snu se všemi pastmi a zákoutími, které neradno navštívit. Noční můra v Elm Street je hororem o člověku - jedinému nepříteli, kterému nikdo z nás nemůže ani ve snu utéci.

1. ŘADA - 80% * 2. ŘADA - 90% * 3.ŘADA - 90% * 4. ŘADA - 90% * 5. ŘADA - 80%

Je spravedlnost barvoslepá, či jižansky černobílá? A za jakých okolností může vidět rudě? Vpravdě barvité soudní drama Joela Schumachera koloruje svět v mnoha jeho odstínech. Nežli se přesune před soudní dvůr a započně očekávané hledání pravdy s nápomocí slovní ekvilibristiky ambiciózních právníků - toliko živné půdy pro talentované scenáristy - se Čas zabíjet své první dvě třetiny rozvíjí jednak náhledy do osobního života charakterů (jakožto definovaný prostor, odkud se berou oběti jako daň za odvahu a úspěch) a druhak ovlivňující působností členů obnoveného Ku-klux-klanu, jejíž činnost působí jako vrcholné nebezbečí, kterému hrdinové čelí. Tyto dvě základní složky se vhodně doplňují a jako jeden celek pak kulminují v poslední třetině, jež se plně soustředí na ne/morálnost pomsty ve jménu bolestně vynucené spravedlnosti. Je to kvalitní koncept, v němž není třeba křiklavého vizuálu, který správně režisér Schumacher uložil před scénickou klapkou do šuplíku a nechal drama, ať dýchá samo svou podstatou. Proto se může zdát přitomnost hořících křížů až jakousi přehnanou doslovností, které v daném případě ani nebylo třeba. Kvalitní herecké výkony a silná Grishamova předloha, jakožto i soustředěná režie se o pamětihodný případ relativizující čas na právo od času na vinu dostatečně zasloužili.