da-a

Počítače komplikují život i normálně, ale což teprv mít jeden spešl přímo v hlavě. Nechuckné, že? Po první sezóně "Chucka" si odnáším dobrý pocit z mírně nadstandardního seriálu, který si z námětu národně-agenturní špionáže bere to akčně zábavné a vyhledává kontrast excelentních profesionálů s jedním rozklepaným, byť (z pohledu agentky Sáry) roztomilým civilem, kterému superpočítač pěkně zavaříl nejenom mozek. Tvůrci se snaží být moderní, časté zmínky na Microsoft X-box a žertovné dialogy založené na technické hatmatilce napovídají, že je nám představena občas velmi nekompatibilní realita nedospělých "geeků" , kterým jejich svět ohrožují kreatury zvenčí, z nichž někteří od nich potřebují pomoc, jiní je jen chtějí zabít. Chuck je nepřekvapivě obvyklým užvaněným středem pozornosti, přičemž nejlépe funguje s nejistě chladnokrevným Caseym (Adam Baldvin), poté s nutně krásnou Sárou, ale pak už se galerie vedlejších postav poněkud rozplizává a další osoby občas spíše zdržují děj, než že by ho obohacovaly. Zatím se tedy zdá, že "Chuck" je mírně předpovídatelný lehký populár se zajímavými souboji a přestřelkami, s potenciálem růstu docela znatelným. Držím palce, ať se upgrade vydaří. -- První sezóna 80% -- Druhá sezóna 80% -- Třetí sezóna 70%

Je zvláštní, jakou mocí vládnou ty dokumenty, ve kterých není slyšitelný komentář, ale jejich střihová skladba je poskládána tak umně, že to o něčem vypovídá. V tomto případě o státnické i lidské stránce bývalého prezidenta ČR. Václav Havel byl, a bezpochyby stále je, velkou osobností novodobých dějin českého státu. Je na něj vzhlíženo jako na bojovníka proti totalitnímu režimu, symbol demokracie, který se nebojí za svou pravdu postavit, přitom dokáže s dostatečnou určitostí analyzovat situace, na které je potřeba ve stále medializovanějším světe správně reagovat. Občan Havel je unikátní dokumentární dílko o muži, který si je vědom svých chyb, který má mnoho odpůrců (ale i mnoho příznivců), a který, ač se nám to líbí či ne, je navěky spjat s dobou, kdy demokracie byla pojmem, i s časy, kdy žít v iluzi by pro mnohé bylo příjemnější.

Právnická profese jako kolbiště, kde se snadno ztrácí nadšení i ideály, a kde mrchy obírají mršiny s gustem a bez skrupulí. Zkoušku charakteru v režii Patty Hewisové ustojí jen jí podobní. Seriál Damages (šílený český ekvivalent mi prsty odmítají nadatlovat) dobře vysledoval funkční trendy nové seriálové vlny a příjemně, po svém a s invencí předvádí realisticky působící, vážně podaný a pevně usazený příběh rozvíjející se ve dvou časových rovinách. V jedné nadějná právnička koná první nesmělé kroky v renomované firmě právní extratřídy, v druhé je obviněna z vraždy a s mrtvolnou prázdnotou v očích dokládá ztrátu veškerých iluzí. Dopátrat se pravých příčin je případ pro diváka jako dělaný, přičemž o nečekané zvraty, osobní dramata, podlé úskoky i krev a slzy žádná nouze není. Příběh má nerušeně soustředěné tempo a neustále inspiruje divákovu fantazii rozvíjet odhalené motivy z "budoucnosti", a přilívá olej do ohně již tak žhavé mimosoudní kauzy s jen zdánlivě typickým obviněným. Velmi lidsky přitom cílí do osobnostních podlaží postav, na jejichž základech staví ohromující klenbu pečlivě zamotaných a protkaných akcí a dějů, které dokáže rozplétat s mimořádnou efektivitou. Posilněn výbornými hereckými výkony (Byrne, Close, ale zejména seriálový matador Željko Ivanek a čestně nečestný Ted Danson) a podpořen silným scénářem přidává plyn až k podlaze, aby jeho závěrečný díl mohl být dobrý - mohl by být i lepší? Damages využívají efektu "clony", ve které se dynamickým způsobem blížíte k očekávanému "bodu zlomu", který funguje, ale už nešokuje, protože je podvodný, nedořečený či obojaký. Například když Ellen odmítne klíčovou nabídku a tu samou pak za vteřinu přijme, ale mezitím se odehraje kus velice zásadního děje. Těmito rafinovanostmi se má vyprávět lepší příběh, ale právě zde vítězí scenáristův pragmatismus před pravdivostí a zabraňuje seriálu získat větší dávku ovací. Navíc se touto metodou odhaluje, že ne vše řečené je v seriálu nezbytné a celková plynulost tím trpí (zejména linie s Tomovým dilema, zda zůstat či odejít, zabírající plochu celého dílu, žádnou pointu neprezentující). Zbytek seriálu je však vskutku povedený a nic mi nemůže zabránit těšit se z dalších sérií. 1. ŘADA: 80% -------------------------------- Druhá série vyměnila chamtivého člověka za chamtivou bestii s nedozírnými možnostmi a osobní tragédie rozpadu za neosobní energetický konglomerát s potřebou spekulovat s cenami pomocí majoritních podílů jak dělaných k vydírání zasíťované veřejnosti. Patty Hewes tedy bere právo na fair play byznys na svá bedra a odhaluje pěkné hnusy, i když jí samotné teče máslo po hlavě, tající díky mstivé Ellen Pageové. Tímto se vyrovnává dluh otevřeného konce minulé sezóny, dále se větví a zračí schopnost scenáristů zápletky předčasně neopouštět, když ještě mají co říct. I tentokrát se hraje na více úrovních, přičemž ta osobní je poháněna nejednoznačným Williamem Hurtem a vršícími problémy s manželem a synem dravé advokátky. Znovu platí, že na soudní pře při všech intrikách a tajných machinacích vlastně ani nedojde a vše se vyřeší za zavřenými dveřmi, což trošku ubírá na dramatičnosti. Narozdíl od první řady se tady ale naštěstí hraje s otevřenějšími kartami a jekékoliv náhledy do budoucnosti neslouží k matení obecenstva, nýbrž k posílení jeho apetitu se stále maličko pofidérním řešením. Jak Closeová, tak Byrneová se vidno ve svých postavách uvelebili a jejich vzájemné jiskření s podtóny mnohotvarých přetvářek koření stejně slušnou zápletku jako v prvním roce. Nelze se však stále zbavit pocitu, že by tvůrci mohli jít v některých věcech dále - závěry udělat fatálnější - a jiné, např. propojování budoucnosti s přítomností, zbavit nadbytečných point. Co se ale velmi cení, je inteligence a smělost, se kterými nám odhalují spletité společenské džungle současnosti- a dávají vědět, že i ti mocní se jednou musí nutně spálit: když už ne o zákon a pořádek , tak o své vlastní plameny, které rozdmýchali v touze vlastnit a ovládat a nedokáží jim ustoupit. 2. ŘADA: 80%

Smrt je mistrovská práce. A profesionálové se cení, i když jsou na nucené dovolené a mají status nežádoucí. Tenhle seriál na obrazovce ale chyběl. Konečně sympatický hrdina, který bere diváka jako sobě rovného a ve svých komentářích ochotně poradí, jak někomu pěkně znepříjemnit život a přežít, což se hodí, až se taky staneme agenty na černou listinu odepsanými. Zkrátka, už způsob prezentace je neobyčejný a uživatelsky přátelský, doplněný o populární finesy s kamerovými filtry a roztříštěnými obrazovkami, ženoucí filmařskou stylařinu k hodně vysoko položené laťce. Poté, co je přístup navolen, nastává rafinovaná hra s dobře vybranými zápletkami, obvykle spočívajícími v úkolu pomoct někomu společensky velmi nízkému při boji s někým hodně vysokým (a obvykle dobře vyzbrojeným). Hlavního hrdinu navíc doplňují tak výrazné vedlejší postavy (skvělí Bruce Campbell a Gabrielle Anwar), že jejich vzájemnou interakci při akci i legraci je radost sledovat. Fakt, že se Burn Notice opírá o reálný svět a nachází v něm hojný materiál k neméně realistickému (ovšemže jinak fiktivnímu) provedení, se ocení zejména ve chvílí, kdy si divák uvědomí, jak inteligentní hru to s ním tvůrci hrají a že pevné základy i menší drobnosti nejsou vůbec banální. Kromě toho je Status: Nežádoucí vtipný i ostrovtipný, rychle ubíhající a přitom elegantní a řemeslně na jedničku zvládnutý. Prakticky jediný důvod, proč nedávám absolutní hodnocení, je podobný jako u naprosto odlišného 30 Rock - a sice jen pouhá rezerva pro případ, že v dalších sériích bude ještě lépe. Věřím, že bude.

Takhle má vypadat akční geroj na prahu vstupu do druhé ligy, pane Seagal. Smysluplné, přehledné, svižné, nenáročné, leč v rámci možností neblbé, s hl. představitelem nekálejícím na svůj stále nabušený status quo, nesoucím na bedrech šťavnaté přestřelky a hbité souboje. Wesley by jich neměl točit tucty, ale jeden takový za čas neškodí.

1. Řada: 80% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * 4. Řada: 90% * 5. Řada: 80% * 6. Řada: 80% * 7. Řada: 90% * 8. Řada: 90%. Seriál, který se celou dobu vyvíjel a přesto si zůstal věrný a podobný. Ukázal souboj temné a světlé strany v člověku, kde se podle všeho nikdy neměl odehrát. A stejně jako krev přicházel v drobných kapkách i velkých kalužích, analýza každé stopy v něm byla fascinující.

Komentář a odpověď uživateli Kvasekus (Při vší úctě ke všem uživatelům csfd nechápu jak někdo může dát tomuhle filmu víc jak jednu hvězdu...totální blbost!). Máte pravdu, dát Baziliškovi odpad! se tu přímo nabízí. Jenomže já si dovedu představit mnohem větší zhůvěřilosti, na kterou se dá v sobotu po půlnoci narazit. Ten film má špatný a nudný scénář, velice lacinou výpravu a příšerný úvod i nedbalé zakončení. Ale mezi těmihle extrémy se dá najít vědomí, že Hadí král je sešit televizní jehlou pro předem připravené (možná i natěšené) diváky Sci-fi kanálu na americké straně příjmu, že to tvůrci dobře vědí a že nejméně polovina toho všeho je zabrána v legraci s dekadentním potěšením z upřímného zbytečna, rámujícím objednanou tvorbu B filmů pro malé obrazovky. A proto mnohé odpuštěno. Proto jedna hvězdička za snahu a druhá (soukromá) za prodloužení večera do půl druhé ranní bez tisícerého zívání. Ps. Hodnota dvou hvězd tohoto filmu nerovná se hodnotě těchtýž dvou hvězd jiným filmům mnou udělených. Znám propastnou kvalitu, která Hadího krále dělí od "skutečnějších" filmů, jen jsem si zvykl předem odlišovat filmy s vznešenými, leč nenaplněnými ambicemi od těch, co ani žádné nemají a nikam se s nima netlačí.

1. sezóna: 100% --- 2. sezóna: 90% -- Dvě řady za mnou a převládající velká spokojenost, způsobená solidními herci, zamotanými, komplexními a přeci přehlednými zápletkami, a hlavně zajímavě nejednoznačnými (anti)hrdiny vedených smělou a nápaditou režijní prací. Mnohými předesílaného poklesu kvality se bojím jak čert kříže, jsem naň ale připraven a když nic jiného, přinejmenším polovina seriálu za můj věnovaný čas rozhodně stála. 3. sezóna: 70% --- 4. sezóna: 70% -- Problém druhé půle životního cyklu seriálových Hrdinů spočíval zejména ve faktu, že na začátku třetí řady vykročili špatnou nohou zmatečně uvedeným příběhem a z jeho přesycenosti se museli regenerovat poklidnou a tempařsky zásadně pozměněnou sezónou čtvrtou. Schopnosti hrdinů (i padouchů) byly až příliš různorodé a bylo jich mnoho na to, aby se dokázala udržet jednotná logická linka se soudržným zajímavým průběhem děje. Aby nebyly scenáristé tolik svazováni svým vesmírem, občas něco vynechali či si způsobili dočasnou zástavu paměti. Nevýhodou byla skřípající nekonzistentnost, která celý koncept táhla dolů do lehké nenáročnosti, výhodou pak neutuchající zábavnost a neustálá aktivita děje, která dala vzniknout i mnoha výrazným epizodám. Tvůrci se bohužel chytli do vlastní pasti, když u Villains i Fugitives nejdříve rozžehli příběh na plné obrátky a až poté pomocí flashback dílů zpětně dovysvětlovali, což vyvolalo pocit neobratnosti úchopu za záchrannou brzdu zataženou v nejvyšší čas. První půlka třetí řady navíc dala vzniknout překvapivě nezajímavému záporáku v podání Petrelliho táty, schizofrennním změnám názorů i stran psychicky labilní Elle (Kristen Bell) a slabší chvilku si prožil i jinak spolehlivý machr Sylar. Fugitives částečně věci napravovali lepším a důslednějším přístupem s propracovaným zázemím, jakožto i zajímavějším příběhem o soukromé válce "schopných" s méně schopnými, o to však zákeřnějšími. Samotný závěr obou polovin slavil vítaný návrat ke klasice prvních řad a k mé spokojenosti připomněl jejich nejlepší chvíle, což lze brát jako dílčí tvůrčí vítězství nad předešlými problémy Čtvrtá řada zaznamenala metodu postupně rozvíjených zápletek (často ob epizodu) a mimoděk i díky sníženému rozpočtu (korespondujícího s taktéž sníženou sledovaností) zchladila mé naděje na více epické zakončení, když byl postup někdy až mrtvolně pomalý a celé úseky mohly být efektivně zkráceny. Díky tomu se ale našel čas i na drobnější detaily a až nezvyklou, téměř statečně nediváckou soustředěnost na povahokresbu klaďasů i záporáků (bez šarměm překypujícího Roberta Kneppera a neselhávajícího Quinta by se Redemption zaseklo). Seriál znovu našel svou tvář v tématech o prostupující propojenosti (nad)lidí ve světle přání vystoupit z řady při boji za právo zůstat na svém, čímž naplno zdůraznil snahu Tima Kringa být Buffy Sommersovou dneší doby - něco o nás vypovědět a nevzdálit se přitom fantasknu. Heroes - jako celek - byl seriál, který s postupujícím časem prohrával souboj s vlastním potenciálem a na dlouhé trati se nedokázal účinně bránit všem nástrahám, kterým čelí scenáristé konstruující celosezónní narativy bez možnosti úlevy pod trestem vykázání do zapomnění. Vzhledem k tomu, že se i díky této složitosti s takovým typem seriálu budeme setkávat stále vzácněji, je třeba si Hrdinů vážit. Seriálové slabiny, stejně jako superschopnosti, přináší problémy. Ale někdy za to zkrátka stojí.

Králičí nora tentokrát vede opravdu hluboko. David Lynch zve do světa nekonečné niternosti, ve které zdravý rozum vypovídá službu první. Jsou filmy, které se vám otevírají jako lilie, a když vás dostatečně nalákají, sklapnou své přitažlivé okvětní listy a uvězní vás ve svém vlastním světě, ve kterém se vypráví o touze, lásce, vraždě, násilí na ženách, přitažlivosti, mystice. Jenže problém je, že načrtlý svět Inland Empire v plynulé podobě nedává (záměrně) velký smysl a nic nenaznačuje, že by ho na konci mohl nějakým zásadním odhalením získat. Je třeba si však uvědomit, že Lynchův snímek tento smysl ani nehledá, není prostředkem ani cílem k ospravedlnění vlastní existence a spíše se noří do sebe sama, než že by ze sebe vycházel. Mě osobně se na filmu líbilo technické zpracování, jakoby ošoupaný obraz a špatné nasvícení i podivně reálná, leč přitom nadpřirozenost vyhledávající práce kamery. Nevadilo mi nepochopení úmyslu prolínání s králičím sitcomem, polským originálním filmem a zjevujivšími se hříšně smyslnými, nevinně trpícími prostitutkami. Snad bych překousl i to cestování v čase a zřejmě zpřeházené scény, jejichž výskyt je naznačen už na začátku. Navíc první třetina filmu je vynikající, ještě jakž takž ukotvená v prostoru a jakékoliv zvláštnosti vyvolávají příjemné mrazení. Jenže poté se vše zkomplikuje, postava (vynikající) Laury Dern se začíná převtělovat do různých osob a situací, na povrch vyplouvají stále nahodilejší tvary a vyjádření, pro které mi Lynch zdánlivě dává obrovský prostor k vlastní interpretaci, který se však s přibývajícími minutami ukazuje jako trpce minimální, neboť se události a halucinogenní obrazy valí takovou měrou a silou, že jsou stěží vnímatelné, natož jakýmkoliv postupem uchopitelné. Je to zřejmě tím, že se režisér neobtěžuje dodat do vyprávění ozřejmovací klíč, či větší náznak návodu k pochopení když ne příběhu, tak alespoň důvodu k výsledné podobě a řazení různých výjevů. Navzdory tomu jsou jednotlivé záběry velice zajímavé, patrně mnohoznačně napsané a natolik umně poskládané, že se délka filmu vejde do tří hodin, aniž by vyvolávala pocit, že je tolik minut nepatřičných. Lynchovi asi jde hlavně o samotný pocit zmatenosti, který se dostavuje s železnou pravidelností a je tím nejhlavnějším, co Inland Empire naplňuje. A protože nepřestávám být zmatený, nejsem s to jej opustit a stále se - podobně jako Nikki - vlastně Sue - procházím, vracím a zoufám v jeho špinavých chodbách, a věřím, že při dalším shlédnutí proniknu víc do světa za cigaretou propáleným hedvábím a vyjdu z něj s myslí očistně zešílenou nebo osvícenou. Po druhém shlédnutí své dojmy doplním a názory případně přehodnotím. Nakonec se zdá, že staré cikánské pověsti opravdu nelhaly. (napsáno dne 6. 8. 2009)

Pinpongový míček se po ostrém úderu buď odrazí a vrátí energicky zpět, nebo zapadne ve vysokých travách a ztracen se více nevrátí. Teenager Paul byl ostře udeřen. Kampak asi doletí? Pinpong je osobní drama trápeného dorostence, který se jej snaží vstřebat v zaběhnutém koloritu fungující rodiny příbuzných. Nejprve se jedná jen o změnu prostředí a uvyknutí si na odlišný styl života, ale posléze se do hry vmíchají city k strýcově ženě, což zamíchá kartami a vychýlí postavy ze své obvyklé soukromé "oběžné dráhy". Režisér se nikterak nesnaží tlačit na pilu, jeho doménou jsou dlouhé, bezestřižné záběry, které se snaží podchytit letní únavu parných dní a chladivých procházek blízkým lesem, do záběrů často vlítnuvší hmyz nás přesvědčuje o pozemskosti a uzemněnosti vyprávění. Herecké výkony jsou natolik podřízené tomuto přání, že snažná civilnost jejich projevu se až přelévá do mírné stylizovanosti, jakési "hry na život", kde se může stát cokoliv. Navzdory tomu se na konci vyprávění nedaří navázat pocit, že jsme sledovali něco víc, něž jen prchavou etudu v životě poznamenaného chlapce, který si stejně sbalí věci a půjde dál. Žádanou intimitu díla se tak daří navázat spíše v jednotlivých scénách než v samotném celku, z nějž pučí jen onen mírně erotický a zásadní akt vroucnosti, který se prostě stane, než aby byl (před i po) nějak výrazněji komentován (tedy alespoň navenek). Pinpong se snaží postihnout vypořádání se s životními mezičasy, aby se posléze vlny uklidnily a lidé, ať již zatvrzelí či pozměnění, žili zase dál. A proto je jen dobře, že tento příběh končí v místě, kde již není o čem vyprávět... a vydá zvuk jako ten bzučící neřád, který si poletuje, občas se zastaví, ale létat nepřestává.