da-a

Kolik šílenství poznáš, tolikrát si člověkem - aneb Adrien Brody cestovatelem napříč zákrutami ochablé kůry mozkové a zrádným drogovým výtažkem zachraňujíc jeden budoucí život ve jménu vzácné normality. Svěrací kazajka je ve své podstatě již dříve objeveným, snad mírně vylepšeným žánrovým filmem typu Frekvence, jen obestřený slušivým a navnazujícím, záměrně lehce zmateným kabátkem, ve kterém se dává důraz na uzavřený, introvertní charakter hlavního hrdiny, který ožívá až při dotyku s budoucností a jednou smutnou ženou, kterou se rozhodne zachránit. Celým filmem též prostupuje i motiv postiženého chlapce, který se dočká velmi citlivého vyústění a zapadá do série pohnutých momentů, jimiž Svěrací kazajka, sice ne mnohokrát, ale přeci jen oplývá. Zásluhu na tom mají i herci, neboť Brody ví, jak tenhle netradiční typ postav udělat zajímavým, o Keiře Knightleyové a (nezapomenout!) Danielu Craigovi s Kristoffersnem nemluvě. Díky dobře stavěnému scénáři, který rafinovaně pracuje s náznaky a dlouho nechává diváka tápat v jeho nitru podobně, jako se Jack probírá tím svým, jsme do děje vtahováni čím dál tím hloubš. Ovšem nakonec snímek přeci jen pustí otěže a v poslední třetině už o překvapení tolik nejde, načasilo se na silnou, leč místy očekávanou katarzi. "Musím naplnit svůj osud" pravil smířený Jack Starks a ani se neobtěžoval utíkat, jako by celý život nedělal právě to. Byla to zajímavá cesta, a kdo v zamrzlých lesních tundrách nepookřál s ním, radno doporučit komfortní svěrací kazajku, aby si dopřál svou vlastní dávku blahodárného šílení. Je to zážitek, ale pamatujte, že bez předchozího uklidnění jádro pudla nikdy neobjevíte. A to by byla docela škoda.

Se sveřepým výrazem kráčí sošný Steven tesat mocné rány, tentokrát mečem do srdce japonské Yakuzy. V nenápaditém akčním žvatlání o expertu, kterého bohužel stále Těžko zabít. I když jsem byl kdysi nenápadným příznivcem Seagalových akčních jednohubek, odvrátil jsem od jeho tvorby zrak v momentě, kdy se mi jeho jednotvárný výraz začal přejídat v Tajném agentu Jacku T. Soudě podle jeho orientální exkurze - dobře, moc dobře jsem udělal. Nevím, zda Země krvavého slunce jej náhodou nezachycuje v jeho nejslabším momentu, ale pokud existují i horší, Steven se stal hrozbou hodnou zbraní hromadného ničení. Vlastně mě děsí i fakt, že se hlavní představitel taky podílel jak námětem, tak i přímo scénáristicky na tomto nehodném zvěrstvíčku, loudavě prezentujícím ty nejnudnější dialogová okénka, jaké jsem měl v poslední době tu čest shlédnout. A tak se Seagal, naložený do černočerného mantlu na zakrytí silnějších partií, doslova blemcá ulicemi Tokia ve snaze najít smysl ve velice chabě načrtnuté story, občas hodí k dobru nějakou smrtící "hlášku" a za pomoci nedobře vsazeného střihu si jakoby povinně odbude i bojové scény, které svou nízkou kadencí a podivnou choreografií nejvíc ze všeho připomínají zápolení na zarostlém školním dvorku s partou prvňáčků. A nejhorší je, že tu někdo neodhadl možnosti a vmáčkl do filmu i zamilovanou etudu, při které se Seagal tváří stejně vážně, jako by léčil choleru a nemohl se dobrat výsledku. Je mi to svým způsobem i líto, neboť v hubenějších (po všech stránkách) letech měly Seagalovy filmy, když už nic jiného, švih a z různých hmatů-chvatů dostal divák alespoň bojovou náladu. Co zbylo nyní, je jeden bývalý mistr aikida, útrpně si kroutící šichtu bez chuti a zápachu, makající přesčas se zenitem dávno za zády. Nevím jak krvavé Slunce, ale hvězda Stevena Seagala zapadla a už se zřejmě nevynoří. Jak ironické, že mistr svého oboru ve světe filmovém je jen akčním kulhavcem v tom opravdovém.

Básník by řek: je to běs! Veršem potrefený lupič Tom Hanks tuneluje jednu starou boží dámu v rytmu gospelových písní. God save the Weird! Bratři Coenové ve svém režijním portfoliu nemají příliš komedií, ale když už na nějakou dojde, bývá naplněna černohumorným cynismem natolik hustým, že jakoukoliv mušku soucitu a slunnosti to v mžiku zablemcne a utopí. A pokud byla Nesnesitelná krutost jezerem, pak Lupiči paní domácí jsou nejméně oceánem této nezdravé pochutiny. Oceánem takřka dokonale prostým jakékoliv filmové racionality běžných komedií, které většinou nemají odvahu ani styl ustřelovat svým postavám prstíčky ani jednoho po druhém házet na vrchol nákladu odporných odpadních lodí. V tomhle filmu je to ovšem alfa i omega celého kouzla, součást podivně bizardní souhry hříšné roztomilosti a (ano) nesnesitelné krutosti aktérů i autorů, a to i třeba v jedné scéně dohromady. Je to koncept, který si žádá pečlivě budovanou atmosféru, správně zachycenou dávku nadsázky, jednotný rytmus i tempo a především smysl pro černý humor. Pointy zde byly většinou velmi dobře načasovány, a co proklouzlo režisérům, hravě dohnali herci, mezi kterýmiž v jejich dokonalé stylizovanosti ční Irma P. Hall (která toho má herecky za sebou víc, než byste do ní řekli), a především úchvatný Tom Hanks, který svému veršujícímu, snobsky nadlehčenému, falešně zpěvnému a groteskně směšnému lupiči paní domácí dodal všechnu nadzemskost úchylného sympaťáka, kterému v očích publika musí projít i ta jedna malá vraždička. Výborně rozjetému filmu tak škodí jediné - jeho poslední třetina, kdy se děj pozastavuje a začíná povinná hra na Toma a Jerryho, kde se sice dává naplno propuknout surové sadistice rozmařilých autorů, ale je na nich vidět i stagnace docíleného a pocit, že se místo vyprávění už jen dovypravuje. I tak ovšem budu na Lupiče vzpomínat jen v tom nejlepším: vždyť použít skládku jako místo, kam všichni směřujeme, je nápad k nezaplacení. Ta symbolika!

Dle románu pro ženy vzniknuvší film pro muže - nebo je tomu naopak? Hrátky s opačným pohlavím jen s rizikovým pojištěním, to je, oč tu běží. Michal Viewegh mě opět překvapil. Tentokrát v tandemu s Filipem Renčem, který látce o mírně zhýralé dvacítce Lauře na lovu chlapáků porozuměl a vykreslil její milostná dobrodružství s dostatečným (a potřebným) nadhledem. Viewegh se nebál napsat scénář sám a zaručil, že jakákoliv nitka nebude roztřepena natolik, aby ji režisér se svými herci nemohli v klidu vyžehlit. Takový je vlastně celý film: vyžehlený, někdy mírně anekdotní, s typicky žánrovou zkratkou, silnými charaktery (Simonu Stašovou, ačkoliv ve filmu nemá hlavní úlohu, si díky její silné osobnosti pamatuji nejvíc), po čase opět zajímavým Markem Vašutem a na konci upřímně zacyklený do komfortní polohy romantického cajdáčku s mašlí a bambulkou. A právě sebeuvědomělým závěrem (kreativec Vašut trefuje hřebík na hlavičku: je to jako v americkém filmu) si to Román pro ženy žehlí u mně; jeho postavy jsou neživotné, vyrobené na míru škádlivému snímku, ale to není nutně na škodu. Byť bych si jeho protagonisty neuměl představit, jak existují v "normálním" světě, v tom filmovém si naštěstí vedou obstojně.

"Tam někde venku je ostrov." 1. řada 90 % - 2. řada 100 % - 3. řada 80 % - 4. řada 90 % - 5. řada 90 % - 6.řada 100 %. ----- Gargantuovsky propracovaný, realizovaný, ambiciózní televizní projekt, který naskrz všemi sezónami fascinoval příběhovou stavbou i vlastní mytologickou nadstavbou. Tvůrci uměli věci pořádně zamotat a nebáli se různých časových rovin, faktických paradoxů i filozofických podtónů, to vše ovšem vždy ve službách návratů k věčným tématům lásky, víry a touhy, při kterých si naopak zachovávali až tvrdohlavou, očistnou jednoduchost..Ne pokaždé tyto dva hlavní proudy šly ruku v ruce bez viditelného tření, zcelující výsledný dojem ve velkém plánu však bez problémů naplňovalo vědomí, že megapříběh Ztracených vám vypráví mistři svého oboru .

Peklo je jen odraz našeho světa, drahé děti. Až tam jednou budete, sobě za to poděkujte. Roman Vávra uděluje lekci klasickým českým pohádkám, jak se mají dělat správní rohatí záporáci. Oč méně funguje Čert ví proč jako pohádka, tím více může nabídnout jako alternativa k nim. A to hned v několika věcech najednou (resp. postupně a pak najednou): 1) Dobro pozbývá aktivity i atraktivity, je ploché, málo legrační, na pohled krásné, ale uvnitř nesmírně pasivní, přitom však má stále plnit svou úlohu té strany, ke které by se každý správný junák měl hlásit, takže ve filmu je a postupuje, "jen" ošizeně o své hlavní artibuty. 2) Zlo je nesmírně lákavé, vychytralé, všemi mastmi mazané a jeho svět mnohem propracovanější, je činorodé, a přitom za něj většinu práce udělají zkažení lidé "nahoře". 3) V samotném závěru je nastolena spravedlnost takovým způsobem, že nic neubírá ani jedné z protikladných stran, kdy je dovoleno oběma zachovat si svoji tvář. 4) Celý film upomíná na množství klasických českých pohádek, ve kterých se s poněkud naivní samozřejmostí myslelo, že pravidla jsou janě daná a jakékoliv vybočení z nich nežádoucí a nevhodné. Tím se však postupem času dostal pohádkový žánr do své vlastní menší pasti, protože dostatku míst k vítaným odbočkám a kličkám (s obavou, aby je ještě dítě strávilo) se už nedostávalo a - čistě teoreticky - společně s morálním rozvojem naší společnosti (pesimisté by řekli degradací nebo alespoň otupením vnímání nevinných symbolů) stále méně fungoval jako "čistý" žánr. Čert ví proč se tomu všemu elegantně vyhýbá právě tím, že nechá dominovat toho soupeře, který po dominanci (tentokrát té filmové) od prádávna touží. Stále ale funguje jako pohádka se (skoro) vším všudy, jen stojí mírně bokem hlavního proudu a díky tomu se nepřehlédne. Pokud šlo režisérovi Romanu Vávrovi právě o to, pak většinově uspěl, nakolik tím ale utrpěl film samotný (protože film sám o sobě je děje řidšího, poměrně pomalu plynoucího a málo zdůraznělého), bude muset posoudit divák. O toho dětského strach nemám, to je pekelník. Ale Drdovci mezi námi budou možná za milostrdnými H(h)rátky s čertem pádit jako o život. A Csongor Kassai je Ďábel.

Má práci Jamese Bonda, elán Franka Drebina a šarm Mr. Beana. Stará dobrá Anglie je opět kompletně v bezpečí – pokud ji nezničí sám Johnny English, pak nikdo jiný nemá šanci. Rowan Atkinson možná od Největší filmové katastrofy pana Beana nedostával tolik lákavých nabídek, kolik by si byl přál, ale nakonec se vrátil a to ve velkém stylu: v roli superagenta, který zápasí s vlastní smůlou a nešikovností v zájmu své drahé, o kolonie dávno ochuzené vlasti. S nonšalancí pochodující katastrofy se vrhá do extrémních situací, často proti přesile, ozbrojen jen svou chabě sestavenou handy pistolkou, navíc bez kohoutku. Je za každých okolností smrtelně vážný, ačkoliv publikum už dávno prská smíchy. Kde už jsme to jen viděli? Johnny English těží z dlouholeté tradice vyvažovat stylové Bondovy případy parodující verzí téhož, přičemž tentokrát má na své straně britskou legendu stand-up comedy a dvacetiminutových kraťasů, pro níž není problém utáhnou celý film jen svými propracovanými mimickými a motorickými těky (nejen při dočasném ochrnutí). Nelze si ovšem nepovšimnout, že Atkinson si ze své postavy nedělá ultimátní srandu, neboť nebýt přehnané sebestřednosti a namyšlenosti, snad by svůj první velký připad od katastrof odprostil. Na snímku je vidět, že si ze zavedeného žánru bere to nejlepší, netlačí zbytečně na pilu, s jedinou výjimkou není nikterak fekální, jeho akční scény snesou srovnání s obvyklým akčním průměrem a že Frank Drebin má zdatnou konkurenci, co se drbání obnažených zadnic před veřejností týče. O půvabnou stránku věci se postarala Natalie Imbruglia, chladně aristokratického zloducha si střihnul John Malkovich, k němuž dodám jediné – více takových odpudivých Frantíků. Johnny English je povedenou komedií, která připomíná dobu, kdy podobní frajeři okupovali filmová plátna a publikum se dobře bavilo. Není to úplně stejná liga, ale když už jsou osmdesátá léta dávno minulostí, tak se vyplatí mít na své straně geniální nešiky nového tisíciletí.

Beethovenova skladba pro Elišku začíná zlehka, ale její tóny postupně těžknou. Experimentální režisér Gus Van Sant tvrdí muziku na motivy krvavé reality amerických středních škol. Nejprve jsem si myslel, že Slon bude velmi přímý film, jemuž budou dominovat jatka spáchaná na nevinných středoškolácích, a skrz ně se promítne kritika na nebezpečně snadnou dostupnost střelných zbraní pro americkou veřejnost. Jenže Van Sant se rozhodl být ve svých cílech důslednější a nečekaně osobním stylem mě už od úvodních titulků rafinovaně dosadil do kůže jedné z obětí (a že bylo z čeho vybírat: je libo vášnivý fotograf, syn alkoholika, zamilovaná dvojice, nafintěné anorektičky, tiše nehezká introvertka) a vyslal mne rovnou do epicentra filmu, školy, na kterou je nahlíženo z různých úhlů v několika protnutých časových horizontech, tedy menší mozaice, do které přesně zapadá každý díl skládačky - včetně samotných vrahů, pro které Sant nenachází potřebu vysvětlovat jejich motivy, stačí jejich ledově přesvědčené odhodlání. Právě upevňování pocitu "může to potkat i vás" liší Slona od emočně možná jadrnějších, ale třeba taky tezovitějších alternativ. Cílová skupina diváků ovšem může být filmem ohromena stejně jako znuděna, záleží i na očekáváních a preferencích. Závěrečná střelba je pak snímána s odstupem a naplno tak propuká tvůrčí náhled o životě, co se vleče poklidem, a smrti, naopak rychlé a pronikavé jako rána z brokovnice. Jenom proč se film jmenuje Slon, mi zůstane záhadou. Vždyť tam zatra žádný nebyl...

O původu druhu lidské chamtivosti, chtíče a falešné morálky, ale také odvaze, cti a hodnotě přátelství. Vlastnosti policejním odznakem chráněné pro různé typy různých poldů nebo dohromady v jednom nebezpečném spletnenci zvaném Vic Mackey. ---------- Svět policejní práce nikdy nebyl komplikovanější. A nejednoznačnější. V momentě, kdy armády gangů zaplivaných čtvrtí žhavé americké metropole útočí kvérem, drogami a prostitucí, kdy zločin prorůstá do lokálních politických sfér a kde právo má jen omezený dosah účinnosti, dává nám The Shield průraznou představu člověka, schopného se o problémy za naším "bezpečným" prahem účinně a rázně postarat. Jaký by takový člověk ale měl být? Slavný scenárista Shawn Ryan si odpovídá: neohrožený, do akce jako dělaný, povahou přímo buldočí, přitom ochranářský pro lidi na nichž mu záleží, se smyslem pro víru ve svůj tým. Jednaje se spodinou (která, jak ukazuje druhá linie seriálu, pohybující se v zakletém kruhu nelegálních kšeftů a násilí stává se ochromenou drsnými zákony vlastní džungle) však nemůže být charakteru čistého, nezkaleného ni upřímného. Brodí se svinstvem a stává se svinstvem, při snaze vymezit hranici mezi námi a "těmi venku" uzavírá smlouvy s ďábly a byl by v tom čert, aby si ze všeho nevzal víc než jen tenkou výplatní listinu a permanentku na krchov .Je chytrou, mazanou a prudce efektivní nápodobou lůzy, kterou stíhá. Seriál zachycuje dobrovolný sestup z žebříčku diváckých hodnot hrdinů a vzorů už od pilotního dílu, aby nám dal ihned najevo, co je Vic Mackey doopravdy zač. A přeci mu nelze nefandit - má ráznou vyřídilku, jeho akce bývají úspěšné a z kontextu je cítit, že on i jeho tým mají moc zachránit spoustu životů. Črtají se tu skicy komplexních osobností, z nichž se každá vyvine jak jí náleží bez sebemenšího náznaku archetypálního zjednodušení. Díky tomu nám na postavách opravdu záleží a bereme a chápeme postoj každé z ních. Charaktery se ve svých činech opakovaně ovlivňují a díky brilantnosti scénáře zamezujícím vziku slabých dílů nikdy nevyjdeme z eskalujícího tempa a napětí. I když má Policejní odznak na začátku silnou epizodickou úroveň, nosný centrální příběh nikdy nezapomene obalovat páteř seriálu a s nástupem detektiva z vnitřního oddělení ve výrazném podání Foresta Whitakera přijde chvíle, kdy jsme jí zcela pohlceni a události naberou konec strmým spádem, kde zlo zplodí strašně zrůdné zlo a na povrch vyplavou hříchy minulosti s až nečekanou razancí. A právě v těchto chvílích si divák uvědomí, že není mnoho lepších seriálu než právě The Shield - takových, co vás nechají na pochybách o vaší vlastní morálce a s otázkou cest z vlastních problémů v nějak nastaveném systému, kde odchod se ctí a s hlavou vztyčenou nemusí být ničím než jen zborceným snem a marným přáním . 1. Série: 80% * 2. Série: 80% * 3. Série: 100% * 4. Série: 100% * 5. Série: 90% * 6. Série: 90% * 7. Série: 100% .

Kdo by si pomyslel, kolik toho může změnit jeden pouhý telefonát? Novinářský agent Stuart Shepard vede hovor, který mu otřese životem v základech... Jakým slovem označit film, jehož základní, a v podstatě jediná dějová linka se točí okolo jedné budky a jednoho volaného? Odvážný? Nesmyslný? Nudný? Přelomový? Vzhledem ke kvalitám, kterými výsledný film nabeton oplývá, a formě, kterou těžce nevyrovnaný režisér Joel Schumacher nečekaně momentálně disponoval, se nejspíš jedná o těžko opakovatelný filmový zázrak, který má svůj smysl, alespoň pokud se zaposloucháte do dialogů, které spolu vedou čím dál zoufalejší (rozumějte znamenitější) Colin Farrel a tím více mrazivější hlas Kiefera Sutherlanda. Zjistíme totiž, že se jedná o příběh restartu morálně nevybaveného floutka, který je po dobu 80 minut konfrontován s veškerými svými hříchy a následně nasměrován na správnou cestu. Co na tom, že u toho teče krev a výsledek je do poslední chvíle nejistý? Když zvoní telefon, měl by se radši zvednout.