da-a

Vstoupili na území La Drang a stanuli na počátku války Ameriky s Vietnamem. Objevili nepřístupný terén, odhodlaného nepřítele a vzduch vroucí napalmovým náletem. Mel Gibson zavedl své muže do míst, kde se historie píše vlastní krví. Poté, co Randall Wallace tak docela nezvládl adaptaci Dumasova Muže se železnou maskou, velmi překvapil netradičně pojatou revizí nejproklínanějšího amerického tažení. Příběh se rafinovaně a nečekaně dobrou půlhodinku rozvíjí okolo rodiného zázemí a klidného "předbouří", na jehož konci letmý úsměv plukovníka Moorea napoví, že čas neškodných výcviků měl za úkol také vycvičit diváka v pocitu bezpečí, které skýtala osada vojenské základny a samozřejmě i Bůh, co vždy fandí "těm správnejm". A skutečně: nejen barevným filtrem a změnou prostředí je snímek drasticky přetvořen. Od této chvíle čeka vojsko i diváky - které si plukovník neprozřetelně vzal s sebou - jen brutální sady bojů, útoků a dobývání, jen občas narušované nočním vydechnutím a výlety zpět k truchlícím ženám, které dopisy plné odosobnělých slov lítosti mění rázem ve vdovy. A právě tento neohraný rytmus, plný pečlivě nasnímaných, ozvučených a choreografovaných výjevů války a jejich dopadů na lidi vzdálených od sebe pár metrů i stovky mil, je typickým a mnou kvitovaným rysem Údolí stínů. Je chvílemi těžkopádný, ale to je zřejmě daň za opravdově působící dojem z moderního přístupu k masakru, který jako by nebral konce. Možností, jak pojmout válečné vřavy minulosti, je celá řada a tomuhle filmu se k tématu podařil zajímavý příspěvek.

„A pověz, Bridget, proč tolik žen nemůže najít chlapa?“ zeptal se dav exemplárního příkladu Jonesové. A ona, otvírajíc deníček, se jen zasmušile usmála: chlap, který ve svetru nemá upleteného roztomilého soba, za to vůbec nestojí… Deník Bridget Jonesové je moderní romantickou komedií, nezatíženou manýristickými klišé Hollywoodu a tudíž viditelně lépe dýchající. Její základní dějová kostra je tradiční, žádané oživení svému žánru přináší hlavně přístupem hlavní hrdinky k životním trapasům = milostným nezdarům, a potom i podsunutým tvůrčím nadhledem, (sebe)ironizací nutnosti žen po třicítce povinně přilnout k Panu správnému po vyslovení magických slůvek. Sází na slovní ekvilibristiku, vtipné, myšlenkově plodné dialogy a především na hlavní představitelku Renée Zellweger, díky níž Bridget na plátně opravdu ožívá a není jen kusiskem masa pro scénáristovu zvůli. Ale navzdory všem kladům a příjemně strávené dvouhodinovce je Deník přeci jen poplatný povinnému happyendu, a tak to různé přibližování a vzdalování nevkusně oblékaného, leč souzeného Marca Darcyho působí jako hra na kočku a myš, kde divák naneštěstí předem tuší, kde jsou nastražené pastičky. Tak je to v mnoha filmech samozřejmě správně, ale celkový dojem mi říká, že film měl na to zatřást pravidly i v tomto směru. Možná proto jsem si nejvíce užíval Hugha Granta, jehož postava měla nejvíce jasno, že je pěkně hnusná a takto taky hodlá nadále setrvat. Ovšem fakt, že se půtky silnější Angličanky do mého srdce příliš neotiskly, Bridget Jonesovou vůbec trápit nemusí. Zůstala totiž svá, a jako taková rozčeřila stojaté vody romantických komedií se stejnou lehkostí, s jakou nás pouští do útrob svých ručně psaných zážitků - a to je úspěch, který si poznamenám zase já.

Poslali ho do Říše mrtvých jednou, pošlou ho tam znovu. Král Škorpion zatíná klepeta, pygmejové rozpoutávají rej a akce na záchranu světa je znovu v plném proudu. "Ale ne, zase tihle chlápci!" Na Mumii se vrací je patrno hned několik věcí: navýšený rozpočet, tím pádem rozmanitější i bohatší (ne nutně kvalitnější) triky, lepší akce i celková režie. Sommers se přitom nezbavuje ani lehce zaprášené story o výpravě do srdce pouště Ahm Shere, záchraně i pomstě a nechybí i poctivá digitální armáda nemrtvých. I humor je stále přítomen, byť tentokrát Mumie na své cestě občas zvážní (dočasná smrt Evelyn, únos syna Alexe), naštěstí to ze vzduchu kryje kormorán Izzy. Přesto spíš raději dávám přednost prvnímu dílu, už jen pro jeho žánrovou čistotu, která je zde občas mísena těžkopádnými vsuvkami o minulosti postav.

Man, damn, aneb každý máme svého Bauera, na kterého nedáme dopustit. Hrdinové, Ztraceni, Invaze, Alias, Útěk z vězení (a další), vy všichni jste skvělí, ale pro mě budete vždy až druzí. První místo totiž šetřím právě pro tento "realtimeový" seriál z prostředí protiteroristické jednotky, který v roce 2001 společně s Aliasem a Kriminálkou Las Vegas v podstatě stvořil novou seriálovou vlnu, vyznačující se výborným vizuálním zpracováním, profesionální zkušeností žánru a schopností pohrát si s divákem tak, že nemůže vstát a jít dál. A pro "24" to platí bezezbytku. Má toho tolik co nabídnout. Akci, drama, politický thriller, a hlavně v rámci žánru neuvěřitelně detailní reflexi současného světa, který může být terorismem (a nejen jím) naprosto rozvrácen a přeměnen. Nenechte se zmýlit, tenhle seriál pod povrchem skrývá mnohem víc než jen najít, zastřelit a zvítězit. To ovšem někdo, kdo uvidí pár nesouvisle jdoucích epizod, nemůže nikdy objevit. 24 funguje jako jednolitý celek, její svět je zkřiveným zrcadlem, ve kterém je hlavní hrdina mnohdy nemilosrdnější než jeho nepřátelé a kde i pro Američany posvátný patriotismus je interpretován ve zvráceném slova smyslu. Nechtějte po mě, abych se rýpal v časových nepřesnostech či občasných logických lapsech. Cesta je jen prostředkem k dosažení cíle. Každá jednotlivá série má u mě zaručených pět hvězd s tím, že se přeci jen jedna od druhé dosti liší, a proto budu přesnější: 1. SÉRIE: Toto bude nejdelší den mého života. První den je nejdecentnější inkarnací fenoménu 24. Tvůrci jednotilivé segmenty děje opravdu pojí přes reálný čas a tato série má tak "pouze" dva akční vrcholy, v prostřed a na konci. Vše mezi tím se soustředí na rozvinutí charakterů a moralních dilemat, která dosahují fatálních vyústění. 90 %. 2. SÉRIE: Někdy jsou muži, kteří nás zapřísáhle chrání, ti nejnebezpečnější. Druhý den je špička. To, co první série zasela, druhá, v základech ještě silnější, s potěšením sklidila. Z žánru dramatu jsme se přenesli do plnohodnotného politicky - akčního thrilleru schopného šponovat jednotlivé zápletky do neuvěřitelných výšin. Poselství o zneužití americké hysterie kolem terorismu funguje perfektně. 100 %. 3. SÉRIE: Tentokrát je teror nakažlivý. Tvůrci si v první půli pohráli s divákem i dějem a na první pohled stagnující série ihned dostává nový impuls. Atmosféra Nového Mexika parádní, ale pravé šoky jsou připraveny v polovině druhé, která je doslova nabita památnými scénami. Leč sem tam se vyskytnou i slabší místa, když to Stephen Saunders odmítne napoprvé zabalit a jede dál. Poslední 3 epizody mají však ukázkový drive. 90 %. 4: SÉRIE: Pokud si myslel, že teď už bude mít klid, smrtelně se mýlil. Čtvrtý den může mít podtitul: Next level. Tentokrát to není o složitých zápletkách, tato série má schopnost vymyslet, udeřit a pokračovat dál a plně si s tímto schématem vystačit. Spousta nápadů, Bauer jako Marwanova nemesis hatí druhdy dokonalé teroristické plány a vše kulminuje osudným útokem na čínský konzulát. Kromě příliš častých útěkú hlavního antagonisty jsem plně spokojen. 90 %. 5. SÉRIE: Pro svět je mrtvý. Zanedlouho se však stane nejhledanějším živým mužem. Čekalo se hodně, ale nikdo nemohl být připraven na nářež, kterým je pátý den. Jack se jakoby ve spirále setkává s čím dál tím silnějšími nepřáteli, životy nejdůležitějších postav jsou devastovány v jediném okamžiku a kdo se ve složitém ději jednou ztratí, už se veze. Společně s druhým dnem naprostý vrchol všeho, co "24" doposud nabídla. 100 %. 6. SÉRIE: Aby Amerika mohla přežít, Jack Bauer musí zemřít. Šestý den je relativní pojem. Na jedné straně snaha vrátit příběh zpět k poklidnějším kořenům, místo důrazu na teroristickou linii se zabývá psychologií postav a dvojsečností všech učiněných rozhodnutí. Na straně druhé velmi dobře balancovaná příběhová stavba, která má akce (krom prvních a posledních epizod) poskrovnu, ale je přesně tam, kde být má. Její hodnota v kontextu seriálu je spíše v návaznosti na předchozí série, kde se pohrávalo s klišé akčního žánru, zatímco zde se už dostalo i na svá vlastní. 90 %. 7. SÉRIE: Nový den. Nový počátek. Nový Bauer. Sedmá řada nabízí mírně přeexponovaný děj výměnou za hutnost, komplexnost, morální přesahy, uhrančivé záporáky, poutavé zvraty a promyšlené zápletky, jež krystalizují v téměř nezdolném tempu od svěžího začátku po příjemně atypický závěrečný díl. Navíc je to vše vyprávěno s takovou energií a vitalitou, že těžko uvěřit, že již sedmým dnem plujeme ve známých vodách. Nemocný Jack nikdy nebyl zdravější. 90 %. 8. SÉRIE: Hodiny od míru. Vteřiny do války. Závěrečný "nejdelší den" zdařile rozvrací řadu zavedených pravidel s cíleným postupem od čistokrevného dramatu k nekompromisní tříáčkové akci na pozadí tragédie konfliktu vyšší odpovědnosti a vnitřního svědomí, při němž žádná z postav nedosáhne po čem touží a stane na netušených pozicích - včetně Jacka Bauera. Dokonale tak definuje chaotičnost doby, která se každou vteřinou blíží tíživé bezradnosti a kde není radno věřit komukoli, kdo neříka "damn it". V ultimátní sezóně, kterou se 24ka více než důstojně loučí. 100%. Ps: Zmínil jsem se o tom, že Kiefer Sutherland je herecký génius? Tak tady to je.

Přistáli na planetě dvou sluncí, ale to pravé peklo zde propuká až po jejich zatmnění. Rozdotivné bestie ale mají problém a ztroskotancům svítá naděje - efektní vrah Vin Diesel si nabrousil nůž a jde po tepnách všeho, co mu přijde do cesty, neboť co Riddicka chce zabít, to ho posílí. David N. Twohy má na kontě jeden nezanedbatelný úspěch - dal fanouškům padoucha, co se vlivem okolností mění v hrdinu a tahouna, kterému tímto můžou fandit, aniž by přišel o svou magicky záporáckou auru, která je děsně cool a na kterou je vhod přílípnout příslušný trademark. Riddick je v Dieslově podání charakter hodný kultovního následování a je tím, co dělá Černočernou tmu víc, než jen mírně nadstandardním, mírně futuristickým a mírně brutálním horůrkem. Nutno režisérovi připustit, že s materiálem (na němž se podílel i autorsky) pracuje nanejvýš zdařile - v rámci limutů (které se přeci jen projevují slabšími místy v závěru s některými nelogickými situacemi, např. příšer jsou celá hejna, ale aktéři mají dovolený ten luxus být v kritických situacích atakováni vždy jen jedním z celého monstrstáda). Ačkoliv létajícím, tmu tmoucí milujícím tvorům do fazóny Vetřelců ještě něco chybí, jsou originálním a pro Riddicka důstojným protivníkem, což je vzhledem k jeho naturelu obdivuhodný výkon speciálních "efektérů". Ke konci snímek trochu měkne, ale chytře si otevřel cestu na možný sequel, což se po jeho uskutečnění ukázalo jako velmi dobrý nápad. Černočernou tmou se odhalilo, že ve vesmíru tvůrčích nápadů je naštěstí ještě dostatek planetek, které lze objevovat, dobývat a s děsivým výkřikem na nich umírat. Riddickovo hřiště je kurevsky veliké - pojďte si s ním hrát.

Na vločce sněhové příběh se stal, kdo tomu nevěří, ať dívá se dál. Klasická pohádka dr. Seusse vypráví o nazelenalém Kdovíku, který jako jediný svého druhu neměl rád Vánoce. Ron Howard to asi přehnal s délkou filmu, která dala původně útlé knížečce až příliš velkou stopáž, a na filmu to je evidentní. Jim Carrey hraje s obrovským nasazením, jeho ztvárnění Grinche je pro mě důkaz, že i živý herec zvládne hektičnost gest animovaných postaviček, ale místy (hlavně zpočátku) se projeví nedostatek látky k vytvoření opravdu úchvatné podívané. Tu tak spíše reprezentuje velmi drahá výprava, která se snaží zachovat typický Seussovský výtvarný styl (tváře a mimika Kdovíků, neforemné budovy, zakroucený nábytek). Jádro filmu je však kouzelné. Příběh o tom, kterak se Grinch dozvěděl, že duch Vánoc se, i přes všechnu snahu, zničit prostě nedá, je tak lidsky hřejivý, až se divák sám přistihne, že též začíná tát. Střídání nadsazené mluvy s verši, pár opravdu povedených vizuálních vtipů a tuny typicky Carreyovského humoru nakonec zaručilo, že se z Grinche přes jeho chyby stal můj vánoční evergreen.

"Ať už máš barvu kůže bílou nebo černou, na hřišti máš stejně povoleno cedit pro tým jedinou: červenou!" Militantní taťka Denzel Washington vede své hochy drsnými zápasy ve stejně drsné době. Sportovní dramata, toť materiál pro americké filmaře, nejlépe když je smíchaný s nánosy retro nostalgie a špetičkou komedie. Filmů uvařených dle této zaručené receptury jsou celé tuny a komu se (ještě) nezajídají, ten si na nich pochutná. Třeba i na Titánech, kteří vyrukovali s obdobím seizsmického vychýlení sympatií společnosti sedmdesátých let i k rasově pestřejsím spoluobčanům, kteří tehdy neměli na růžích ustláno ani za branami střední školy. A právě tohle podhoubí čile bují jinak mírně prefabrikovaným příběhem, ve kterém se ty nejlepší herecké výkony nepodávají charakterním šepotem, ale naopak pěkně od plic a s barytonem. Washington to pochopil a nabízí fascinující náhled na nemilosrdného, leč sympaticky odhodlaného kouče, který historií zahýbe víc, než si sám zprvu myslel. Škoda proto, že Will Patton zůstává (vinou nediferenciovaného scénáře) mnohdy až na druhé koleji a má tu sotva dvě tři zajímavé scény. Ve filmu dochází na oblíbená klišé, ale je v něm i něco opravdové lidskosti, která napovídá, že se Vzpomínka na Titány bude řadit k těm lepším filmům o týmovém duchu stmelených sportovců. Na druhou stranu takové Velké vítěžství Penny Marshallové má člověčiny tolik, že půjčit alespoň část svého kouzla tomuto filmu, byl by z něj srdcař k pohledání.

1. ŘADA - 80% * 2. ŘADA - 90% * 3.ŘADA - 90% * 4. ŘADA - 90% * 5. ŘADA - 80%

Přes 3 000 let se rozkládal v balzamovaném stavu, než byl konečně probuzen. Dobrodruh Rick, knihovnice Evelyn a mamonářský brácha Jonathan v boji proti nepříteli, který zasazuje morové rány bez mrknutí oka jednu za druhou. Filmových mumií bylo na plátna kin přivedeno velké množství, hodně si z tohoto koláče ukousla produkční společnost Universal. Stephen Sommers si zkusil oživit vzpomínky tímto lehkou rukou natočeným, na béčkové aranžmá hrdým snímkem, který sice nevypadá přímo spektakulárně, ale vynahrazuje to příhodným humorem, sympatickou trojicí hlavních představitelů (i s působivým Arnoldem Voosloem) a rychlým tempem. Tenhle film nám ukázal, že když už doktor Jones zrovna nemá na čem dělat, příčinlivý O´Connel ho alespoň zčásti dokáže nahradit. Na Mumii se snad časem usadí prach starých filmových archivů, ale dokud jeho speciální efekty nezkornatí a nenajde se lepší cesta k oživení starých příběhů, i přes své nenáročné ambice u příznivců nezapadne.

Milovat jej bylo stejně zábavné jako ho nenávidět - a bavit publikum se stalo jeho metou nejvyšší. Miloš Forman o neuvěřitelném životě geniálního mystifikátora, pro nějž i smrt byla jen další z iluzí. O některých lidech se říká, že se vtipu smějí třikrát: když se jim poví, když se jim vysvětlí, a když ho pak pochopí. Podobně to bylo se mnou při sledování Muže na Měsíci. Nejprve jsem si říkal, že pevná Formanova ruka nečekaně uklouzla na přespříliš fabulovaném příběhu se spoustou nevěrohodností a smyšlenek. Pak, jak příběh pokračoval, jsem začal obdivovat zvolenou vypravěčskou formu a ocenil promyšlenou propojenost příliš "odvážné" story. A pak jsem se dočetl, že to všechno je pravda! Snad jsem to měl tušit, vždyť dokonce i Jim Carrey byl nad očekávání "jiný" než obvykle a z jeho výkonu a komických reliéfů byla nečekaně cítit jakási víra v činěné, Kaufmanova nezvyklá vážnost v legraci tvořené ze samé hlouby nitra a aura neobvyklého, tajnosnubného člověka, pro kterého jedna a jedna nebyly vždycky pouze "dvě". Když si tvůrci dělali průzkum o Andym, jakým stylem jej vlastně uchopit, došli prý k pochopení nemožnosti své snahy, neboť pravý člověk pod iniciály A. K. vlastně ani neexistoval. Ale díky unikátnímu a upřímnému přístupu k látce jsem nakonec z konečného filmu s každou přibývající minutou začal svébytnému baviči čím dál více rozumět a obdivovat jej (aniž by mě jeho konání nepřestalo konstantně udivovat). Formanovi se navíc povedl majstrštyk v podobě mnohoznačného vyústění (napadají mne hned tři vrstvy výkladu, jedna lákavější a fantastičtější než druhá). Je mi jasné, že jsem posloužil jako vzorek cílové skupiny těch, co o Andym Kaufmanovi (natož o jeho zběsilém alter-egu) nikdy neslyšeli a všechny použité chytáky na mě tedy stoprocentně fungovaly. Stejně si ale nevybavuji žádný jiný životopisný snímek, jehož opracovaný materiál by během svého promítání tolik působil jako laskavě zapůjčený z jiného světa. Ovšemže je to skvělá zpráva - vždyť výjímeční lidé si zaslouží výjimečné filmy. Do you believe in man on the moon?