keoma26

asi tu chybí označení žánru "erotický", ale jak říkal v blahé paměti ředitel Železný: "nešť ... penis ztopořený do 45 stupňového úhlu není podle evropské legislativy porno."

možná jsem jen subjektivně zaujatý, protože mám sám dvojčata kluky, ale na mě to kdysi dopadlo se stejným účinkem jako Studna ... ;-)

latentní parodie

Nolan sní svůj postmoderní a velkolepý sen vášnivého filmového i literárního fanouška. Obával jsem se, že film bude pouze složitě popisovat jednoduché věci, ale naopak: Nolan velmi jednoduše ztvárňuje, tvoří a ukazuje komplikované myšlenky. Matrix se ještě stále pohyboval v paradigmatu moderny, kde myšlení - subjekt představuje pevný referenční bod a jednotlivé jeho "projekce" jsou od něj odvozené, lze je na něj zpětně redukovat a nesou v sobě proto ve srovnání s ním určitý "deficit" bytí. Tady jsou už jednotlivé verze světa stejně intenzivní, heterogenní a stejně legitimní (Lyotard) - i přes jistou hierarchickou strukturu všech vrstev vědomí, kterými hrdinové procházejí (označovaných "nahoře" x "dole"). V závěrečné scéně se tak logicky zpochybňuje poslední "ontologická jistota" subjektu, jistota naší skutečné reality, kterou společně sdílejí postavy a my, jejich diváci. Realita se stává dokonale "tekutá" a praktický celý děj se odehrává na hranicích subjektu tak, jak ho původně pevně definoval Descartes ("cogito ergo sum") nebo Kant (architektura lidského vědomí složená z oblasti rozvažování, rozumu a obrazotvornosti, které se navzájem ovlivňují, prostupují a konstruují naši zkušenost), děje se vně hranic a vně tohoto subjektu spíše než uvnitř ...a už mě nebaví ty věčný stížnosti na nedostatek fantazie Nolanových snů - sny, které mají snít postavy filmů se přece mají co nejvěrněji podobat našemu světu, aby bylo vnuknutí co nejpřesvědčivější anebo kulisy pro uloupení myšlenky co nejméně nápadné ... jde o to, aby snící nepoznal, že sní a otevřel zároveň na maximum svoje podvědomí a vědomě skryté představy. Létající růžový slon by pro tenhle účel nebyl úplně "idea-ální".

"Když popisuju zloděje koní, neříkám, že krást se nesmí. To je věc soudu, ne moje." A.P.Čechov

za hezkou sestavu s tonfou hvězdička navíc

jakmile se na scéně objeví Lo Wei, přibyde patos a zmizí humor, on bohužel funguje jako nasprosté anestetikum jackieho poetiky, a to už od těch dob, kdy z jackieho chtěl násilím vypěstovat tupý klon Bruce Lee ... naštěstí se jackie nakonec vzepřel nejen jeho pokusům, ale i tomuhle tupému filmu, jen nechápu, proč na to v roce 83 ještě vůbec přistupoval.

takřka dokonalá ilustrace Foucaultovy teorie diskurzu a moci: "jednání působící na jednání (jiných lidí), zasahující možná či skutečná jednání, přítomná či budoucí jednání ... vládnout znamená strukturovat pole možného jednání jiných...Diskursy nejsou, o nic více než mlčení, jednou provždy podřízeny moci nebo postaveny do pozice odporu. Je třeba přijmout komplexní a nejistou hru, v níž může být diskurs zároveň nástrojem i účinkem moci, avšak rovněž překážkou, zábranou, bodem odporu či východiskem opačné strategie. Diskurs uvádí moc do pohybu a produkuje ji, posiluje ji, ale také ji podkopává, vystavuje ji pohledu, činí ji zranitelnou a umožňuje její omezování.“ Jediná výhrada, která pro mě znamená hvězdu dolů, je příliš silná dialektika, která se z Formana ozývá, ta jeho film zasazuje do modernistického vnímání světa, kdy se protiklady trestu a odpuštěbí, církve i politiky, umění a reality spojují do jednoho logického celku dějin ... prostě to dění bytí u Formana ještě příliš moc dává smysl, než aby z toho mohl být plastický a barvitý portrét "lidí zlopověstných".

tak to se mi ještě nikdy nestalo, abych změnil hodnocení o 100% po několika hodinách ... z tohohle úhlu se pro mě Očitý svědek subjektivně stává nejnedoceňovanějším filmem, a proto i tento komentář bude ještě víc subjektivní než ty moje ostatní: kdysi jsem ho viděl v dobách svého cinefilního obžerství, ale nepamatoval si ho ani co do pocitu, který ve mně vyvolal, a i po včerejšku jsem se nejdřív filmem nechtěl vůbec prokoukat, protože úvod byl úplně nijaký, jakoby bez kontur a chuti, a já se navíc odpoledne chystal do přírody, ale jak tady už někdo poznamenal, několik detailů mě už od začátku nutilo pokračovat ve sledování a nahrál jsem si i zbytek - ta mimoběžnost, zdánlivá zbytečnost některých scén a dialogů mi pak večer po celkovém "slehnutí" úplně uhranula - např. scéna, kdy si Hurt a jeho snobenka upřímně "nevyznávají" lásku a jsou oba šťastni, že už se nemusejí sami před sebou i před rodinou přetvařovat a dál plánovat svatbu, anebo vyznání Weaver vůči své matce, že jí vždycky přikázala udělat něco o chvíli dřív, než jí to ona sama chtěla sdělit jako svoje vlastní rozhodnutí, přestřelka u koní, kde se konečně naplno ukazuje, co přesně Weaverová na Hurtovi může mít (ztělesňuje pro ni kovbojský archetyp muže "splynutého" s přírodou jako s koňským hřbetem uprostřed newyorkských ulic, což předznamenává už jeho samotářské soužití se psem), otec na vozíku, který se Hurtovi svěřuje, že už s ním nechce matka spát ... je toho spousty, co může zaujmout hledače obskurních filmových zážitků. Možná, že po třetím shlédnutí (na tu suchou mrazivou atmosféru by se místo letního počasí asi nejvíc hodila zima) změním hodnocení na definitivní 5;-)

amor fati aneb miluj svůj osud aneb svůj úděl nepřemůžeš ani se silou wrestlera ... v dobách, které staví změnu a vývoj jako svoji osu, okolo které se točí celý smysl politiky, společnosti i lidského života, se objevuje nekompromisní popis trvalosti a neměnnosti světa i povahy lidí - pro hrdinu není úniku z jeho života ani prostřednictím klasického návratu k rodině (nebo spíš k jejímu torzu) ani nová láska ani "obyčejná" práce. Narodil se jako zápasník a také tak umře, ať už v posledním záběru nebo kdykoli jindy. Proto hraje ke konci německá skupina Accept (Přijmout) a ne příbuzensky blízké a mnohem populárnější AC/DC.