keoma26

občas papežštější než papež, tedy tarantinovštější než tarantino ... ale rozhodně to má sex appeal

těžko někde najít až takový realismus v symbolismu ... a to jsem totální ateista, ovšem jen dokud neulehnu se svými dětmi na smrtelné posteli, i když už budu dávno mrtvej.

do mrtvol se možná nekope, ale tohle je bezcenná zdechlina...

totální existenciální úzkost, která se potírá, ale neléčí opakovanými gesty (od každodenních střetnutí s pošťačkou, přes objednávání pití v hospodách, nekončící rekonstrukci chaty, až po sice nutkavé, ale pravidelné útoky nožem). Všechno se odehrává jak podle autobusových jízdních řádů, po předem vytyčených trasách, kde jakékoli zpoždění nebo výchylka přináší jen dočasnou nic neřešící úlevu pro zmordovanou lidskou duši, která si sama sobě ordinuje stereotyp ve strachu před vlastní smrtelností a křehkostí - co jiného ji může vystužit než jistota objektivních důkazů v podobě přímého empirického svědectví (viděla jsem vraha, viděl jsem dalekohledem pošťačku, "rekonstrukce" vražd, což představuje další marný pokus o věčný návrat téhož ...). Macháček se vzpouzí tomuto doslovnému žaláři smyslů tím, že je impulsivně překvapuje a abstrahuje do svých děl, které nechce nakonec nikdo vidět, ani on sám. Budínová napíše účet celému svému životu do věty, kde ve třech prostých slovech shrne to, co bezprostředně viděla "spálil ty rukavice"). Racek ztrácí poslední kontakt se smyslovou realitou, když si rozbije brejle, kde má i naslouchátko ... náhle se stane jistým protikladem Macháčka, který chtěl otupit smysly řízenou "sebedestrukcí", kdežto Racek chtěl naopak otupit nesnesitelnou realitu tím, že ji nějak zabije a přitom sám umírá, což ovšem nepřináší vykoupení vůbec nikomu, natož pak zdeptanému Macháčkovi ... čisté existenciální utrpení zakryté mechanickým opakováním obrazů.

prima akční variace na Bad Lieutenant - JCVD sice neni Keitel a Fellows není Ferrara, ale tady už samotný koncept, který rozehrává tradiční téma JCVD (dvě protikladná dvojčata) na ploše jedné lidské "identity" a jednoho "já", pro mě celý film posouvá minimálně o třídu výš ...

opravdové zjevení na seriálovém a sarkastickém nebi

největší novoroční překvapení a dárek v jednom...

retro roku

nechci jít samoúčelně proti proudu, ale dvojka se mi líbí víc ... právě proto, že je taková roztříštěná a přeexponovaná jak ve scénři, tak i v hereckém projevu splňuje to, co jsem očekával už od prvního dílu. Ani to modní prolnutí do filmařského světa mi nevadilo.

silně stylizovaná až abstraktní pohádka s temným nábojem ... škoda, že jsem ji pro srovnání neviděl už jako dítě.